Když mi Milan na svou samotu pustil až po smrti, stál jsem před notářkou s bílou obálkou v ruce. Uvnitř něco tiše cinklo. Na ocelovém kroužku visel jediný klíč a vedle něj lístek s bratrovým křivým rukopisem: „Jardo, jeď tam sám, neprodávej to. Najdi Karla Sedláčka, on ví.
“ A úplně dole, namačkaná k okraji: „Neomlouvej mě, neodpouštěj. “
Dvacet let mě Milan k sobě nepustil. Ani jednou. Cestu za Měřínem jsem znal zpaměti.
Několikrát jsem dojel k odbočce, nechal motor běžet a díval se na úzkou cestu mezi stromy. Jednou jsem se dostal až před vrata. Pršelo tak vytrvale, že mi voda stékala za límec, a já tam stál skoro tři hodiny. Milan byl za oknem.
Nepohnul záclonou, nezdvihl ruku, jen tam stál a věděl, že ho vidím. Dveře zůstaly zavřené. První myšlenka byla prodat dům bez prohlídky. Bratra jsem skoro dvacet let neviděl.
O Karlovi Sedláčkovi jsem věděl jen to, že s Milanem zůstal v kontaktu. Klíč mi však v dlani těžkl pokaždé, když jsem si řekl, že nikam nepojedu. Nakonec jsem vyjel. Usedlost ležela v údolí na Vysočině za lesem a dlouhým úsekem rozbahněné cesty.
Zámek se nejdřív vzepřel. Musel jsem klíčem opatrně pohnout, dokud vnitř nepřeskočil starý mechanismus. Dveře ustoupily o několik centimetrů. Vyšel z nich chlad, pach dřeva, tabáku a místností, které příliš dlouho nikdo nevětral.
Překročil jsem práh. Na konci chodby byly oprýskané modré dveře se samolepkou kosmonauta. Nalepil jsem ji tam kdysi vlastní rukou. U těch dveří mi došlo, že Milan nechránil prázdný dům přede mnou.
Chránil něco v něm. Než jsem se k těm dveřím dostal, zazvonil ve středu ráno telefon. Stál jsem před zrcadlem s pinou na tváři. Břitva mi sklouzla, kůže se otevřela a po krku se rozběhla tenká červená čára.
Na displeji bylo číslo doktorky Ivany Pokorné. „Pane Havlíčku, potřebovala bych, abyste dnes přišel kvůli pozůstalostnímu řízení po vašem bratrovi. Podklady už mám připravené. “
Slíbil jsem, že dorazím v jedenáct.
Když jsem zavěsil, stála Věra ve dveřích koupelny. „Pojedeš sám? “ „Ano. “ Jen přikývla.
Po Tomášově smrti se se mnou Věra přestala hádat. Nevyhrál jsem. Jen poznala, kdy už neposlouchám, a šla raději umýt hrnek nebo zavřít okno. V notářské kanceláři ležel na stole otevřený spis.
Doktorka Pokorná z něj vytáhla dvě listiny a bílou obálku bez adresy. Papír byl zažloutlý, lepidlo na chlopni popraskané. „Váš bratr mi ji před časem svěřil do úschovy. Určil také přesně, kdy ji máte dostat.
“
Obálka mi v dlani nečekaně ztěžkla. Uvnitř se posunul tvrdý předmět a znovu cinkl. „Je tam klíč? “ „To nevím.
Pokyn zněl, že ji nesmím otevírat. “
Přisunula mi soupis majetku. Podepsal jsem se na označeném místě. Pak se zeptala: „Pane Havlíčku, kdy jste byl u bratra naposledy?
“ Otázka nebyla ve formuláři. „Před dvaceti lety. “
Obálku jsem rozlepil až v autě. Klíč spadl do dlaně.
Byl obyčejný, bez visačky, na ocelovém kroužku. Vedle něj ležel přeložený lístek. Milanovo písmo se tlačilo ke kraji, jako by mu současně docházel papír i čas: „Jardo, jeď tam sám. Neprodávej to.
Promluv si s Karlem Sedláčkem. On ví. “ Dole stálo: „Neomlouvej mě. Neodpouštěj.
“
Četl jsem to dvakrát. Milan v životě nepřidal slovo navíc a ani po smrti neudělal výjimku. Zůstal jsem sedět. Listopadové mrholení kreslilo na čelním skle průsvitné čáry.
Věra doma ohřívala vývar. Obálku jsem položil doprostřed stolu. „Tak jeď,“ řekla. „Dvacet let mě dovnitř nepustil.
“
„Teď tě poslal sám. “
„Co když tam najdu? “ Hlas se mi zastavil. „Pak je dobře, že tam pojedeš.
“
Odešel jsem do obýváku a lehl si na pohovku, aniž bych sundal bundu. Ve stropě se táhla prasklina z rekonstrukce, kterou jsme dělali ještě za Tomášova života. Nechal jsem se vrátit do července před dvaceti lety. S Milanem jsme se tehdy nerozešli bouchnutím do stolu.
Řekl jsem jednu větu. On ustoupil stranou a mezi námi se zavřelo dvacet let. Tomáše jsme pohřbili v sobotu. V neděli večer jsem nedokázal rozlišit, co skutečně vím a co potřebuji někomu připsat, abych tu bolest unesl.
Byl jsem přesvědčený, že Renata ví, proč se nám syn poslední týdny neozýval. Nechal jsem si několik domněnek. Seřadil je tak, aby ukazovaly na Renatu, a ještě téhož večera je začal považovat za důkazy. Sedl jsem do auta.
Milan jel se mnou. Před Renatiným domem mě chytil za rukáv: „Jardo, nedělej tam scénu. Ne teď. Tomáše tím nevrátíš.
“ Vytrhl jsem se. „Jestli mi neuhneš, nejsi můj bratr. “ Milan uhnul, nasedl do staré škodovky a odjel na samotu. Ke mně se už nevrátil.
Tehdy jsem v tom viděl zbabělost. Bratr se schoval ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval, a dvacet let jsem tuhle verzi chránil před každou pochybností. Na pohovce mi poprvé došlo, že mohl odjet i z jiného důvodu. Možná věděl něco, co jsem nevěděl já.
Telefon se ozval ještě dřív, než jsem z pohovky vstal. Na malém displeji se ukázalo neznámé číslo. „Pane Havlíčku, tady je Renata Dvořáková. Neruším?
“ Hlas měla stejný jako před lety. Tichý, zdvořilý, s pečlivými pauzami před větami, které chtěla podat jako samozřejmost. „Poslouchám. “
„Slyšela jsem o Milanovi.
Je mi to opravdu líto. Mám vážného zájemce z Brna. Hledá dům někde v klidu, nejlépe u lesa. Napadlo mě, že by vám prodej té samoty ušetřil starosti.
Mohla bych všechno zařídit. “
„Ještě jsem ho neviděl. “
„Právě proto nemá cenu se tam trmácet jen kvůli vlhkým zdím a rozbité střeše. Pošlu vám fotografie, řeknu reálnou cenu a peníze přijdou na účet.
“
Stiskl jsem červené tlačítko. Věra stála u dveří. „Renata. “ Její rty se sevřely.
„Co chtěla? “ „Prodat samotu dřív, než ji uvidím. “ Věra chvíli mlčela. „Zítra vyjedeš.
“
Vyjel jsem v sedm ráno. U odbočky jsem na chvíli zastavil. Klíč v kapse se při každém pohybu dotýkal mince a tiše cinkal. Vytáhl jsem ho, položil na dlaň a porovnal s vlastní představou Milanova domu.
Pamatoval jsem si letní prach, otevřená okna a Tomáše, který po dvoře tahal klacek jako pušku. Teď byla krajina sevřená zimou a nic z ní nevypadalo jako vzpomínka. Dvůr nebyl spustlý tak, jak bývají dvory domů opuštěných celé roky. Spíš vypadal, jako by se jeho majitel jednoho dne nevrátil k rozdělané práci.
Na špalku leželo poleno. Sekera v něm zůstala zaseknutá. U schodů byly převrácené gumáky. Na zábradlí visela jediná pracovní rukavice.
Dubové dveře se otevřely s dlouhým sténáním. V předsíni visela Milanova šedá prošívaná bunda, na lokti prodřená až k výplni. Pod ní stály jeho holínky. Vedle nich byl ještě jeden pár.
Malý, dětský. Zůstal jsem na místě. Díval jsem se na gumáky tak dlouho, až se zpod bundy protáhl zrzavý kocour. Byl hubený, srst měl zachanou a žluté oči klidné.
Neutekl, přišel ke mně, otřel se o nohavici a spustil hluboké nakřáplé předení. Vlevo byl Milanův pokoj. Železná postel, stolička u okna a hrnek se zaschlým čajem. Ani jsem nepřekročil práh.
Věděl jsem, že nejdřív musím jinam. Proti mně byly dveře natřené oprýskanou modrou barvou. Na horní výplni se držela vybledlá samolepka s kosmonautem, který zvedal ruku na pozdrav. Nalepil jsem ji tam já, když bylo Tomášovi deset.
Kovová klika studila do dlaně. Čekal jsem odpor, ale dveře se otevřely lehce. Milan panty pravidelně mazal. Dokonce i u pokoje, do něhož mě nikdy nepustil.
Za dveřmi nebylo nic zakryté ani uklizené pro návštěvu. Pokoj zůstal tak, jak ho kdysi někdo opustil. Přes opěradlo židle visela Tomášova džínová bunda s nášivkou staré české kapely. Na stole zůstal otevřený sešit a přes stránku ležela propisovací tužka.
Na zdi bledl plakát rockové skupiny. Na polici stály kazety. Postel byla ustlaná a na polštáři leželo šedé tričko. Tomášův pokoj nevypadal jako památník.
Na parapetu byla tenká vrstva prachu, ale pod ní se dřevo lesklo po pravidelném utírání. Milan tam tedy chodil i v posledních týdnech, kdy už sotva vstával. Stál jsem ve dveřích a čekal, že se konečně rozpláču. Dvacet let se ve mně něco tlačilo proti žebrům a já si myslel, že právě tady to povolí.
Nestalo se nic. Sesunul jsem se na podlahu hned u prahu. Zůstal jsem v bundě i v zablácených botách. Nepřipadalo mi, že mám právo vkročit dál.
Začal jsem si všímat té péče. Vyměněná žárovka, nový knot v lampě, naolejovaný zámek zásuvky. Nikde žádná velká gesta, jen roky drobných úkonů, o nichž mi neřekl jediné slovo. Prázdný pokoj by udělal svou práci sám.
Tenhle vyžadoval Milanovy ruce každý týden. Hadr, olej na panty, čisté povlečení. Tomáš se neměl za chvíli vrátit. Milan přesto nenechal nic sesunout do zapomnění.
Proč? V horní zásuvce ležely pod starými novinami třikrát přeložené listy vytržené ze sešitu. Na prvním řádku jsem poznal Tomášovo písmo. Velká písmena se mu vždycky nakláněla doprava.
Ten sklon bych poznal i po dvaceti letech. Sedl jsem si na stoličku a rozložil dopis na kolenou. „Tati, třetí den ti volám. Renata říká, že telefon nezvedáš, protože máš moc práce a nechceš se mnou mluvit.
Nevěřím jí. Proto píšu. S Renatou jsme měli těžký rozhovor. Mám pocit, že ona…“ Následující věta byla začerněná několika tahy.
Papír byl v tom místě téměř prodřený. Pod ní pokračoval: „Tati. Bojím se. Ne o sebe, o mámu.
Jestli se mi něco přihodí, prosím dávej na mámu pozor. Promiň, že jsem tak dlouho nepřijel. O víkendu přijedu. Tomáš.
“
Dočetl jsem a vrátil se na začátek. Dvacet let jsem žil s představou, že mě syn odmítl. Jenže on volal tři dny po sobě. Položil jsem si otázku, které jsem se nemohl vyhnout.
Jestli Tomáš tři dny volal a pokaždé od Renaty slyšel, že s ním nechci mluvit, nemohl jsem ty hovory odmítat já. Někdo mezi námi třídil vzkazy a v obou směrech mluvil za toho druhého. Renata. Vytočil jsem Věru.
„Co jsi našel? “ zeptala se. Otevřel jsem ústa, ale hlas nepřišel. „Dopis od Tomáše.
“ „Kde byl? “ „V jeho stole. Milan ten pokoj nechal přesně tak, jak býval. Tomáš mi psal, že tři dny volal.
Někdo mu pokaždé tvrdil, že s ním nechci mluvit. “ Pískání konvice zesílilo. Věra ji nechala na plotně. „Kdo mu to tvrdil?
“ „Víš kdo? “ „Teď mě poslouchej. Nic tam neřeš sám. Zavolej Karlovi Sedláčkovi z redakce ve Velkém Meziříčí.
Milana znal. Byl u něj i naposledy. Vezmi ho s sebou a dopis nenechávej nikde ležet, ani v autě. “
Karel dorazil následující den kolem poledne.
Starou Felicii bylo slyšet ještě dřív, než se ukázala mezi stromy. Vystoupil s kartonovou krabicí. „Nazdar, podplukovníku. “ Takhle mi říkal od doby, kdy nás Milan před skoro třiceti lety seznámil.
Položil krabici na stůl. Pod horní chlopní měl vložené staré noviny, aby dovnitř nepronikla vlhkost. Teprve pod nimi ležel černý kazetový magnetofon s uraženým rohem. Vedle něj několik kazet stažených lékárenskou gumičkou.
„Milan mi to dal asi měsíc před smrtí. Řekl, že kdyby se s ním něco stalo, mám všechno předat tobě. “ „Poslechl sis něco? “ Karel zavrtěl hlavou.
„Zakázal mi to, dokud nebude důvod. Teď důvod je. “ Z balíčku vytáhl kazetu s bílým štítkem: „Pro Jardu poslouchat o samotě. “
Kazetu jsem vložil do přístroje a stiskl přehrávání.
Nejdřív se ozvalo nepravidelné šustění. Pak suchý kašel s krátkým nádechem. Milanův. Poznal bych ho mezi stovkou jiných hlasů.
„Jardo, jestli mě slyšíš, už nejspíš nejsem naživu. Karel ti to tedy předal. Zlobíš se na mě dvacet let právem. Řekl jsem ti, že se nemáš plést do něčeho, co vyřeším já.
Jenže jsem nevyřešil nic. Dostal jsem strach. Tehdy se mi rozpadalo manželství s Annou a já neměl sílu nést ještě cizí neštěstí. Tomáš za tebou chtěl ten týden přijet.
Tvrdil mi, že se tě snaží dovolat. Telefon pokaždé zvedla Renata. Mluvila mile. ‚Pane Milane, Tomáš teď nemůže.
S Jaroslavem jsem mluvila. Má službu a ozve se, až bude mít čas. ‘ Nic z toho nebyla pravda a já už znovu nezavolal. Takže ani já nejsem nevinen, Jardo.
“
Pak začal vysvětlovat. V létě roku 2004 jel za Tomášem a Renatou. Nikdo mu neotevřel. Dveře ale nebyly zamčené.
Magnetofon měl v kapse, protože ho vezl Karlovi do redakce. Z chodby zaslechl Renatu telefonovat. Než si stačil rozmyslet, co dělá, stiskl nahrávání. Kazetu jsem otočil.
Nejdřív byla slyšet kuchyň, konvice, kroky a lžička cinkající o hrnek. Pak promluvila Renata. I přes starý záznam jsem poznal ten sladký klid. „Evo, že je to v pořádku.
Tchán je naivní. Dvacet let sloužil u armády, ale v běžném životě se chová jako dítě. Včera jsem mu řekla, že Tomáš volal a ptal se, jak se má. Jaroslav měl skoro slzy v očích.
Tomášovi jsem zase řekla, že má otec službu. Uvěřil tomu. Tomáš si myslí, že ho miluju. Chudák hlupák.
Byt jeho rodičů má vyšší hodnotu než celý náš majetek dohromady. Nejsem zlá, jen praktická. On se nabízí sám. Je romantik, celý po otci.
Stačí říct Tomáši, zajeď tam. Tomáši, zařiď to. A on udělá všechno. Starším lidem stačí správně vysvětlit, že pomáhají rodině.
Podepíšou skoro cokoli. Byt, dům u lesa, všechno se jednou hodí. “
Pak se tón změnil. „Cože?
Jestli se mu má něco přihodit, tak se to zkrátka přihodí. Přestaň malovat čerta na zeď. Co to říkáš? Nic takového jsem nemyslela.
Jsi normální, Evo? Já jen…“ Páska zašustila a záznam skončil. V náprsní kapse jsem cítil Tomášův dopis. Tenký a teplý od těla.
„Ještě dnes z toho uděláš kopii. Originál zůstane u mě. Kopii si necháš ty a nikomu ani slovo. “
Celých dvacet let jsem nosil představu, že mě syn opustil.
Teď jsem zjistil, že ten kámen nevytvořil syn. Vytvořila ho žena v kuchyni. Stačil telefon, konvice a sladký hlas. Cestou do Jihlavy jsme nemluvili.
Věra čekala v předsíni. Vybalil jsem magnetofon a pustil jí pracovní kazetu tiše, jako by hlasitost mohla změnit obsah. Nejdřív Milan, pak Renata. „Tomáš si myslí, že ho miluju.
Chudák hlupák. “ Díval jsem se na Věru. Po Tomášově pohřbu už neplakala. Myslel jsem, že všechny slzy spotřebovala v roce 2004 a další se v ní nikdy nevytvořily.
Teď jí po tvářích stékaly jedna za druhou, bez vzlykání, bez zvuku. Dopadaly na mouku na zástěře a mizely v ní. Věra si je neutírala. „Dvacet let,“ řekla.
Doktorce Pokorné jsem se ale neozval hned. Byla sobota a krátce po třetí zazvonil někdo u dveří. Za dveřmi stála Renata. V obou rukou držela kulatý plech přikrytý modře kostkovanou utěrkou.
„Pane Havlíčku, napadlo mě, že jste po tom všem určitě unavení. Včera večer jsem upekla koláč. “
Nečekala na pozvání. Vešla, shlekla kabát a sama ho pověsila na háček.
„Paní Havlíčková, máte ještě ten černý čaj s bergamotem? “ Překvapilo mě, že si pamatuje, co Věra pije. Věra vytáhla třetí hrnek. Neřekla ani slovo.
„Jak se držíte? Slyšela jsem, že jste na samotě byl. Muselo to být nepříjemné. “ „Byl jsem tam sám.
Přijel za mnou Karel Sedláček. “ Nůž zůstal ve vzduchu o zlomek vteřiny déle, než bylo přirozené. „Ten novinář. Zvláštní člověk.
Za Milanem jezdil pořád. Lidé si o tom tehdy povídali různé věci. “ „Karel je spolehlivý. “
Renata si povzdechla.
„Myslím to dobře. Dům bude vlhký, stará elektřina, odpady, střecha. Zájemce, o kterém jsem vám říkala, by jednal rychle. Matěj by dostal něco na školu.
Všichni by měli klid. “ Položil jsem prsty naplocho na stůl. „Prodávat nebudu. “ „Proč?
“ „Milan mě požádal, abych to nedělal. “ Renata se krátce usmála. „Strejda Milan žil dvacet let sám v lese a ke konci už…“ nedokončila větu. Ukrojil jsem si kousek a snědl ho.
Koláč byl výborný. Renata uměla péct, pamatovala si Věřin čaj a nikdy nepřišla s prázdnýma rukama. Právě tyhle drobné důkazy ohleduplnosti jí lidé věřili. Když odešla, Věra zamkla.
U nás se přes den nezamykalo. Tentokrát ještě jednou stiskla kliku, aby si byla jistá. V pondělí mi doktorka Pokorná volala už v pátek. „Přijeďte v pondělí dopoledne, pane Havlíčku.
Objevila se komplikace. Po telefonu ji probírat nebudu. “
Ivana Pokorná seděla za stolem se dvěma složkami. „Objevil se návrh na vklad vlastnického práva k Milanovým nemovitostem.
Listiny uvádějí dřívější data. Podle této plné moci mohla paní Renata Dvořáková jednat za vašeho bratra při převodu domů a pozemků. “ Položil jsem dlaně na stůl. „Ten podpis není jeho.
“ „Mám stejné podezření. Podezření ale není znalecký závěr. “ Milanův skutečný podpis byl krátký, tvrdý a sevřený do několika tahů. Ten na plné moci se snažil působit důležitě.
Smyčka, ozdoba, váhavý tlak. Jako když někdo napodobuje pohyb, kterému nerozumí. „Tak se dům může přepsat na ní? “ „Úřad nejdřív musí posoudit podklady a ještě běží zákonná ochranná lhůta.
Potřebujete advokáta, který ještě dnes posoudí podání ke katastrálnímu úřadu. “ Telefon v kapse jednou zavibroval. Na displeji svítilo Renata. Vypnul jsem zvuk a telefon otočil displejem ke stolu.
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl Tomášův dopis. Položil jsem ho před ni. Stručně jsem popsal pokoj na samotě, kazetu a způsob, jakým mi Milan uložil u Karla. Dopis přečetla jednou celý.
Podruhé se vrátila jen k posledním řádkům. „Tento dopis sám o sobě neprokazuje padělání plné moci. Dokládá ale dlouhodobý rodinný konflikt a možný zájem paní Dvořákové ovlivňovat, co se k vám dostane. “
Karel byl v redakci sám.
Když jsem skončil, opřel si hřbety prstů o rty. „Nejdřív ti řeknu něco, co se ti nebude líbit. Noviny nejsou soud a já nejsem člověk, kterému můžeš položit na stůl vztek a odnést si rozsudek. “ „To po tobě nechci.
“ „Chceš. Jen tomu říkáš pravda. Nemůžu napsat, že Renata padělala podpis, dokud to někdo neprokáže. Zvukovou nahrávku také nemohu prostě zveřejnit.
Nejdřív musíme ověřit, jak vznikla, co skutečně dokládá a které nezbytné části lze po právní kontrole použít. A Renata musí dostat možnost se vyjádřit, i kdybych byl přesvědčený, že bude lhát. “
U dveří jsem se zastavil. Karel mě zastavil otázkou: „Matějovi to povíš ty, ne z novin.
Jen po něm nechci, aby hned věděl, co si má myslet. Ty jsi na pravdu čekal dvacet let. Jemu ji naložíš během jedné hodiny. “
Telefon zazvonil, než jsem odemkl auto.
Na displeji svítilo Matěj. „Dědo, jak se máš? Máma chtěla, abych zavolal. Prý máš podepsat nějaký papír kvůli usedlosti.
Mohl bys to po víkendu? “ „Ty jsi ten papír četl? “ „Ne. Máma říká, že je to formalita.
“ Po chvíli dodal: „Ona tak říká skoro všemu. “ „Máš v sobotu dopoledne čas? “ „Mám. Proč?
“ „Přijeď ke mně. Pojedeme na samotu. Chci ti ukázat něco po tvém otci. “
Na samotu jsem se vrátil v pátek ráno.
Věra mi připravila termosku čaje a dva krajíce chleba se sýrem. Našel jsem Tomášův deník ve spodní zásuvce pod učebnicemi. Tlustý linkovaný sešit měl hnědou obálku posetou kruhy od hrnků. Otevřel jsem ho uprostřed.
Tomášovo písmo se nedalo zaměnit. „Zkoušel jsem se znovu dovolat tátovi. Podle Renaty byl ve službě. Bylo sedm večer.
Jakou službu by měl v sedm večer? Je to divné. “ Na další straně stálo: „Renata mi říká, ať nevolám tak často. Táta je prý zaneprázdněný a má vlastní život.
A co jsem já? “
Četl jsem dál. Renata schovala telefonní šňůru. Tvrdí, že je rozbitá.
Když šla do obchodu, našel jsem ji v zásuvce pod ubrusy. Volal Milan. Renata mu řekla, že spím. Nespal jsem.
Stál jsem na chodbě. Po zavěšení tvrdila, že se Milan spletl v čísle. Přišla výplata. Renata ji chtěla celou na nájem a jídlo.
Dojel jsem až na nádraží. Renata za mnou přišla. Nevím, jak zjistila, kdy jedu. Rozplakala se před lidmi.
Řekla, že když odjedu, už Matěje neuvidím. Při čtení jsem si začal všímat i toho, co nezapsal. Nikde nenapsal, že Renatu nenávidí. Stále hledal vysvětlení, ve kterém by její jednání mohlo být omylem, strachem nebo špatným dnem.
V každém zápisu jí dával další možnost. To mě zasáhlo víc než nadávka. Poslední popsaný list měl datum týden před jeho smrtí. „Konečně jsem mluvil s tátou.
Zavolal jsem z telefonu paní Marie odvedle, když jsem jí nesl nákup. Táta to vzal hned, mluvil potichu. Řekl, že na mě dva roky čeká. Rozbrečel jsem se.
V sobotu přijedu sám bez Renaty. Povím mu o penězích a také o tom, že se chystám od Renaty odejít. Renata se to nesmí dozvědět. Ve středu bude u své matky na chalupě.
Budu mít čas sbalit věci a odvézt je ke kamarádovi. “
Pak už byly jen prázdné listy. Tomáš v sobotu nepřijel. Ve středu jel na chalupu Renatiny matky.
Zavolala mu, aby přijel pomoct s dřevem. Na dvoře se sesunula špatně narovnaná hromada polen. Zůstal pod ní sám. Tehdejší šetření dospělo k závěru, že sesuv nikdo cizí nezavinil.
Dvacet let jsem se vracel ke dvěma slovům. Nikdo cizí. Deník neříkal, kdo pohnul poleny. Ukazoval však všechno, co nehodě předcházelo.
Dva roky oddělování, přebírání telefonů, převracení vzkazů a nakonec telefonát na chalupu. Právě ve chvíli, kdy se Tomáš rozhodl odejít. Neměl jsem důkaz, že Renata shodila dřevo, a nesměl jsem si takový důkaz vyrobit ze vzteku. Věděl jsem však, že ho znovu přitáhla k sobě právě ve středu, kdy si chtěl sbalit věci.
V sobotu jsem vyzvedl Matěje krátce před desátou. Vyšel v černé bundě, hubený a lehce nahrbený. V autě sotva pozdravil a hned se obrátil k oknu. Asi po dvaceti minutách se zeptal: „Proč mě tam vlastně vezeš?
“ „Protože některé věci musíš vidět na místě. “
Když jsme vyjeli na dvůr, zrzavý kocour seděl na špalku jako strážce. Matěj vystoupil a zvíře k němu bez váhání přišlo. V kapse mu zavibroval telefon.
Na displeji se ukázalo Máma. Matěj hovor ztišil a telefon schoval. „Už podruhé. “
Vedl jsem vnuka chodbou.
U modrých dveří jsem položil dlaň na kliku. Místo správných vět jsem otevřel a ustoupil. „Jdi dovnitř. “ Matěj zůstal stát těsně za prahem.
Tomášova bunda visela přes židli. U stěny byla opřená kytara. Na stole ležely sešity a kovový penál. Matějova záda ztuhla způsobem, který jsem znal od Tomáše.
„Proč to vypadá, že právě odešel? “ „Milan tu nic nezměnil a nic nenechal odnést. “ „Máma o tomhle pokoji věděla? “ „Nevím.
Nikdy mě sem nevzala. To vím. Možná se bála, co tu najdu. “ „Možná.
Ale to je další věc, kterou zatím jen předpokládáme. “ Matěj se na mě podíval podrážděně. „Ty ji pořád chráníš? “ „Ne, chráníme pravdu předtím, abychom z ní udělali další lež.
“
Pak Karel pustil druhou stranu kazety. V Tomášově pokoji zazněla mladší Renata. Stejná jako dnes. Měkká, pobavená a jistá, že ho neslyší nikdo důležitý.
„Tomáš si myslí, že ho miluju. Chudák hlupák. Starším lidem stačí správně vysvětlit, že pomáhají rodině. Podepíšou skoro cokoli.
“ Matěj seděl zpříma. Obě ruce položil na kolena. Při slově rodina sevřel kolena tak pevně, až mu zbělely klouby. Když páska doběhla, řekl jen: „Stačí.
“ Vstal tak prudce, že židle narazila do stolu. Prošel kolem nás a otevřel venkovní dveře. Nevyběhl do lesa. Sedl si na zápraží.
Nechal jsem ho několik minut samotného. Pak jsem se posadil vedle něj. Neobjal jsem ho. Jen jsem tam byl.
Dlouho jsme mlčeli. „Celý život jsem si myslel, že táta byl cizí člověk. Že nás nechtěl. “ „Vím.
Proč jsi nic neřekl ty? “ V jeho hlase nebyla výčitka. Proto otázka bolela víc. „Protože jsem věřil stejné lži.
Myslel jsem, že odešel ode mě a zavrhl mě. “ Matěj ostře vydechl. „To je odporné. “ „Psal mi někdy táta?
“ „Nevím. Nic ti nepřišlo. “ „Nic. Mohla to máma schovat.
“ „Mohla, ale nemůžeme jí připsat něco, pro co nemáme důkaz. “ Bylo vidět, že ho odpověď neuspokojila. Přesto přikývl. „Proč to Milan všechno uchovával?
“ Díval jsem se na blátivou cestu. „Možná čekal, až přijedu sám. “ „A tys nepřijel? “ „Ne.
“ Jedno slovo zůstalo mezi námi. Po chvíli Matěj promluvil znovu: „Mohl bych příští týden přijet k vám? “ „Kdykoli. “ „A ten pokoj nech tak.
“ „Nezměním ho. Ani bundu. “ „Ani bundu. “
Regionální týdeník vyšel následující čtvrtek.
Karel dostal uprostřed čísla dvě strany. Nad článkem byl střídmý titulek: „O samotě, na kterou se čekalo 20 let. “ Jména ukryl za iniciály. Zvukový záznam nezveřejnil.
Z přepisu i dopisu použil jen úzké části, které dokázal ověřit. U Renatina vyjádření jsem se zastavil. Prostřednictvím advokáta tvrdila, že listiny jsou pravé a rodinná obvinění odmítá. Karel netvrdil, že podpis padělala Renata.
Netvrdil ani, že zavinila Tomášovu smrt. Právě ty dvě věty, které odmítl napsat, držely celý text pohromadě. Věra jej doma přečetla dvakrát. Potom noviny složila podél původních ohybů a položila je na lednici.
„Tak je to venku,“ řekla. Renata přišla večer pěšky od zastávky. Kabát měla rozepnutý, vlasy mokré od mrholení, tentokrát bez koláče. V ruce svírala přeložené noviny.
„Co jste to udělal? “ řekla příliš hlasitě. „Lidé se mi vyhýbají. Dva klienti zrušili schůzky.
Sousedka mě na ulici nepozdravila a Matěj se mnou odmítá mluvit. Tohle jste chtěl? Poštvat proti mně celé město a zničit mi práci? “ Neodpověděl jsem.
„Ta nahrávka je sestříhaná. Dopis jste mohli vyrobit. Podám žalobu na vás i na Sedláčka. “ Mlčel jsem dál.
Dřív bych její útok přerušil první větou, která by bolela. Po dvaceti letech jsem konečně dokázal nechat ticho pracovat za mě. „Stejně nakonec zůstanete sám. “
Na háčku vedle dveří visela moje bunda.
Pod ní na menším háčku byl kroužek se dvěma klíči. Patřily k bytu, kde Renata žila s Matějem. Tomáš na ni byt kdysi převedl darovací smlouvou, protože mu vysvětlila, že tak bude rodina chráněná, kdyby se mu něco stalo. Náhradní klíče zůstaly u nás.
Sundal jsem kroužek z háčku a natáhl k ní ruku. „Vezmi si je. “ Položil jsem kroužek do ohybu novin, které svírala před sebou. „Neponižuju tě.
Jen už nebudu mlčet místo tebe. “ Zavřel jsem dveře. Renata ještě chvíli stála na chodbě. Něco řekla přes dřevo.
Nerozeznal jsem, jestli mě nazvala hlupákem nebo otcem. Pak její kroky sestoupily po schodech. Tolikrát jsem si představoval, co ucítím, až jednou promluvím. Vztek, úlevu, možná strach.
Nepřišlo nic z toho. Poprvé jsem slyšel náš byt bez Renatina hlasu za dveřmi. Věra vyšla z kuchyně. „Udělám čaj.
“ Sedli jsme si ke stolu. Noviny ležely mezi námi a z fotografie se na mě díval Milan. Na snímku vypadal jako člověk, který už nic neskrývá. „Možná nemlčel jen kvůli sobě.
Možná mlčel i za mě. “ „Byl to tvůj bratr,“ odpověděla Věra. „A já se na něj dvacet let zlobil. “ „Tak už nemusíš.
“
Matěj se první tři dny neozval. Čtvrtý zavolal Věře. Řekl, že matka po něm pořád chce vysvětlení, co slyšel, a že se jí nedokáže dívat do očí. Věra mu neřekla, koho má milovat nebo odsoudit.
Zeptala se jen, zda jedl. Když odpověděl, že ne, popsala mu, co je v lednici. Matěj jí potom řekl, že se bojí vrátit domů. „Bojíš se jí?
“ zeptala se Věra. „Nevím. Spíš toho, co řekne. Umí člověku vysvětlit, že si špatně pamatuje vlastní den.
“ Věra chvíli mlčela. „Tak si dnes nic nevysvětlujte. Ona nepřestane. “ „Ty můžeš přestat poslouchat.
“ Matěj se zeptal, zda to není zbabělost. „Když tě někdo neposlouchá a jen tě tlačí do kouta, můžeš odejít. Zbabělost by byla nechat ho rozhodnout, co sis prožil. “ Za dva dny zazvonil u dveří.
Měl dvě sportovní tašky a krabici knih. „Máma odjela na pár dní pryč, prý pracovně. Mohl bych zatím zůstat tady, jestli vám to nevadí. “ „Nevadí,“ řekla Věra.
O Renatě se ve městě mluvilo přibližně dva týdny. Podle jedné verze odešla do Brna a nastoupila do jiné realitní kanceláře. Podle jiné se přihlásila na rekvalifikaci. Nevím, co byla pravda.
Poprvé jsem neměl potřebu ji hledat. Dva týdny po vydání článku jsem na samotu poprvé vzal Věru. Kocour nám přišel naproti, obešel mě a otřel se rovnou o Věřinu botu. „Tak ty jsi tady všechno hlídal,“ řekla mu.
Karel přijel chvíli po nás a přivezl jablečný koláč od své ženy. Nakrájeli jsme ho a snědli. S Věrou jsme přešli do Tomášova pokoje. Na stůl jsem postavil magnetofon.
Vedle něj položil originální kazetu a dopis, který jsem několik týdnů nosil u hrudi. Klíč od domu jsem vytáhl z kapsy a položil vedle kazety. Poprvé od notářské kanceláře jsem ho nechal na stole a neměl potřebu ho hned znovu schovat. Kazetu jsem přetočil téměř na konec.
Na tom místě Milan nahrával pozdě v noci, už unavený a tišší. Stiskl jsem tlačítko. Po šumu přišel jeho hlas. „Jardo, asi už mluvím páté přes devátou.
Je pozdě. Nezlob se. Chtěl jsem říct jen jednu věc. Tvůj syn tě nezavrhl.
Měl tě rád. Já jsem to věděl. “ Dlouhá pauza. Pak už skoro šeptem: „Promiň, že jsem mlčel.
“ Páska ještě několik vteřin běžela. Suché cvaknutí ukončilo záznam. Vypnul jsem magnetofon. Věra měla ruce složené v klíně.
Neplakala. Dívala se na dopis a po chvíli na něj položila dlaň. Kocour přede l. Vítr se opíral do okenice.
Zůstal jsem sedět. Poprvé po dvaceti letech ve mně už nebyla žádná věta, kterou bych musel dokončit.
