Když jsem maturovala, chtěla jsem jít na vysokou školu. Tvrdě jsem dřela, měla jsem dobré známky, a když jsem přišla za rodiči s tím, že potřebuji pomoct s náklady na studium, posadili si mě a řekli, že si to nemůžou dovolit. Potřebovali peníze na svatbu mé starší sestry Olivie. Ta zrovna řekla ano Davidovi a moji rodiče plánovali velkolepou událost, drahý hotel, luxusní catering, šaty šité na míru, které stály víc než celý můj semestr.
Zeptala jsem se, jestli by mi nemohli přispět aspoň na učebnice. Táta odpověděl, že se musím naučit být samostatná a že Olivie má svatbu jen jednou za život. Tak jsem si vzala studentské půjčky, velké, takové, co mě budou pronásledovat léta. Podepsala jsem si všechno sama, nastěhovala se do malého pokoje na koleji a začala chodit na přednášky, zatímco jsem večery trávila za pultem v kavárně.
Odmalička jsem byla srovnávaná s Olivií. Byla to zlaté dítě, to, které nemohlo udělat nic špatně. Když v páté třídě přinesla samé jedničky, rodiče jí uspořádali oslavu a koupili jí nové kolo. Když jsem o dva roky později přinesla jedničky já, máma jen řekla, že se to čekalo a že Olivie to dokázala první.
Když jsem v osmi letech dala čtyři góly v zápase, táta jen přikývl. Když Olivie dala tři góly, mluvil o tom týdny. Všechno se točilo kolem ní. Když jsem si v třinácti chtěla vymalovat pokoj na světle modro a ušetřila si na to kapesné, Olivie řekla, že to bude vypadat ošklivě, a rodiče to smetli ze stolu.
Když si ona v šestnácti chtěla zbourat zeď v pokoji, najali řemeslníky a bez otázek to udělali. Když jsem prosila o dovolenou ve vědeckém muzeu v Brně, protože jsem byla posedlá astronomií, odjeli jsme do plážového letoviska v Chorvatsku, protože to chtěla ona. Jediné místo, kde jsem se cítila jako doma, byla chata mých prarodičů u jezera. Babička Markéta a děda Vilém bydleli asi čtyřicet minut cesty.
U nich jsem byla prostě Penelopa. Naslouchali mi, děda si věšel mé kresby na zeď, dokonce je zarámoval. Jednou mi řekl, že moje kresba západu slunce nad jezerem je jeho nejoblíbenějším dílem v celém domě. Babička pekla čokoládové sušenky a ptala se mě, čím chci být, až vyrostu.
Nikdy mě nesrovnávala s Olivií. Olivie svatba byla šílená. Ledové sochy, sedmipatrový dort, živá kapela, dvě stě hostů. Zatímco všichni jedli předražený steak a pili šampaňské, našli mě babička s dědou sedět samotnou v rohu.
Děda mi stiskl ruku a řekl, že kdyby se věci zkomplikovaly, můžu přijít za nimi. Že mě vždycky podpoří. Babička přikývla a řekla, že jsou na mě pyšní. Druhý ročník jsem zvládla.
Půjčky se hromadily, ale já si začínala budovat vlastní život. Měla jsem přátele, profesory, kteří si mé práce všímali. Pak přišlo léto před třetím ročníkem a všechno se zhroutilo. Děda zemřel v červenci na masivní infarkt.
Máma mi zavolala do práce a bezbarvým hlasem řekla, že pohřeb je v sobotu. O měsíc později zemřela i babička. Ve spánku. Během pěti týdnů jsem ztratila jediné dva lidi, kteří mě kdy skutečně viděli.
Týden po babiččině pohřbu mi máma řekla, že se musíme sejít v advokátní kanceláři pana Jonáše. V čekárně už seděli rodiče a Olivie, která vypadala znuděně. Pan Jonáš otevřel složku a začal číst. Prarodiče zanechali dům u jezera mně, spolu s hotovostí tři a půl milionu korun.
V místnosti bylo ticho. Pak pan Jonáš četl dál. Vzkaz od Viléma pro Janu Mitrovou: „Vám ani Olivii nic neodkazujeme, protože jsme vám už dali čtyři a půl milionu korun, když jste hlásili finanční potíže při přípravě Oliviny svatby. ”
Cítila jsem, jako bych dostala facku.
Moji rodiče mi tvrdili, že nemají peníze na moje studium, přitom od prarodičů dostali čtyři a půl milionu a všechno utratili za tu svatbu. Máma vyskočila a praštila rukou do stolu. „Tohle nemůžu přijmout. To není spravedlivé.
” Pan Jonáš ani nemrkl. Řekl, že přání zesnulých musí být respektováno. Na parkovišti mě rodiče doběhli. Máma najednou měla sladký hlas, jaký jsem od ní nikdy neslyšela.
Zavedli mě do kavárny a začali mi vysvětlovat, že bych měla chatu prodat. Znají prý skvělou realitní makléřku. Údržba je drahá, daně, opravy. Olivie přikyvovala, ať to prodám a peníze použiju „někde vhodněji”.
Máma mě vzala za ruku a zašeptala: „Jsme rodina, miláčku. Rodina si pomáhá. ”
Vytáhla jsem ruku. Řekla jsem, že dům prodávat nehodlám, protože pro mě něco znamená.
Maminčin výraz se okamžitě změnil. Táta řekl, že jsem sobecká a hloupá. Vstala jsem, nechala na stole peníze za kávu a odešla. Uplynuly dva roky.
Peníze jsem neutrácela za hlouposti, otevřela jsem si investiční účet. Chatu jsem pronajímala, abych pokryla náklady. Dokončila jsem univerzitu, odpromovala a získala práci v marketingové firmě, o které jsem snila. Pronajala jsem si malý byt v Praze.
S rodiči jsem skoro nemluvila. Občas zavolali, já odpovídala krátce a rychle zavěsila. Pak jednoho dne zavolala máma a chtěla, abych přišla na večeři. Zněla normálně.
Skoro jsem řekla ne, ale něco mě přesvědčilo souhlasit. Když jsem zastavila před jejich domem, všimla jsem si, že něco nesedí. Loupala se barva, okapy visely v podivných úhlech, trávník, na který byl táta kdysi tak pyšný, byl zarostlý plevelem. Uvnitř to nebylo o moc lepší.
Ale večeře byla připravená a konverzace skoro příjemná. Ptali se na mou práci, na byt, na to, jak trávím víkendy. Pak přišel jablečný koláč a táta si odkašlal. Blíží se Den díkůvzdání, řekl nenuceně.
Přijede hodně příbuzných, bude plný dům, a oni by si rádi pronajali prostornější místo. Máma se opatrně zeptala, jestli bych jim nemohla půjčit dům, který jsem zdědila, jen na víkend. Olivie se přidala, že by dvojčata mohla běhat u jezera. Vzpomněla jsem si na prarodiče, jak milovali, když se rodina scházela.
Kývla jsem. Dohodli jsme se, že dorazí ve dvě odpoledne a oslavíme spolu. Přišel Den díkůvzdání a já se rozhodla přijet k chatě dřív, abych připravila dekorace. Když jsem odemkla dveře, okamžitě jsem věděla, že něco je špatně.
Všude bylo špinavé nádobí, talíře ve dřezu, skvrny od jídla na ubruse. Na mém dřevěném stole byly vypálené stopy od cigaret. Babiččin drahý koberec z Turecka měl tmavé skvrny od vína. Procházela jsem domem v šoku.
Příbuzní byli pryč. Z obývacího pokoje se ozýval smích. Zastavila jsem se ve dveřích. Rodiče seděli na pohovce, Olivie v křesle, všichni se skleničkami v ruce.
„Je dobře, že tu Penelopa nebyla,” řekla máma se smíchem. „Stejně tady není potřeba. Tohle je vlastně dům mých rodičů. Ale aspoň si teď může zahrát na hostitelku a uklidit všechen ten nepořádek.
” Táta se smál s ní. „Ta holka se potřebuje naučit trochu pokory. A když nám dala svolení, můžeme sem klidně jezdit dál. ”
Vstoupila jsem do místnosti.
Lekli se. Máma řekla, že jsem si musela splést čas. Řekla jsem, že jsem slyšela všechno. Máma zasténala, že jsem vždycky tak dramatická.
Řekla jsem jim, ať vypadnou z mého domu. Táta se zasmál a odpověděl, že je to rodinný dům a že zůstávají. Nic jsem už neřekla. Otočila jsem se a práskla za sebou dveřmi.
Druhý den ráno jsem zavolala panu Jonášovi. Řekl, že i když jsou to moji rodiče, moje vlastnická práva musí být chráněna. Podali jsme žalobu. Shromáždili jsme všechny dokumenty, důkazy o škodách, zprávy, kde jsem jim dávala svolení jen na ten jediný den.
U soudu jsem mluvila klidně a jasně. Moje matka svědčila se slzami v očích, že dům má patřit celé rodině a že jsem prarodiče zmanipulovala. Soudce se zeptal, jestli má důkazy. Neměla.
Řekl, že nebude tolerovat nepodložená obvinění. O několik týdnů později přišel rozsudek. Soud rozhodl zcela v můj prospěch. Rodičům bylo nařízeno nemovitost okamžitě opustit a zaplatit za všechny škody plus ušlý zisk z pronájmu.
Začali mi psát zprávy, omluvy, prosby. Většinu jsem smazala, ani jsem je nečetla. Jednoho večera stála máma přede dveřmi mého bytu. Vypadala vyčerpaně, s kruhy pod očima.
Řekla, že je jim to moc líto, že prosí o odpuštění. Pak tiše dodala, že tátova firma zkrachovala a jsou zadlužení. Potřebují pomoc. Podívala jsem se jí přímo do očí a řekla, že jim pomoct nemůžu a že je už nepovažuji za svou rodinu.
Zírala na mě, jako bych jí dala facku. Sklonila hlavu a beze slova odešla. Druhý den jsem podala žádost o soudní zákaz přiblížení. Když byl schválen, rodiče se snažili vykreslit mě jako padoucha u všech příbuzných.
Od některých jsem se ale dozvěděla, co se s nimi skutečně děje. Táta si po krachu firmy nenašel práci, máma se psychicky hroutila, Olivie se topila ve výdajích na dvojčata a manželství. Necítila jsem vinu. Cítila jsem svobodu.
Vrhla jsem se do práce a každý úspěch mě dělal silnější. Našla jsem si přátele, kteří mě měli rádi takovou, jaká jsem, a nesrovnávali mě s nikým. O víkendech jsem jezdila k chatě u jezera, sedávala na verandě a dívala se na vodu. Někdy jsem šla dovnitř a dívala se na zarámované kresby, které děda pověsil na zeď.
Ten dům pro mě nebyl jen majetek. Byl důkazem, že se o mě někdo staral, že si někdo myslel, že si zasloužím dobré věci. A teď jsem konečně žila život, jaký si pro mě přáli.
Podle svých vlastních pravidel.
