V prázdném sále restaurace Prostě dobré položila Markéta na stůl přehled za poslední týden. Úplný. Všechno bylo zaplacené do poslední koruny – mzdy, odvody, dodavatelé i splátka bance. Jen jedna řádka v levém horním rohu zůstala červeně zakroužkovaná: nájemní smlouva k pozemku pod domem.
Vedle ní stála poznámka „Město zatím bez odpovědi. ”
Aleš Konečný seděl naproti ní a neuhnul očima. „Udělala jste to správně, Markéto. Přesně takhle jsem to chtěl.
”
„Aleši,” vyhrkla dřív, než to stihla zastavit. V zavřeném podniku, mezi ztichlým barem a stoly bez hostů, znělo jeho jméno příliš osobně. „Nenechám po sobě dluhy,” řekl. „Ty peníze už restauraci stejně nezachránily.
Aspoň si nebudu muset připomínat, že jsem někomu zůstal viset za práci. ”
Markétu nebolely prázdné účty. Bolel ji tón, ve kterém poprvé slyšela, že Aleš Konečný nepředstírá porážku, ale skutečně ji přijal. Kdyby se rozkřičel, hádala by se s ním.
Kdyby rozbil sklenici, uklidila by střepy a přinesla další argument. Jenže on seděl klidně, jako by už podepsal nejen poslední platby, ale i konec sebe samého. Zásuvky vytáhl obálku a položil ji k okraji stolu. „Tohle patří vám.
Jsem vám opravdu vděčný. Vy jste držela tu část podniku, kterou jsem já celý život obcházel obloukem. ”
„Nevezmu. ”
„Markéto, ne.
Přestaňte. ”
Řekl to ostřeji, než chtěl. Markéta zrudla, ale obálku odstrčila zpátky k němu. Nebyla to velkorysost.
Bála se přijmout poslední důkaz, že se něco nenávratně uzavírá. „Nemůže to skončit jen proto, že teď nikdo nechodí,” vydechla. „Ta stavba nebude trvat věčně. Dům dostaví, ulici uklidí a naši hosté se vrátí.
Musíme jen vydržet. ”
Aleš zavrtěl hlavou. „Markéto, proč mi pořád vykáte jako na úřadě? Známe se pět let.
Já už nejsem restauratér, kterého si zvou do novin, ale chlap po kolena v bankrotu. ”
Pak se usmál, tentokrát skoro opravdově. „Mám pro vás vážný návrh. Ne pracovní.
Vzadu bude čistý ubrus, prostřeme stůl a připijeme si na naši společnou práci. Budu váš číšník. Naposledy vás obsloužím a nakrmím. ”
Vyskočil a zamířil k baru.
Markéta se za ním dívala a znovu pocítila ten tíživý tlak pod žebry. Nespravedlnost tam neležela jako velké slovo. Byla v zavřených oknech, v prachu na parapetu a v tichu, které se nedalo uklidit. Restaurace Prostě dobré se otevřela před lety v jednom moravském krajském městě.
Nebyla v Praze, nestála na hlavní turistické trase a zpočátku si jí skoro nikdo nevšiml. Ale po pár měsících si lidé mezi sebou posílali telefonní číslo pro rezervaci, jako by šlo o tajnou adresu. Sídlila ve starém domě nedaleko centra, kde dvě spodní podlaží někdo spojil do jediného vysokého sálu s kovovými trubkami pod stropem. Aleš nechal šedé stěny místy oškrábané až na cihly, starou dlažbu vyčistil, ale nepřinutil ji tvářit se jako nová.
Z vysokého stropu se na bronzových řetězech spouštěly křišťálové lustry navržené přímo pro ten sál. Na stěnách visela menší svítidla se stejnými závěsy, která při průvanu jemně zazvonila. Všude stály zvláštní předměty – starý gramofon, nástěnné hodiny se závažím, porcelánová panenka Arabela s tenkým ruměncem na tvářích. Stoly různých velikostí působily, jako by je někdo rozmístil bez plánu.
Ve skutečnosti v tom byl přesný řád. Bílé ubrusy, tenký porcelán se zlatým okrajem, sklenice tak čisté, že se lidé někdy mimoděk podívali, zda v nich vůbec něco je. Hosté odcházeli s podivnou potřebou najít očima svého číšníka a kývnout jim ještě jednou. A přesto nebyl hlavním magnetem interiér ani servis.
Byla to kuchyně. Aleš Konečný nebyl jen šéfkuchař. Vařil soustředěně, odvážně a s viditelnou radostí, jako by každé jídlo bylo rozhovorem, který ještě nikdy předtím nevedl. Lidé o něm říkali jediné slovo: génius.
Markéta Bláhová nastoupila do Prostě dobré před pěti lety. Našla inzerát, přišla na pohovor a během půl hodiny se zamilovala do muže, který se jí ptal na daň z přidané hodnoty a zároveň jí uvařil malé rizoto s houbami, protože prý o člověku se pozná, když jedná nepoctivě. Nebyl klasicky krásný. Měl příliš vysoké čelo, hubenou tvář, trochu křivý nos a ústa, která se často tvářila, že se už chystají něco drzého říct.
Jenže pak zvedl oči a usmál se. A jeho tvář se rozzářila tak měkkým teplým světlem, že Markéta zapomněla, proč přišla. Pak ochutnala jeho jídlo. Od té chvíle se jí veškeré jídlo na světě rozdělilo na dvě části: to, které uvařil Aleš Konečný, a všechno ostatní.
Byla zvláštní povaha, romantická až k vlastní škodě, ale zároveň dost praktická, aby si své slabosti uměla ohlídat. Když ji něco zasáhlo, nechala to do sebe vstoupit celé. Pak se sebrala, narovnala papíry na stole, zkontrolovala podpisy a tvářila se, že srdce je jen orgán, který nemá do práce co mluvit. Byl úspěšný, talentovaný, štědrý, někdy až k zbláznění.
Kolem takového muže se ženy objevovaly i bez pozvánky. Dvakrát to vypadalo vážně. Nejdřív přišla Veronika, dokonale krásná, jako z filmového plakátu. Markéta si potichu zvykala na myšlenku, že se z ní jednou stane paní Konečná, i když jí ta představa ležela v žaludku jako studený kámen.
Pak jednou Aleš podepisoval faktury, pokynul perem směrem k Veronice, která seděla u okna, a zeptal se: „Je krásná, viď? Hotový obraz. ” Markéta stuhla. „Skoro bych ji posadil do interiéru místo naší Arabely,” pokračoval.
„I když ne, Arabela je chytřejší a určitě slušnější a popravdě se mi líbí víc. ”
Markéta zůstala stát u stolu s fakturami v ruce. Na oslnivou Veroniku byl právě udělán tlustý kříž. Po Veronice byl Aleš nějakou dobu volný, když do restaurace rázným krokem vešla Renata Štěpánová.
Byla krásná jinak – méně okázale, ale možná nebezpečněji. Všechno na ní bylo přesné. Studovala ekonomii, mluvila několika jazyky, měla vlastní poradenskou firmu. Nebyla hloupá.
Ale ji obdivoval a před personálem s úsměvem prohlašoval: „Tak jste si to přivolali, holonci? Našel jsem si ženu, která nám všem srovná záda. Nelíbí se jí název. Prostě dobré je prý málo ambiciózní.
”
Všichni se smáli. Jen Markéta se smála o trochu později. Říkala si, že vedle Aleše se konečně objevila žena, která k němu patří. Důstojná, chytrá, krásná.
Ta myšlenka jí bolela, ale na bolest byla zvyklá. A pak Renata ze dne na den zmizela. Nejdřív nepřišla jeden den, pak druhý, pak celý týden. Jednoho odpoledne Aleš podepisoval hromadu účetních dokladů a zvedl k Markétě pobavené oči.
„Určitě se chcete zeptat, kam se poděla naše okouzlující Renata? ”
„Vůbec mě to nezajímá,” vyhrkla Markéta až příliš rychle. „Tak vás uklidním. Už se tady neobjeví.
Rozešli jsme se. Protože jí nemiluju, Markéto, a ona nemiluje mě. Já pro ni nejsem chlap. Spíš dobrý projekt, zajímavá investice.
Cítil jsem se vedle ní jako zvíře pod rentgenem. ”
Zarazil se. „Promiňte, tohle jsem asi neměl říkat. Jenže komu jinému bych to řekl, než vám?
”
Od toho dne pracovali zase vedle sebe. Aleš vařil, vymýšlel nové chutě, hádal se s kuchaři a za hodinu jim nosil koláče, protože věděl, že to přehnal. Hosté přicházeli, jedli, zavírali oči a vraceli se znovu. A Markéta vedla účetnictví, platila účty, hlídala termíny, zachraňovala ho před nápady, které by rozpočet neunesl, a pořád ho milovala.
Potom se na ně snesla ta stavba. Město prodalo pozemky v historickém centru developerské skupině z Prahy. Ve skutečnosti to začalo křikem pil, prachem a ploty. Chodníky se zužovaly, objížďky měnily směr bez varování a před vysokými okny restaurace se místo večerního lesku usazovala šedá stavební špína.
Nejdřív přestali chodit náhodní hosté, potom začali rušit rezervace ti stálí. Pak přišel den, kdy voda v kuchyni zmizela úplně. V lednicích ležely suroviny pro svatební oběd. Markéta vzala složku s kontakty a vyšla rovnou ke stavbyvedoucímu.
Bahno se jí lepilo na boty, ale nezastavila se. „Potřebujeme vědět, kdy obnovíte vodu,” řekla. Stavbyvedoucí se zatvářil, jako by mu někdo položil na stůl cizí problém. „Tohle řeší kancelář.
”
„Výborně. Dejte mi číslo na člověka z kanceláře, který bere telefon. ”
Za jejími zády stál Aleš ve dveřích kuchyně v zástěře. Nezasáhl.
Věděla, že by ji nejraději odvedl zpátky k papírům a šel se hádat sám. Jenže přesně proto zůstala před plotem stát. Napsala podnět pro krajskou hygienickou stanici, přidala fotografie rozkopaného vstupu, záznam z kuchyňského teploměru, popis výpadku vody. Než stiskla odeslat, vyfotila ještě jednu zdánlivou maličkost: čistý nerezový stůl, na kterém i po utření zůstala šedá stopa prachu.
Věděla, že úřad se nerozpláče nad zničenou svatbou, ale možná se zastaví u důkazu, který nejde okecat úsměvem stavbyvedoucího. Teprve potom zavolala nevěstě. Nejdřív bylo na lince dlouhé ticho. „My jsme se sem tak těšili,” řekla nevěsta nakonec.
„Já vím. ” A právě to bylo nejhorší. Nešlo jen o peníze. Každé zrušené jídlo mělo něčí tvář, datum a důvod, proč si lidé vybrali právě Prostě dobré.
Ráno po první krizi přišla Markéta do práce dřív než ostatní. Na skle se držel otisk něčí dlaně. Vzala kýbl a hadr. Aleš ji našel klečet u dveří.
„Tohle nemáš dělat ty. ”
„Někdo musí začít tam, kde hosté poprvé vidí, jestli jsme to vzdali. ”
Neřekl nic. Jen si vzal druhý hadr.
Večer ležela v Alešově kanceláři výzva krajské hygienické stanice k doložení nápravných opatření. Nebyl to zákaz, ještě ne. „Takže,” zeptal se Aleš, „je to výzva k nápravě. Pokud ji budeme ignorovat, vyroste z ní skutečný problém.
” Promnul si tvář. „A když ho ignorovat nebudeme, zůstane problémem. Jen u něj budeme mít čisté ruce. Ty tvoje čisté ruce nás jednou pohřbí.
”
„Možná,” řekla, „ale bez nich bys tam došel rychleji. ”
Tu noc Markéta pochopila, že nebojují jen o hosty a rezervace. Bojovali o to, aby se o Prostě dobré neříkalo, že kvůli penězům přehlíželo pravidla. Aleš se dlouho držel.
Přicházel dřív než všichni. Odcházel poslední. Vymýšlel kratší meny, levnější polední nabídku, rozvoz pro stálé hosty. Personál se snažil s ním.
Číšníci se usmívali, i když do sálu přišli za večer jen tři lidé. Ale stavba měla víc trpělivosti než oni. Jednou v noci zůstal Aleš zavřený v kanceláři až do rána. V poledne svolal všechny do sálu.
Řekl málo. To na něm bylo nejhorší. Vysvětlil, že restauraci zavírá. Večer udělal rozlučkovou hostinu.
Vařil sám, jako by to byl nejdůležitější servis jeho života. Každému z bývalých zaměstnanců podal obálku. Pomocnému kuchaři vynadal, že si musí konečně koupit pořádné boty. Barmanovi připomněl, že až jeho malý syn vyroste, má mu říct, že se jeho narození kdysi zapilo tak draze, že by za to menší hospoda přežila měsíc.
Smáli se. Jen Markéta viděla, že se Aleš celý večer drží okraje pracovní desky pokaždé, když si myslí, že se nikdo nedívá. A teď bylo v místě, které se celé roky skoro nezavíralo, ticho. Aleš se vrátil od baru s lahví vína a talířem sýra, hroznů a jablek.
Položil všechno před Markétu s tak lehkým a přesným pohybem, že se jí na okamžik sevřelo hrdlo. V tom gestu byl pořád tentýž člověk, který uměl obyčejný talíř postavit na stůl tak, že to vypadalo jako malý obřad. „Tak co, Markéto,” řekl, „připijeme si na všechno dobré, co se nám tady stalo? ”
Zvedl sklenici.
„Pamatuješ, jak jsi mě sjela kvůli těm bílým miskám na polévku? ”
„Protože jen člověk bez pudu sebezáchovy může zaplatit za polévkové misky tolik peněz. Byly krásné, byly bílé, byly dokonale bílé. A já jsem vám tehdy navrhla, že dojdu do obchodu a koupím vám skoro stejné za desetinu.
”
„Ne skoro stejné. Urážlivě podobné. ”
„A co vína pro malého Honzíka? Vy jste s kuchaři a číšníky vypil značková vína schovaná pro vánoční degustaci, protože se barmanovi narodil syn.
”
„Zlaté dítě,” pronesl slavnostně. „Doslova. ”
Oba na okamžik zmlkli. Vzpomínky je nejprve zahřály a hned potom zabolely.
Všechno, čemu se ještě před chvílí smáli, patřilo k životu, který se právě zavíral za těžkými dveřmi. „Aleši,” řekla Markéta tiše, „já tomu pořád nevěřím. Ten komplex jednou dostaví. Budou tam byty, budou tam lidé.
Budou chtít jíst. A kam půjdou? Sem. Tři roky za sebou jsi měl nejlepší restauraci ve městě.
Stačí přežít špatné období. ”
Aleš se neopřel o naději, kterou mu podávala. „Ty jsi strašně dobrá duše,” řekl tiše. „A právě proto ti chybí jedna podstatná věc.
”
„Tak mi ji řekni. ”
Položil sklenici na stůl. „Nejde jen o stavbu. Ti lidé plánují ve velkém.
A náš dům stojí přesně tam, kde se jim to hodí. Dům je můj. Pozemek pod ním patří městu. Měl jsem dlouhodobou nájemní smlouvu, jenže prodloužení se podivně nikomu nechce řešit.
Objevil se prý zájemce s širším záměrem pro celé území. ”
„To přece nemůžou jen tak vzít. ”
„Nemusí nic brát násilím. Stačí to vést tak dlouho a tak slušně, až se člověk unaví dřív než razítka.
”
„Ale za budovu ti zaplatí. Vybavení, nábytek, nádobí, to všechno má cenu. Najdeš jiný dům, otevřeš něco nového. S tím, co teď víš, tady lidé čekali na stůl měsíc.
”
Aleš se pousmál tak hořce, až v tom nebyla žádná obrana. „Kdyby to bylo tak jednoduché. Jenže ty víš, kolik jsem si půjčil. Banka sny neodebírá jako zástavu.
Chce splátky. ”
„Dá se požádat o odklad. ”
„Požádal jsem. Byli velmi slušní, tak slušní, že jsem měl chuť rozštípat židli.
Chtěli nový odhad, průběžné výsledky, plán omezeného provozu a jistotu, že stavba nebude pokračovat stejně. Jinými slovy, něco, co nemám. ”
Markéta znala bankovní maily nazpaměť. Slovo „doložit” se v nich opakovalo tolikrát, až jí připadalo skoro sprosté.
Nikdo po nich nechtěl nemožné. Chtěli jen přesně to, co jim stavba každý den brala. „A lustry? ” otázka jí ujela.
„Naše slavné lustry zachrání kulturu. Městská filharmonie je chce do sálu. Koncem týdne si pro ně přijedou. Za tu cenu je skoro rozdávám.
”
„To není vtipné. ”
„Trochu ano. Já vím. ”
Nastalo ticho.
Zvenčí se ozvalo ostré pípání couvajícího nákladního auta. Markéta si pomyslela, že ještě před půl rokem by ten zvuk zanikl v cinkání příborů. Teď celé místo poslouchalo jedno auto z ulice. „Když už mluvíme o mecenášství,” řekla, „odkud byly ty rozlučkové obálky pro personál?
Dodavatelé, odvody, mzdy, banka – to všechno sedí. Ale každý obcházel s penězi, které nebyly symbolické. ”
Aleš se zatvářil otráveně. „To je jedno.
”
„Není. ”
Poprvé na ni pohlédl jako člověk zahnaný do rohu. „Musel jsem jim pomoct. Zůstali bez práce kvůli mně.
Někdo má děti, někdo nájem, někdo úvěr, někdo nemocné rodiče. ”
Markéta se podívala na jeho zápěstí. Hodinky, které měl rád, už tam několik týdnů nebyly. Před restaurací nestálo jeho auto.
„Prodal jsi byt,” řekla pomalu. „A auta? ”
„Všechno, co šlo. Když hoří stodola, člověk někdy nechá shořet i plot.
”
„To ses právě vymyslel. ”
„Působí to moudře. ”
„Moudré věci tak často začínají. ”
Podíval se na hodiny a trhl sebou.
„Kolik je? Musíš domů. ”
„Nikdo mě neschání. ”
Přitáhl si ji k sobě.
„Nemám auto, nemám byt a brzy možná nebudu mít ani kuchyň. Jestli to půjde tímhle tempem, požádám tě o podnájem. Vzala bys mě? Jsi můj nejvěrnější přítel, spolubojovník a účetní anděl převlečený za člověka.
”
„Přestaň. ”
K jejím třicátým narozeninám se život poskládal nečekaně úsporně. Malý byt nedaleko restaurace. Práce, kterou milovala, hlavně kvůli člověku, jemuž patřila.
Účty zaplacené včas, přátelé odkládaní na později a city, které už dávno přestala komukoli vysvětlovat. Muž, kvůli kterému by prošla každým úředním kolečkem i každou kaluží před restaurací, seděl naproti ní a říkal jí „sestra”. „Půjdu sama,” řekla. „Bydlím kousek.
”
„Půjdu s tebou. ”
Venku se ochladilo. Déšť visel ve vzduchu, drobný a nerozhodný, ale z výkopů se táhl pach mokré hlíny. Před domem se zastavila.
„Tak jsme tady. Rozloučíme se. ”
Aleš se na ni překvapeně podíval. „To znělo, jako by to bylo naposledy.
”
„My se přece ještě uvidíme. ”
„Ano. Nebo ne? ”
V jeho hlase se poprvé objevilo něco poplašeného.
„Počkej, ty mě opouštíš? ”
„Aleši, ne. Jen neříkej, že mizíš úplně. Neodepisuj mě tak rychle.
Nejsem ještě úplně ztracený případ. ”
Usmál se, ale oči měl vážné. „Možná ještě tohle město chytím za límec a zatřesu s ním. A ty se taky moc neuvolňuj.
Slyšela jsi, že se zase chystají změny v daních pro gastro? Kdo mi to pak přeloží do lidské řeči? ”
„Třeba už žádné nitro účetní nebudeš mít. ”
„To je velmi kruté.
”
Markéta se proti své vůli usmála. Aleš ji pozoroval déle, než bylo obvyklé. „Díváš se dnes jinak. A vlastně i vypadáš jinak.
”
Chvíli stáli naproti sobě. Markéta měla ruce v kapsách kabátu, protože kdyby je nechala volně, možná by udělala něco, na co neměla právo. Aleš se rozhlédl, jako by hledal únikovou cestu sám před sebou. „Běž domů, Markét.
Nějak jsi mi rozbila duši. Ještě tě popadnu a odnesu zpátky. Dobrou noc, kamarádko. ”
Zvedl ruku, otočil se a rychle odešel ulicí zpátky k restauraci.
Markéta zůstala stát pod vchodovým světlem a dívala se za ním, dokud jeho vysoká postava nezmizela za rohem. Aleš Konečný mohl být na svůj život dlouho hrdý. Jako malý kluk se motal v kuchyni matce a babičce. Po škole šel na hotelovku, pak nastoupil do známé restaurace, kde dělal všechno, co nikdo jiný dělat nechtěl.
Měl štěstí – zkušený šéfkuchař si toho hubeného kluka vzal pod dohled. Nešetřil ho. Aleš později říkával, že kdyby na něj ten člověk nebyl tak tvrdý, možná by zůstal jen nadaným kuchařem. Takhle se naučil přesnosti, pokoře a tomu, že jídlo neodpouští ješitnost.
Za rok vyhrál prestižní soutěž mladých kuchařů. Odměnou byla stáž v Paříži. Domů se vrátil s diplomem a pevným přesvědčením, že tradice je dobrá jen tehdy, když člověka nedrží pod krkem. Celou dobu snil o vlastním podniku.
Kreslil si stoly, světla, křivku baru, dokonce i záhyb na zástěrách. Když byl unavený, tvrdil Markétě, že restaurace se mu zdá i při čekání na tramvaj. Pak se sen stal skutečností. Pomohly peníze zděděné po babičce a schopnost namluvit bankám, že není blázen s nožem, ale člověk, který ví, co chce postavit.
Koupil starý dům, zadlužil se až po uši a otevřel Prostě dobré. Několik let byl šťastný, tiše a každodenně. Měl kolem sebe lidi, kteří mu rozuměli: partu, rodinu, spolupachatele – a Markétu. Zvlášť Markétu.
Nebyla jen účetní, byla člověk, který mu nosil léky a vývar, když ho položil zápal plic. Byla ta, kdo ho donutil převléknout se, spát, jíst, zaplatit fakturu, odpovědět bance a nekoupit věc jen proto, že byla krásná. Byla jeho osobní strážný anděl s kalkulačkou. A on si na její přítomnost zvykl tak dokonale, že ji přestal vidět.
Teď bylo všechno pryč. S těmito myšlenkami došel zpátky k restauraci. U vchodu se zastavil. Na obrubníku seděl někdo malý, promáčený a tvrdohlavě schoulený do sebe.
Kšiltovku staženou hluboko do obličeje, ruce zaražené v kapsách a světlou bundu tak mokrou, že už světlá nebyla. „Dobrý večer. ”
„Dobrý na tom není vůbec nic. Je kosa jak ve sklepě.
Kaluž mi sežrala botu a všude je bahno. Jestli tohle má být centrum města, tak dost slabý výkon. ”
„Sežrala botu? Vy jste žena.
”
„Neuvěřitelné. Detektivní talent přímo před mýma očima. ”
„V tom případě vás tady asi nemůžu nechat sedět v dešti. Pojďte dovnitř.
Restaurace je zavřená, ale neprší tam a je tam tepleji. ”
Chvíli si ho měřila. „Bára. A jestli uvnitř nebude tepleji, budu protivná.
”
„To už trochu jste. ”
„Tak vidíš. Aspoň nemusím začínat od nuly. ”
Uprostřed sálu se zastavila.
Mokrá bunda jí kapala na podlahu. „Ty jo. Nečekala jsem takhle hezké místo tam, kde člověk zapadne po kotníky do staveniště. ”
Rozhlížela se bez ostychu.
U porcelánové Arabely se zarazila o vteřinu déle než u všeho ostatního. Neusmála se, jen pootočila hlavu, jako by jí ta stará tvář připomněla někoho, komu se zatím rozhodla neodpovídat. „Máš tu něco k jídlu? ” zeptala se.
„Hlad mi bere jemnost. ”
„Menu o několika chodech neslibuju. Něco jednoduchého zvládnu. ”
„Jednoduché mi zní nádherně.
”
Za půl hodiny seděla u menšího stolu u okna. Aleš nevařil nic z listu – jen hustou polévku z hříbků a lišek se šalotkou, smetanou a kapkou koňaku, protože ani v troskách vlastního života nedokázal uvařit úplně obyčejně. Bára položila chleba a opřela se. Bez promoklé bundy vypadala mladší.
Mohlo jí být něco přes dvacet. Rezavohnědé vlasy jí po uschnutí neposlouchaly. Nos měla drobný a vzdorovitý. Nebyla křehká.
Spíš vypadala jako někdo, kdo se pohádá s vlakovým zpožděním a ještě od něj bude chtít omluvu. „Víš, že ty taky nevypadáš jako reklama na úspěšný život? ” řekla. „Neoholený, unavený.
Kabát sice dobrý, ale pod ním bída. Žiješ v zavřené restauraci, mluvíš s lustry a krmíš cizí holky polévkou, jako by to byla poslední večeře. ”
„Sesypalo se mi skoro všechno,” řekl nakonec. „Ne všechno, to se říká moc snadno.
Ruce mám, hlavu taky. Chuť snad ještě někde je. Jenže tohle místo už nebude. A mám pocit, že jsem nepřišel jen o podnik.
Něco jsem přehlédl. Něco důležitého stálo vedle mě celé roky a já koukal do vlastního snu jako blbec do trouby. ”
„Rozumím,” řekla. „Pochybuju.
”
„Tak mi to vysvětli. Studuju psychologii. A než začneš, i lidi bez peněz a s mokrou bundou můžou mít index, zkoušky a dost názorů na cizí katastrofy. ”
Aleš se zasmál.
Byl to malý smích, ale poprvé za dlouhou dobu nemusel předstírat. Mluvili dlouho. Aleš vyprávěl o restauraci, o dluzích, o stavbě, o Markétě a o strachu, že až začne znovu, zjistí, že už v něm nezbylo dost odvahy. Bára nerozdávala rady.
Občas jen položila otázku tak přesně, že se zastavil uprostřed věty. Ráno se Bára vynořila z bývalé kanceláře bossá, s dekou přehozenou přes ramena. Aleš stál u baru a čistil kávovar, ačkoli k tomu neměl žádný rozumný důvod. Hosté nepřijdou, káva se nebude podávat.
Jenže ruce potřebovaly dělat něco, co uměly. „Musím na pár dní odjet,” řekl. „Za rodiči. Sliboval jsem jim to dlouho.
Jestli tady chceš zůstat, můžeš. Voda teče, na gauči se dá spát. Ve skladu je ještě pár potravin. ”
Vzal z háčku náhradní klíč, chvíli ho držel v dlani a pak ho položil na bar.
„Až budeš odcházet, jen za sebou zabouchni. Alarm se zapne sám. ”
„A nebojíš se mě tady nechat? ”
„Ne, ani trochu.
”
„Díky. ”
„Neděkuj předem, to se nevyplácí. ”
Vrátil se za tři dny odpoledne. Cesta k restauraci vypadala stejně.
Plechové ploty stály na svých místech, stroje za nimi řvaly. Odemkl a zůstal stát. Uprostřed sálu nestála promoklá holka v mikině. Stála tam mladá žena, kterou by recepční v pražské advokátní kanceláři pustila dál bez jediné otázky.
Měla jednoduché tmavé šaty, vlasy upravené do měkkých vln a před sebou notebook, složku s dokumenty a telefon, který se rozsvěcel skoro nepřetržitě. Jen pohled jí zůstal stejný, drzý, živý a příliš pozorný. „Ahoj,” řekl Aleš a pomalu za sebou zavřel. „Reakce slabá.
Čekala jsem víc údivu. ”
„Promiň, rozhoduju se, jestli sis vykradla butik, advokátní kancelář nebo obojí. ”
Na stole ležela vizitka. Nebyla Bářina.
Nesla logo developerské skupiny, kterou poslední měsíce nenáviděl s přesností účetního výkazu. „Co to je? ”
„Důvod, proč jsem ti říkala, abys neděkoval předem. Nejsem bezdomovkyně.
Jsem Barbora Vávrová. Vávra je můj otec. ”
Jméno Radim Vávra se v posledních týdnech objevovalo ve všech opatrných hovorech. Vávrova skupina kupovala parcely, jednala s městem, proměňovala dvory v plány na garáže.
Pro Aleše to už nebylo jméno, byla to zeď. „Seděla jsi mi předevčírem v dešti před restaurací. Nechala sis uvařit polévku a poslouchala jsi, jak ti říkám, že mi tvůj otec zničil podnik. ”
„Neposlouchala jsem jako jeho dcera.
Poslouchala jsem jako někdo, komu se dal suchý ručník, jídlo a důvěra, i když jsi měl dost důvodů nedat nic. Pohádala jsem se s tátou. Odešla jsem z domu bez peněz, protože jsem dramatická a občas hloupá. Pak mi došly peníze.
Hrdost ne. A skončila jsem tady. ”
Bára otevřela složku. „Mluvila jsem s tátou.
Vávrova skupina je připravená poslat radnici návrh úpravy projektu. Vjezd a část parkování se dají přesunout do druhého bloku. Bude to dražší a méně pohodlné. Ale technicky to jde.
Dům se nemusí bourat. Nájemní smlouva k pozemku se dá prodloužit, pokud město schválí nový dodatek a ty doložíš, že provoz nebude v kolizi se stavbou. ”
Aleš se nedíval na dokumenty, díval se na ni. „Tak rychle to přece nejde.
”
„Nejde. Proto tady neleží kouzelný papír se zlatým razítkem. Leží tady postup, kontakt na právníka a seznam věcí, které musíš dodat. Hygiena bude chtít vidět nápravná opatření.
Hasiči zkontrolují přístup. Budou chtít provozní řád, přístupovou cestu, řešení hluku a prachu. Je to otrava, ale není to konec. ”
„Jestli se má znovu jednat o odkladu splátek,” řekla tišeji, „budou chtít vidět, že to není jen krásný nápad na ubrousku.
Budou chtít termíny, závazky a někoho, kdo jim nezmizí. ”
„Markéta. ”
„Markéta,” přikývla. „Řekla to bez zaváhání a právě to ho píchlo.
Žena, kterou chtěl ušetřit další naděje, byla jediný člověk, bez něhož se nedalo začít. „Nechci jí do toho znovu tahat. ”
„Aleši, s úctou ke všem tvým bolestem – tohle není romantické gesto. Tohle je špatné řízení rizika.
Když jí nezavoláš, zavolá život sám. A mívá horší načasování. ”
Sáhl po telefonu, položil ho na stůl a zase pustil. „Zaslouží si klid.
”
„Možná. Ale podle toho, co jsi mi o ní říkal, si ještě víc zaslouží pravdu. ”
Dveře se otevřely. Markéta vešla pomalu, jako by si nebyla jistá, zda má ještě právo vstoupit do místa, kde dřív znala každý šuplík.
Držela desky, kabát zapnutý až ke krku. „Promiňte,” řekla. „Nechala jsem tady nějaké podklady. ”
„Vy budete Markéta.
”
„Ano. ”
„Výborně. Pojďte dál. Už jsem se bála, že to budu muset celé vysvětlovat sama a on bude stát jako druhý sloup u vchodu.
”
Markéta zbledla jinak než před výkazem. „Zachránit restauraci? ”
Bára k ní otočila složku. „Ne definitivně dnes.
Žádná pohádka, ale reálně. Projekt se dá upravit. Pozemek nemusí skončit jako parkování. Nájemní smlouva se může znovu řešit.
Bude to spousta papírů, kontrol, hádek a termínů. To je vaše území, ne? ”
Markéta převzala desky automaticky, skoro opatrně. První stránku přelétla rychle, druhou pomaleji.
U třetí se jí roztřásly ruce. „Tohle je stanovisko právního oddělení Vávrovy skupiny,” zašeptala. „Kdo jste? ”
„Komplikace v hezkých šatech a taky dcera Radima Vávry.
”
Markéta se opřela o stůl. Ne dramaticky, ne na omdlení. Jen tak, jak se opře člověk, kterému někdo posunul podlahu o pár centimetrů. „Aha.
”
„To je velmi zdrženlivé. ”
„Jsem účetní. My omdléváme až po kontrole příloh. ”
Bára se rozesmála.
„Vidíš, obrátila se k Alešovi. Tuhle ženu potřebuješ. Ne proto, že umí kontrolovat přílohy, i když to taky. Protože když se ti vrátí život, ona jako první zkontroluje, jestli má všechny stránky.
”
Aleš se podíval na Markétu. Stála v jeho sále s deskami přitisknutými k hrudi. Byla v každé jeho vzpomínce. U nesmyslně drahých talířů, u klíče od trezoru, který mu schovala kvůli živé krávě od opilého sedláka, u rozpočtu, který mu stejně nechala přepočítaný na stole.
A teď, když vešla, se v něm něco srovnalo přesněji než jakýkoli výkaz. Markéta se nenechala dlouho nést překvapením. Položila kabelku na židli, sundala si kabát a sáhla po peru. Byl to pohyb tak známý, že Aleše zasáhl víc než její slzy.
Ještě před chvílí stála ve dveřích jako host. Teď už zase pracovala v prostoru, který její ruce znaly lépe než většina lidí vlastní kuchyň. „Potřebuju původní nájemní smlouvu k pozemku, výpis z katastru, poslední komunikaci s městem, všechny maily k zásobování, výzvu z hygieny a seznam škod po týdnech. A jestli někdo z personálu fotil výpadek vody nebo zablokovaný vchod, chci to taky.
Bez emocí. Datum, čas, kdo tam byl. ”
„Markéto,” řekl tiše. „Ne,” odpověděla automaticky.
„Nejdřív zjistíme, jestli to stojí na právním dodatku nebo na dobré vůli někoho, kdo si ji může ráno rozmyslet. ”
Teprve potom zvedla oči a uvědomila si, jak blízko u ní Aleš stojí. Bára si odkašlala. „Jako budoucí psycholožka a současný nevyžádaný zásah vyšší moci si dovolím poznamenat, že někteří muži potřebují vzít za límec a strčit nosem do vlastního štěstí.
”
„Báro. ”
„Mlčím. Jen připomínám, že ona je tady. Ty jsi tady.
Restaurace možná zůstane taky tady. A jestli teď začneš mluvit o provozním řádu, zavřu tě do skladu se starými ubrusy. ”
Markéta se pokusila usmát. V očích se jí leskly slzy.
„Aleši,” řekla tiše. „Je to pravda? ”
„Co přesně? ”
„Že jsi o mně mluvil celou noc?
”
Bára zvedla ruku. „Potvrzuji jako svědek. ”
Aleš udělal krok k Markétě. Bylo zvláštní, že se nebál banky, města, hygieny ani Vávrových právníků.
Bál se jediné věty. Ne proto, že by byla složitá. Byla tak jednoduchá, až se styděl, jak dlouho ji v sobě nosil pod cizími názvy. „Markéto,” řekl.
„Miluju tě. ”
Sál zůstal úplně nehybný. Jen jeden z křišťálových závěsů na lustru tiše cinkl, jako by si starý dům odkašlal. Markéta dlouho neodpovídala.
Pak položila desky na stůl, narovnala je podle hrany a teprve potom přikývla. „Já tebe taky. ”
Řekla to klidně, skoro věcně. Jen poslední slovo se jí zlomilo tak, že v něm byly všechny roky, které neřekla nahlas.
Aleš ji objal. Nebyl to filmový polibek uprostřed hudby. Bylo to sevření dvou lidí, kteří k sobě příliš dlouho stáli zády, protože každý hlídal jinou část téhož života. Markéta zabořila obličej do jeho košile a poprvé od zavření restaurace se rozplakala nahlas.
Aleš ji držel a díval se přes její vlasy na sál, který už nepůsobil jako pohřebiště. Byl to jen nepořádek. A nepořádek se dá uklidit. „Sláva,” ozvala se Bára od parapetu.
„Konečně. Už jsem se bála, že budu muset vytáhnout odbornou literaturu. ”
„Vy jste vždycky takhle přímá? ”
„Někdy jsem horší.
”
„A ty,” ukázala Bára na Aleše, „mi dlužíš banket. Táta na tom trvá. Řekl, že když kvůli tobě přesune parkování, chce večeři, kde mu konečně nikdo nebude nosit developerské chlebíčky. ”
„Dostane banket,” řekl Aleš.
Bára si vzala kabát, složku nechala na stole a zamířila ke dveřím. U dveří se ještě otočila. „A Arabelu neprodávej. Táta ji chce vidět.
Řekla jsem mu, že se na ni může dívat při banketu, ale domů ji nedostane. Člověk musí mít v životě hranice. ”
Zmizela stejně rychle, jako se před několika dny objevila. Aleš se podíval na Markétu.
„Tak co, nejdřív si mě vezmeš a potom otevřeme restauraci? ”
„To je pracovní plán. ”
„Hrubý návrh. ”
„Hrubý je slabé slovo.
Nejdřív musíme zachránit smlouvu k pozemku, připravit podklady pro město, domluvit postup s hygienou, zkontrolovat elektřinu, vodu a vzduchotechniku, vrátit část personálu, obnovit dodavatele, vyčistit sál, přepočítat rozpočet a přesvědčit filharmonii, že nám vrátí lustry, které si skoro prodal za směšnou cenu. ”
„Naše lustry,” opravil ji. „Naše,” řekla Markéta. „A jestli si mě vezmeš, budu trvat na tom, aby svatební hostina byla tady.
Tady, až to dáme do pořádku. Ženich v kuchařském rondonu, nevěsta s rozpočtem v ruce, hosté čekající o trochu déle, protože šéfkuchař odběhl dodělat omáčku. ”
Markéta se zasmála a zavrtěla hlavou. „Představuju si tu katastrofu.
”
„Já taky. Je nádherná. ”
Přitáhl ji k sobě a zabořil obličej do jejích vlasů. Voněli deštěm, papírem a něčím teplým, co znal ze všech večerů, kdy pracovali vedle sebe.
A on byl příliš slepý, aby pochopil, že domov nemusí být byt, dům ani restaurace. Někdy je to člověk, který zůstane vedle vás, i když zhasnete poslední světlo. Markéta se mu opřela dlaní o hruď. „Aleši, ano.
A stejně ti nedovolím koupit živou krávu do centra města. ”
„Ani kdyby byla výjimečně čerstvá. ”
Zasmál se. Venku za okny vrčely stroje.
Stavební ploty pořád hyzdily ulici a čekala je práce, vyjednávání i nejistota. Nic nebylo zachráněno jednou větou. Nic se nevrátilo samo. Jen už na to nebyl sám.
A to stačilo, aby se v zavřeném sále restaurace Prostě dobré, poprvé po mnoha týdnech, zdálo, že se někde vzadu znovu rozsvítilo.
