Byla to celá věta, která se jí v hlavě opakovala pořád dokola: „Žádná krasavice. Žádná krasavice. “ Stála za dveřmi otcova servisu s rukou na studené klice a poslouchala Lubomíra, jak říká, že odstupuje. Že to byl nesmysl.
Že se s ní před lidmi ztrapní. Její otec mu přitakával, jako by se nic nestalo. Karla se nechtěla dívat na to, jak se jí svět rozpadá. Tiše ustoupila, přivřela za sebou dveře a sedla si na lavičku před dílnou.
Ruce měla ledové, obličej rozpálený. Lubomír Langer, muž, který jí před pár týdny řekl, že ji miluje, muž, kterému řekla ano, o ní právě řekl, že není dost dobrá. A její vlastní otec mu to nevyvracel. Všechno to začalo mnohem dřív.
Už když Karla stála před zrcadlem ve svatebním salónu a místo krásných šatů viděla jenom vlastní nedostatky. Vysoké čelo, tenké rty, řídké myší vlasy a nos s hrbolkem, který podle ní nemohla mít od nikoho. “Jak je možné, že se vám vůbec nepodobám? ” ptala se kdysi matky.
“Ani tobě, ani tátovi. ” Matka jí tehdy řekla, že znaky se nemusí projevit jen po rodičích, ale Karla tomu moc nevěřila. Ten pocit, že je genetický omyl, v ní zůstal celé roky. Dětství nebylo snadné.
Spolužáci si z ní dělali legraci kvůli nosu i čelu. Doma ji ale měli rádi. Matka Julie, praktická lékařka, která neuměla nikoho odmítnout, a otec Kryštof, mechanik s dílnou, jí dávali najevo, že je milovaná. Jenže Karla si tu starou křivdu nesla v sobě dál.
Pomohla jí matematika – v té byla skvělá, vyhrála i olympiádu – a později architektura. Tam se cítila bezpečně. Mezi výpočty a výkresy nikdo neřešil, jak vypadá. Jenže pak se rozhodla naučit řídit.
A to byl boj. V autoškole propadala znovu a znovu. Teorii zvládala na jedničky, ale za volantem se jí všechno rozpadalo. Pletla si strany, zapomínala na zrcátka, přehlédla značku.
“Dopravní značky mají jednu nepříjemnou vlastnost. Nestačí je znát, řidič je musí také zaznamenat,” říkal jí instruktor. Třikrát nezvládla praktickou zkoušku. Plakala, ale nevzdala se.
Chodila na kondiční jízdy a postupně se učila řídit bez paniky. A pak, když konečně měla řidičák, rozhodla se trénovat sama. Stará ojetina od otce, opuštěné cvičiště za městem, celé odpoledne parkování a rozjezdů. Jenže přišel večer, auto nechytilo a telefon měla vybitý.
Uvízla tam sama, ve tmě, a vyděsil ji i keř. Když se za sklem auta objevil muž, myslela si, že je to noční můra. Ale on se usmíval a řekl: “Jste v pořádku? ”
Ten muž byl Lubomír.
Pomohl jí s autem, půjčil jí telefon, rozdělil se s ní o sendvič. A pak jí řekl, že jí řízení jde dobře. Karla mu nevěřila, ale on se jen smál. Měl závodní licenci a věděl, o čem mluví.
Ještě ten večer jí řekl, že by ji chtěl znovu vidět. Karla byla v šoku. Že by se líbila někomu takovému? Že by se líbila vůbec někomu?
Chodili spolu. On byl klidný, neřešil její nervozitu, netlačil na ni. Když mlčela, mlčel s ní. Když se styděla, dělal, že si ničeho nevšiml.
“Je mi s tebou dobře i ve chvíli, kdy oba mlčíme,” řekl jí jednou večer po kině. A pak se zeptal: “Vezmeš si mě? ” Karla nechala odpověď chvíli čekat, ale věděla, že ano. Přípravy na svatbu měla na starosti hlavně ona.
Lubomír se omlouval, že má poruchu barvocitu a vkus průměrný. Čím víc se ale blížil den, tím víc ji děsily ty šaty. Nechtěla jen krásné šaty. Chtěla zázrak, aby vypadala dost dobře.
A pak slyšela ten rozhovor za dveřmi a myslela si, že je po všem. Vstala z lavičky, ale nohy se jí podlomily. A pak se vedle ní objevil Lubomír se starostlivým výrazem. “Ne nechci, aby ses nachladila,” řekl.
“K čemu mi bude nevěsta s rýmou? ” Karla vyprskla smíchy, ale nebyl v tom ani kousek veselosti. Začala křičet, že mu pomůže, že se před ní stydět nebude, protože tam s ní nebude. A pak vyšel z dílny i otec a zeptal se jí, co to má znamenat.
Oba se začali smát. Karla nechápala, jak se mohou smát. Dokud jí nedošlo, že nemluvili o ní. Kryštof ukázal do servisu.
“O autě. O závodním autě. ” Lubomír ho měl řídit v závodě za autoklub, ale odstupoval, protože auto nebylo připravené. “Žádná krasavice” byla karoserie.
“Bídný stav” byl technický stav. “S tou vaší krasavicí se ztrapním” bylo o autě, které nevěřilo ani samo sobě. Karla zavřela oči. Úleva byla tak silná, že bolela.
A pak přišel stud. Během pár vteřin uvěřila té nejkrutější verzi, protože ji v sobě nosila celý život. Ten hlas, který Lubomírova slova přeložil do nejhorší podoby, neznala od Lubomíra, ale ze školy. Ze zrcadla.
Ze svých vlastních pochybností. Lubomír k ní přistoupil, položil jí ruce na ramena. “Ale příště se mě nejdřív zeptej, než v hlavě zrušíš svatbu kvůli půlce rozhovoru. ” Nezvýšil hlas, nezlobil se.
Byl klidný, jako vždycky. Karla přikývla. “Jo, tohle ti dlužím. ”
A pak se nadechla a řekla mu to.
Chtěla to říct večer, doma, v klidu. Ale po tom všem už nemohla čekat. “Ráno jsem si udělala test,” řekla. “Oba vyšly pozitivně.
Budeme mít dítě. ” Lubomír chvíli jen stál a díval se na ni. Pak ji popadl kolem pasu, zvedl ze země a roztočil se s ní. “Budeme mít dítě!
” křičel, až se v oknech objevily zvědavé tváře. Kryštof stál jako přimražený. Pak se vzpamatoval a ukázal na Lubomíra. “Závod končí.
” Lubomír se zastavil. “Jak končí? ” “Tímhle autem na ten závod nepojedeš,” řekl Kryštof. “Otce svého budoucího vnoučete už přemlouvat nebudu.
” Karla se smála a držela si dlaň na břiše. Ještě před chvílí v duchu rušila svatbu. Teď tady stála a sledovala, jak se její muž hádá s jejím otcem o auto. Někdy stačí půlka rozhovoru, aby se do přítomnosti vrátily staré pochybnosti.
A někdy je těžší položit přímou otázku, než uvěřit vlastnímu strachu. Karla se to naučila až v den, kdy si málem zničila vlastní štěstí.
