Klíče od bytu ležely na botníku, když paní Růžičková oznámila, že byt půjde do prodeje. Dva týdny na vystěhování. Jitka s Monikou si vyměnily praktické pohledy – obě už měly jiné plány. Jen Bára stála u botníku a cítila, jak se jí pod nohama posouvá půda.
Neměla přítele, tetu ani rodinu, která by jí nabídla střechu nad hlavou. Byla to obyčejná garzonka na okraji Brna, kde bydlely tři studentky. Bára studovala veterinu, po večerech nosila kávu v kavárně a počítala každou korunu. Z Vysočiny odešla v sedmnácti, když se otec ztratil za jinou ženou a matka si našla nový život.
Když Bára přivezla bratrovi levnou hračku, matka se tvářila, že čekala víc. Když nepřivezla nic, ticho bylo ještě hlasitější. Teď stála před další zkouškou. Dva týdny na hledání nového bydlení.
Běhala po inzerátech, volala spolužačkám, zkoušela sousedy. Všude bylo obsazeno, nebo chtěli kauci, kterou neměla. Poslední večer seděla na matraci mezi igelitkami a projížděla nabídky, až jí písmena splývala. Pak uviděla inzerát: „Hledá se pečující osoba k seniorovi, možnost bydlení.
”
Tři slova, která zněla jako riziko i jako záchranná lana. Nebyla sestra, ale uměla pečovat. O babičku Boženu se starala od čtrnácti, když jí po mozkové příhodě ochrnula polovina těla. Máma tehdy žila novou lásku a na nemocnou matku jí nezbyl čas.
Bára babičku krmila, převlékala, měnila prostěradla až do konce. Vytočila číslo z inzerátu. Mužský hlas byl hluboký, unavený. Když řekla, že studuje veterinu, na druhém konci se ozvalo tiché odkašlání.
„A kdo vám řekl, že jsem ležící? ” Přesto ji pozval na pohovor. Dům pana Františka Mareše stál v centru Brna, nedaleko Lužánek. Čistá chodba, květiny v keramických květináčích, výtah bez pachu.
Bára si připadala, jako by na podrážkách donesla celý svůj neuspořádaný život. Ve dveřích ji přivítal černý chlupatý pes, který ji očichal a zavrtěl ocasem. „Ralph vás schválil,” usmál se starý muž. Pan Mareš býval kapitánem na nákladních lodích.
Žena mu zemřela, dcera Renata odjela za manželem do zahraničí a vnoučata znal jen z obrazovky. Pečovatelka paní Hlaváčková dělala svou práci s nechutí, Ralfa nesnášela. Mladý soused, který psa venčil, se odstěhoval. Pan Mareš sepsal inzerát.
Bára mu vyprávěla o sobě. O vesnici, matce, zrušené koleji, o tom, že za pár dní nemá kam jít. O babičce mluvila tiše. Pan Mareš ji poslouchal a pak ukázal pokoj.
Malý, světlý, s oknem do dvora a prázdným květináčem na parapetu. „Za bydlení platit nebudete a za práci dostanete mzdu,” řekl. Částka byla skoro dvojnásobek toho, co si vydřela v kavárně. „Proč mi tolik věříte?
Vůbec mě neznáte. ”
„Ralph vám zavrtěl ocasem. Špatnému člověku by to neudělal. ”
Ještě ten večer šla s Ralphem poprvé ven.
Pes se u parku zastavil a lehce se dotkl čumákem jejího lýtka. Od té chvíle dostaly její dny jiný pořádek. Ranní venčení, škola, léky, úklid, večeře, učení u kuchyňského stolu. Pan Mareš byl nejméně obtížný člověk, o kterého kdy pečovala.
Večery patřily čaji a vyprávění o lodích, bouřích, přístavech a ženě, o níž mluvil, jako by právě odešla do kuchyně. Když slyšela jeho telefonáty s dcerou, srdce ji bolelo. Renata vždycky spěchala. Jednou měla schůzku, podruhé hosty, potřetí letěla s manželem pryč.
Po takových hovorech se pan Mareš dlouho odmlčel a Bára začala vyprávět ze školy. O psovi, který odmítal spolupracovat, o papouškovi nadávajícím hlasem majitele. Nejdřív se usmíval jen ze slušnosti, pak se smál doopravdy. Jitka s Monikou se vyptávaly, jaké to je bydlet u starého pána.
„Fuj, já bych na to neměla žaludek,” prohlásila Jitka. „Celý den poslouchat sténání a dělat někomu služku. ” Když Bára řekla, že je to slušný člověk, Jitka se ušklíbla: „Naše Bára má zase svatozář. Já bych na tvém místě dávala pozor, aby si tě dědeček dobře zapamatoval.
Dcera je v zahraničí. Byt v centru nebude levný. ”
Od toho dne jim Bára o panu Marešovi říkala jen to nejnutnější. Sousedé si jí všimli rychle.
Paní Blašková z bytu opodál, bývalá úřednice se zvykem nahlížet do cizích záležitostí, si vysvětlení poskládala dřív, než Báru vůbec poznala. „Na stará kolena si tam nastěhoval holku. Jemu se nedivím, samota zatemní hlavu, ale ona, ta ví dobře, kam si sedla. ” Šeptalo se u schránek, šeptalo se ve škole.
Jednou někdo zavolal policii s tím, že starý člověk může být pod vlivem cizí osoby. Hlídka přijela, prošetřila a omluvila se. Starší policista před odchodem tiše řekl: „Prověřit oznámení můžeme. Zakázat lidem, aby si vymýšleli, bohužel ne.
”
Jednoho dne se panu Marešovi udělalo hůř. Bára od jeho postele téměř neodešla, dvakrát volala záchrannou službu. Seděla u něj s tichou panikou, když v zámku zachrastily klíče. Ve dveřích stála Renata.
Drahý kabát, upravené vlasy, pohled, který Báře stáhl žaludek. „Ty jsi ta pečovatelka? ”
Ralph zavrčel. „Ježíši, ještě pořád ten pes.
Myslela jsem, že už dávno pošel. ” Pan Mareš ležel bledý a zpocený, ale když uviděl dceru, rty se mu pohnuly. „Ahoj, Reni,” zašeptal. Renata ho nepolíbila.
„Co se tady děje? Tady, když si sem nastěhoval tuhle holku. Co s ní vůbec máš, tati? Prober se.
Jsi starý, nemocný a ona je přesně ten typ, který čeká na byt. ”
Bára vešla do pokoje a poprosila, aby nekřičela. Renata ji vytlačila na chodbu a zabouchla dveře. Pak se dveře znovu rozletěly.
„Volej záchranku, co tam stojíš? Tátovi je zle. ”
Pan Mareš ležel v bezvědomí. Bára klečela u postele, držela ho za ruku a volala sanitku.
Renata odešla do kuchyně a telefonovala anglicky. Bára rozuměla dost. Hotel, led, pohřeb, krematorium. Pan Mareš ještě žil a jeho dcera si už v hlavě rovnala praktické položky po smrti.
Záchranáři ho odvezli se slovem infarkt. Bára strávila noc na urgentním příjmu. Renata do nemocnice nejela. K ránu vyšel lékař.
„Pan František Mareš zemřel. ” Bára plakala tak, jak se pláče po člověku, který se stal rodinou vlastní volbou. Renata přijela až po oznámení smrti. „Zmiz, ať už tě nikdy nevidím.
Dej mi klíče od bytu. ” A pak: „Ten pes? Ten někde venku. V bytě mi smrdět nebude.
” Bára se zeptala, kde je Ralph. „Vy jste ho vyhodila? Pan Mareš ho miloval. ” Renata zvedla vzteky: „Neber otcovo jméno do pusy.
Ty jsi ho dohnala do hrobu. Dělala jsi všechno, aby to tak skončilo. Uvidíš, že se tím ještě někdo bude zabývat. ”
Bára Ralfa našla u lavičky v parku, kde pan Mareš odpočíval.
Seděl nehybně, hlavu svěšenou nízko, jako by pochopil, že jeho člověk už nepřijde. Když ji uviděl, rozběhl se k ní tak rychle, jak mu krátké nohy dovolily. „Jsme sami dva,” zašeptala a objala ho tak pevně, jako by držela poslední kousek světa, který se ještě nerozsypal. U cesty stála doktorka Lenka Dvořáková, veterinářka z malé kliniky, kam Bára vodila Ralfa.
Když zjistila, co se stalo, zavrtěla hlavou. „To je mi opravdu líto. Pan Mareš byl laskavý člověk. A jeho dcera vás ještě obviňuje?
” Bára neměla kam jít. Lenka se podívala na psa a pak na ni. „Po babičce mi zůstal malý byt. Nájemníci se odstěhovali.
Nastěhujte se tam. Kdo mluví o nájmu? Budete tam bydlet. Služby zaplatíte, až to půjde.
A do státnic vám zbývají dva měsíce. Nastoupíte k nám jako pomocná síla. ”
Bára se zeptala, proč jí pomáhá. „Ralph vám věří.
A já věřím úsudku svých pacientů víc než klepům od schránek. ”
U domu pana Mareše stála Renata s paní Blaškovou. „No vida, slečna se vrací. Stud se dnes už asi nenosí,” ušklíbla se sousedka.
Lenka udělala půl kroku před Báru a odpověděla: „Věřte mi, paní. V tomhle domě smrdí horší věci než pes. ”
Na pohřeb pana Mareše Bára nešla. Věděla, že by Renata z rozloučení udělala scénu.
O pár dní později přišla sama k hrobu, jen s Ralfem. Položila do hlíny dvě červené růže. „Odpočívejte v klidu, pane Mareši. O Ralfa se postarám.
”
Myslela si, že se kruh uzavřel. Neuzavřel. Pak zavolal notář. „Slečno Jandová, jste předvolána ve věci pozůstalosti po panu Františku Marešovi.
Jste uvedena mezi dědici. ”
V notářské kanceláři už seděla Renata. Notář přečetl závěť. Pan Mareš odkázal byt Báře.
Renata vyskočila ze židle. „To není možné. Otec nebyl při smyslech. Ona ho zmanipulovala.
Dokážu to. ”
Bára seděla omráčeně. V hlavě se jí střídaly pohledy sousedů, šepot ve škole, Renatin hlas v nemocnici a Ralph u lavičky. Kdyby dědictví přijala, cizí lež by získala podobu důkazu.
Narovnala se. „Pane notáři, mohu dědictví odmítnout? ”
Notář se na ni podíval přes brýle. „Můžete, ale mojí povinností vás poučit.
Jakmile prohlášení učiníte řádně, nejde ho vzít zpátky. ”
„Nemusím si to rozmýšlet. Od pana Mareše nic nechci. Jsem vděčná, že mi pomohl, když jsem neměla kam jít.
Ale jeho byt nechci. ”
Renata se zasmála ošklivě. „Takže se zlekla. Bojíš se, že by se o tebe začala zajímat policie?
”
Bára se na ni podívala bez úhybu. „Nemám se čeho bát. Neudělala jsem nic špatného. Je mi líto, že tak slušný člověk měl dceru, která ho viděla až ve chvíli, kdy se začala bát o byt.
Roky na vás čekal, a když jste přijela, křičela jste na něj v den, kdy umíral. ”
Podepsala prohlášení o odmítnutí dědictví pevnou rukou. Když odcházela, Renata za ní ještě něco volala, ale ta slova už k ní nedošla. Na chodníku jí zavibroval telefon.
Lenka: „Jsi v pořádku? ” Bára odepsala: „Ještě ne, ale budu. ”
Dokončila školu, nastoupila na kliniku, učila se od rána do večera. Ralf zůstal s ní.
Přešlo pět let. Na dušičky šla s Ralfem od hrobu pana Mareše k bráně hřbitova. U cesty stála lavička, na ní seděl starší muž. Požádala, jestli si může přisednout.
Dali se do řeči. Muž se jmenoval Vladimír Sedláček, měl za Brnem jezdecký areál, který patřil jeho ženě Nině. „Když Nina žila, splnil se jí sen. Chtěla vlastního koně.
První byla Elsa. Bílá klisna, hrdá jako paní učitelka. Pak Nina odešla. Chtěl jsem to prodat, ale měl bych pocit, že prodávám i to, co po ní zůstalo.
”
Přišel jeho syn Viktor, aby otce odvezl. Vladimír nabídl, že Báru svezou. V autě se představili. Když zjistil, že je veterinářka, rozzářil se.
„To je krásná práce. Možná byste mi mohla nechat číslo. S koňmi nemám tolik praxe,” přiznala Bára. Vyměnili si čísla.
O pár dní později zazvonil telefon. „Slečno Jandová, tady Sedláček. Promiňte, že ruším, ale Elsa spadla a nemůže vstát. Náš veterinář říká, že se nedá nic dělat.
Nemohla byste přijet? ”
Bára zavolala Lence. „Nejde o Ralfa, o koně. Starší klisna za Brnem.
Leží, nemůže vstát. Místní veterinář uvažuje o uspání. ” Lenka jí dala instrukce. „Neslibuj zázrak.
U koní je každá minuta drahá, ale unáhlená jistota umí být stejně nebezpečná jako otálení. Když uvidíš známky, které přesahují tvoji zkušenost, necháš zavolat kliniku s výjezdem. ”
Viktor čekal před domem. Za město jeli necelou hodinu.
V boxu ležela bílá klisna, boky se jí těžce zvedaly. Šedivý ošetřovatel u dveří řekl místo pozdravu: „Paní doktorko, ta kobyla už se nezvedne. Leží od rána. ” Bára se na něj podívala.
„Kdo ji našel? ” ptala se přesně. Zjistila, že klisna se pokusila vstát třikrát. Podestýlka byla rozhrabaná panickými stopami.
„Odteď tu zůstane jen ten, kdo má konkrétní úkol. Ostatní ven. Nepřekážejí mně, překážejí jí. ” Vladimír se opřel o hůl a promluvil hlasem, který nepatřil zlomenému muži z lavičky: „Slyšeli jste, paní doktorku?
”
Přiblížila se k boxu z boku. Elsa k ní otočila oko. „Ahoj, dámo. Já vím.
Dnes se kolem tebe mluví příliš nahlas. ” Klisna vydechla. Bára si vyžádala světlo, čisté ručníky, další vědro a hlavně klid. Když se jeden z pomocníků zeptal, jestli má zavolat bagr, Viktor ho tak ostře okřikl, až ztichli i koně v sousedních boxech.
Teprve potom začala pracovat. Prošla výsledky krve. „Kolego, myslím, že ten závěr je předčasný. ” Místní veterinář se na ni podíval, jako by teprve teď zaregistroval, že mladá žena vedle něj není jen soucitná návštěva.
„A vy byste navrhovala co? ” Bára klidně popsala postup. „Nejde o pokus. Jde o kontrolovaný postup s vědomím rizika.
Pokud se do večera nezlepší, budu první, kdo panu Sedláčkovi řekne, že se musí rozhodnout jinak. Teď ale vidím reakce, které podle mě neříkají, že je rozhodnuto. ”
„Podle vás? ”
„Ano, podle mě.
A ponesu za to svůj díl odpovědnosti. ”
Vladimír zvedl hlavu. „A já svůj. Elsa je moje.
”
Před soumrakem se Elsa zmateně začala hrabat. Jeden pomocník vykřikl, druhý převrhl dbelík. „Všichni zpátky,” zavelela Bára a vklouzla k ní z boku. „Viktore, vezměte suché prostěradlo.
Ne přes hlavu, pod krk. ” Když se klisna uklidnila, Viktor si všiml, že se Báře třese ruka. „Dejte mi blok. Nebudu mluvit do léčby, jen napíšu, co nadiktujete.
”
Slunce se sklánělo, když Elsa poprvé zvedla hlavu jinak než předtím. S úmyslem. S pomocí lidí se na chvíli postavila. Nebyl to zázrak, ale nebyl to konec.
Vladimír si zakryl ústa rukou. Bára jezdila za Elsou celý týden. Zpočátku sama, později brala i Ralfa. Další dny ukázaly, že záchrana nekončí ve chvíli, kdy odvrátíte nejhorší hodinu.
Ošetřovatel, který ještě před hodinou mluvil o konci, začal sám zapisovat, kolik Elsa snědla. Vladimír jí zaplatil velkoryse. Bára odmítala. „Můžete,” řekl, „a nebudeme o tom vyjednávat.
Zachránila jste někoho, kdo pro mě není jen zvíře. ”
Při návštěvách poznávala dům i rodinu. Sedláčkovi byli bohatí, ale Vladimír to nenosil jako ceduli. Měl dceru Pavlínu, vdanou za Ondřeje, muže s úsměvem, který uměl slibovat budoucnost přesvědčivěji, než ji žít.
Vladimír jí pomáhal. Bára si všimla, že pokaždé, když padlo Pavlíino jméno, přeběhlo mu obličejem něco mezi láskou, únavou a tichým zklamáním. Jednou Bára zaslechla, jak Pavlína žádá otce o peníze na další Ondřejův projekt. Vladimír odpověděl unaveně: „To nejsou peníze na projekt.
To je dluh oblečený do slova příležitost. ” Pavlína se ušklíbla: „Za to cizí lidi ti najednou stojí za všechno. Slečna Jandová přijede párkrát ke koním a ty jí věříš víc než vlastní dceři. ”
„Bára po mně peníze nechce.
”
„Zatím. ”
Ta dvě slova byla tichá, ale přesná. Bára odešla zadním vchodem ke stáji. U boxu položila dlaň na Elzino čelo.
„Neboj,” zašeptala, „lidé kopou i bez kopyt. ”
Viktor ji pozval na večeři. Ne jako veterinářku, jen ji. Bára dlouho čekala na háček, protože život ji naučil číst i drobné písmo pod radostí.
Viktor po ní ale nechtěl, aby se změnila. Nelámalo ho, že někdy přijde s vůní dezinfekce a chlupy na rukávu. Po roce se vzali. Vladimír měl z jejich svatby tak otevřenou radost, až to Báru dojímalo.
Při malém obědě položil ruku na její rameno: „Nina by vás měla ráda. ”
Narodila se jim dcera Aneška. Vladimír se z ní radoval. Do toho klidu se pravidelně vracela Pavlína.
Jednou Bára zaslechla jejich hádku. „Ty mi přeješ smrt,” vydechl Vladimír. Pak Bára uslyšela těžký nepravidelný dech. Vběhla do pokoje.
Vladimír seděl v křesle, ruku přitisknutou k hrudi. Záchranka přijela rychle. Lékaři zjistili těžkou hypertenzní krizi. Infarkt to nebyl.
Po návratu z nemocnice se Vladimír vrátil za město. Zdálo se, že se život skládá do snesitelného pořádku. Pak ráno šel do stáje za Elsou. Našel ji ležet, nedýchala.
Stará klisna odešla tiše. Vladimír zavolal Báře. „Elsa je pryč. Můžeš přijet?
” Našla ho u stáje, seděl na lavici, tvář šedou. Když k němu doběhla, pokusil se vstát, ale kolena ho neposlechla. Volala záchrannou, kontrolovala tep, ale Vladimír Sedláček zemřel dřív, než sanitka přijela. Držela ho za ruku.
Jeho poslední slova byla krátká: „Postarej se o to. Ty budeš vědět, jak. ”
Pohřbili ho vedle Niny. Po pohřbu přišlo pozůstalostní řízení.
Než kdokoli promluvil, notář zvedl dlaň. „Tuto místnost nepoužijeme k tomu, aby se tu někomu vyhrožovalo. ” Vladimír odkázal dům, stáje a jezdecký areál Báře. Pavlína vyskočila: „To má být vtip.
Vlastní dceři nenechal nic? ” Notář vysvětlil, že pro ni je určena finanční částka a byt v Brně na ni převedl už za života. Pavlína křičela o přiživnici. Bára neřekla nic.
Věděla, co o svém rozhodnutí řekl Vladimír, když ji prosila, aby to nedělal. „Právě proto ti věřím. ”
Jedno odpoledne přijela Pavlína s Ondřejem. V kuchyni se k ní přiklonila tak blízko, že Bára ucítila její parfém.
„Vážně sis myslela, že si nevzpomenu, odkud tě znám? Potkávali jsme se na univerzitě. Pak jsem náhodou narazila na Jitku. Ukázala jsem jí tvoji fotku a najednou měla řeči, jak jsi bydlela u nějakého starého pána, jak se objevila závěť.
Tehdy se ti to nepovedlo, tak sis vybrala větší sousto. Buď se dědictví vzdáš, nebo Viktorovi řeknu, co jsi zač. A možná se začne mluvit i o tom, jak táta zemřel. Byla jsi s ním sama?
”
Za dveřmi se ozval Aneščin smích. Bára se narovnala. „Tuhle hranici už nepřekračuj. Obviňuješ mě ze smrti člověka, kterého jsem měla ráda.
A byl to tvůj rozhovor, po kterém skončil v nemocnici. Viktor o panu Marešovi ví od začátku. Nemám před manželem tajemství. ” Sáhla do kapsy a vytáhla telefon.
„Ale než půjdeš dělat další scénu, poslechni si tohle. Tvůj táta mě požádal, abych ti to pustila, až přijde čas. ”
Spustila nahrávku. Z telefonu zazněl slabý, unavený hlas Vladimíra Sedláčka: „Pavlínko moje, chci, abys věděla, že tě mám rád.
Chtěla jsi, abych ti nechal dům, stáje a koně. Jenže vím, že bys to prodala. Ne proto, že bys byla zlá, spíš proto, že si pleteš majetek s pamětí. S Ondřejem by se peníze rozkutálely dřív, než by sis uvědomila, co už nejde koupit zpátky.
Bára je jediná, kdo tomu místu rozumí. A teď ti musím říct něco, co jsme s mámou dlouho drželi u sebe. S Ninou jsme tě adoptovali, když ti bylo jen pár měsíců. Tvoje biologická matka se tě po porodu vzdala.
Nina tehdy porodila holčičku, ale naše malá nepřežila. Když tě poprvé držela, řekla mi, že někdy se člověku dítě nenarodí z těla a přesto mu vstoupí rovnou do srdce. Byla jsi naše holčička. Jsi naše holčička.
To žádný papír nezmíní. ”
Nahrávka skončila. Pavlína seděla bez krve. „Takže já nejsem jejich,” zašeptala.
Bára k ní přistoupila. „Slyšela jsi ho? Jsi jejich. Rodina není jen krev.
” Pavlína se zlomila do sebe a rozplakala se. Bára ji objala. Čekala, že ji odstrčí, ale Pavlína se jí zoufale chytila. „Co mám s tou pravdou dělat?
” „Žít s ní. A možná poprvé slyšet, co ti táta opravdu říkal. ”
Do kuchyně vešel Ondřej. „Pavli, co tu sedíš?
Je to něco k jídlu? ” Bára se na něj podívala ostře. „Ondřeji, kolik ti je let, že pořád čekáš, až ti někdo přinese talíř? ” Pavlína zvedla hlavu.
„Ondřeji, jeď domů. ” Odešel a práskl dveřmi. Vešel Viktor a klekl si před sestru. „Tu nahrávku jsem slyšel dřív.
Táta mi ji pustil. ” Pavlína se na něj podívala skrz slzy. „A nejsme pokrevní sourozenci? ” „Jsme.
Byla jsi a budeš. Budu,” řekl pevně a objal ji. Ten den nezměnil všechno hned. Ale Pavlína přestala bojovat s Bárou.
O několik měsíců později odešla od Ondřeje. Časem si dokončila práva, potkala muže, který chodil včas a držel slovo. Narodil se jim syn. Z Báry a Pavlíny se nestaly nejlepší přítelkyně přes noc, ale naučily se mluvit bez bodců.
A jednou Bára zjistila, že Pavlíně vypráví něco, co by dřív řekla jen Lence. Bára přesvědčila Viktora, aby se přestěhovali za město. Dům, stáje a výběhy nemohly zůstat jen památkou. Byly živé.
Rozšířila péči o koně, přibrala trenéry, upravila jízdárnu. Z malého areálu se stal vyhledávaný jezdecký klub. Aneška vyrůstala mezi stájemi. Ralph odešel tiše ve spánku, jako by konečně doběhl za panem Marešem.
Byla ho pochovala pod starou jabloní kousek od výběhu. Po letech se na závodech objevila Renata Marešová. Prošla kolem stájí v drahém kabátě a Báru nepoznala. Bára ji poznala hned.
Na okamžik se v ní ozvala dávná chodba v nemocnici, schody před notářskou kanceláří, hladový Ralf na veterině. Pak se podívala na Anešku, která se u výběhu usmívala na Viktora, na Pavlínu, jež klidně řešila formulář. Bára kolem Renaty prošla a usmála se. Ta stará historie jí už nedržela.
Nezmizela, jen přestala rozhodovat za ni. Někteří lidé jí podali ruku, jiní jí ukázali, jak nechce žít. Obojí ji nakonec dovedlo sem, k místu, kde se večer zavírala vrata od stáje. Koně za nimi klidně přešlapovali ve slámě.
A domov už nebyl prosba, ale odpověď.
