Ráno, když Ivana Pokorná přistála u plotu s konev v ruce, pochválila Helenu, že je zase celá zahrabaná v záhonech. Helena vstala z dřepu, opřela se o koleno a narovnala záda. Byla hrdá na svá rajčata, okurky i jahody. Ale nejvíc ji pálila představa, že Radek s Petrou jsou u moře a ona se musí starat o všechno sama.
„Pomohla bych ti,” řekla Ivana. „Vendula by ti mohla večer zalít aspoň ty záhony u plotu. ” Helena jen mávla rukou. „Dokud můžu, poradím si sama.
”
Když se ale chystala poslat synovi pár skleniček rychlokvašek, které naložila, napadlo ji, že by je Vendula mohla vzít do města. Ivana jí poradila, že Vendula odjíždí autem. Helena sáhla do kapsy zástěry a vytáhla svazek klíčů. Ukázala sousedce i dceři, který klíč je horní zámek a který spodní.
„Vejdeš do šestého patra, postav tašku za dveře do chodby a zabouchneš,” vysvětlovala. „Za dva dny se tomu nic nestane. ” Vendula se na klíče podívala o vteřinu déle, než bylo potřebné. Helena jí svěřila cizí domov s důvěrou, jakou měla jen pro dobré sousedy.
Helena celý život věřila, že zahrada člověku vrátí víc, než si vezme. Když ji před lety přemluvila Karla, aby koupili pozemek za městem, představovala si, jak tam budou odpočívat. Karel sice nevěřil, že pozná jediného chalupáře, který tam skutečně odpočívá, ale nechal se ukecat. Pozemek nebyl nejmalebnější, ale byl udržovaný.
Nářadí viselo v boudě srovnané. Majitelé nechali hrábě, rýče, konev i sklenice. „Víc není míně,” řekl Karel, když viděl její rozpaky z 650 metrů. S úsměvem dodal, že Radek jednou bude mít auto a bude za nimi jezdit.
Radek sice nejezdil tak často, jak by si Helena představovala, ale brala to jako důkaz, že ho vychovali dobře. Samostatný syn se nemusel každý víkend hlásit u plotu. Když Karel bručel, že rodičům se má pomáhat, Helena ho uklidňovala. „Vzpomeň si na sebe v Radkově věku, chtělo se tobě na zahradu?
” Karel si povzdechl, přitáhl ji k sobě a políbil ji do vlasů. „Ty jsi můj mírotvorce. ”
Na jednom z prvních grilování se u ohně objevila Petra, dívka, kterou Radek později přivedl jako svou snoubenku. Jenže tehdy si Petra Radka téměř nevšímala.
Zamilovala se do Viktora. Byl vyšší, měl husté vlasy a působil dospěleji. Když zjistila, že hraje na kytaru, bylo rozhodnuto. Na grilování přijela hlavně kvůli němu.
Večer, když se vraceli autem, potkala v zrcátku jeho pohled. „Unavená? ” zeptal se. Petra jen přikývla, ale srdce jí tlouklo.
Skončilo to náhle, těsně před Vánoci. Její nejlepší kamarádka Sabina jí oznámila, že je těhotná. A tehdy vyšlo najevo, že Sabina po Viktorovi toužila také, jen byla odvážnější. Strávili spolu několik nocí, a když se Viktor dozvěděl, že čeká dítě, okamžitě couvl.
Tvrdil, že rodinu mít nemůže, protože je beznadějně zamilovaný do vdané ženy. S tím přiznáním se rozpadlo víc než Petřino přátelství. Zmizela i její zamilovanost. Krásný kytarista se ukázal jako muž, který umí okouzlit, ale neumí nést následky.
Po čase si Petra začala víc všímat Radka. Byl stále někde poblíž, ale nikdy se nevnucoval. Nejprve byli dobří kamarádi. A pak přišel okamžik, kdy si Petra uvědomila, že jí Radek chybí.
Jako by to vycítil, objevil se ještě tentýž týden před kulturním domem. „Já taky přemýšlela, že bychom se mohli vidět,” řekla. Šli spolu na městské slavnosti, kde vystupoval Viktor. Program nestál za moc, a tak odešli před jeho číslem.
Venku se Radek rozesmál. „Už vím, kdo vyhraje cenu za nejhorší vystoupení večera. ” Petra se rozesmála taky. Ten večer mezi nimi něco zapadlo na své místo.
Když jí Radek později přivezl na zahradu podruhé, tentokrát už jako snoubence, byla klidnější. Helena pobíhala po kuchyňce, hledala čistý talíř a lepší příbor. „Petro, dejte si ještě. Tohle jsou naše cukety.
Doopravdy naše, vypěstované bez chemie, jen s mými bolavými zády. ” Karel se na ni podíval tak významně, až musela odložit lžíci. „Teď nám jednou poděkují. Vezmou se, přijdou děti a kam je v létě odvezou?
Přece k babičce a dědovi na zahradu. ” V tom se ale spletl. Uběhl rok od svatby, potom tři, pět a sedm. Karel se vnoučat nedočkal.
První roky manželství Petra často žasla, jak se s Radkem shodnou. Měli rádi stejná jídla, stejnou hudbu, stejné filmy. Časem si na tu shodu zvykla. Přesto jí jednou večer překvapilo, když se vrátila z práce a uviděla v obýváku opřenou kytaru.
Radek se tvářil jako školák přistižený u něčeho zakázaného. „Napadlo mě, že bych se mohl učit. Jen tak. ” Petra se ohradila rychleji, než sama čekala.
„Mně se vždycky líbilo, když muž hraje na kytaru. ” Radek se učil téměř dva roky. Jediným publikem zůstala Petra. Večer si sedli na gauč, on vzal kytaru, chvíli ladil a tvářil se u toho přísněji než opravdový hudebník před koncertem.
Pak začal. Někdy se spletl, někdy se uprostřed zastavil a sám sobě potichu vynadal. Petře to bylo jedno. Stačil šum strun, Radkův soustředěný profil a ten krátký čas, kdy po nich byt nic nechtěl.
Rodičům o kytaře neřekl. „Kdyby věděli, že hraju, chtěli by si mě poslechnout. Já bych jim neuměl říct ne. A potom by mamka řekla, že jsem úžasný.
” Petra se rozesmála. „Dobře, tak to bude naše rodinné tajemství. ”
V té rodině bylo ale ještě jedno tajemství, mnohem těžší. Petře s Radkem se nedařilo mít dítě.
Po deseti letech manželství už o tom nemluvili ani mezi sebou. „Necháme to být,” řekl jednou Radek. „Když se to stane, stane se. Když ne, budeme my dva.
” Petra si myslela, že je s tím smířená. Pak jednoho večera krátce po Karlově pohřbu přišla z práce domů a zastavila se mezi dveřmi obýváku. „Ty kouříš? ” Radek se na ni podíval tak překvapeně, že se ani nestihl urazit.
„Já ne. Víš přece, že ne. ” Ale v bytě visel slabý pach, který nepatřil ani k nim, ani k jejich věcem. „Možná od sousedů,” řekla nejistě a šla otevřít okno.
Kliky se ani nedotkla. Najednou se jí podlomila kolena a svět se zúžil do světlé skvrny na stěně. Tak se dozvěděli, že čekají dítě. První, komu to řekli, byla samozřejmě Helena.
Nedávno pochovala muže. Nejdřív se nadechla k úsměvu, potom sáhla po utěrce na stole a přitiskla si ji k ústům. „Karel,” opakovala. „On se toho nedožil jen o kousek.
Tak moc by se radoval. ” Na narození dítěte se připravovali všichni. Helena nosila tašky s dupačkami a pokaždé tvrdila, že jde jen o maličkost, přestože Radek pak z předsíně sotva protáhl boty. Alenka od prvních měsíců ukazovala, kdo bude doma určovat tempo.
Jakmile se postavila na nohy, nechodila, běžela. Ke skříňkám, ke schodům, k horkému hrnci, ke všemu, co dospělým zvedalo tlak. Helena, která si myslela, že po letech práce na zahradě zvládne všechno, brzy zjistila, že jedno batole vydá za tři zarostlé záhony. Po čase museli Petra s Radkem unavenou Helenu pustit zpátky na chatu.
První tři roky to ještě nějak šlo. Pak se z návštěv zahrady stala bitva. Alenka venkov nesnášela. Po štípancích jí otékaly ruce i tváře, kopřivy jí pálily a v trávě se prý skrývalo všechno, co na světě kouše.
Radek jednou bouchnul dlaní do stolu a prohlásil, že když má dítě tolik energie, musí jí někam dát. Přihlásil Alenu do sportovního oddílu. Bylo to nejšťastnější a zároveň nejspornější rodičovské rozhodnutí. Na jedné straně se ukázalo, že Alena má doopravdy mimořádný talent.
Na druhé straně je rodiče i babička vídali čím dál méně. „Mám pocit, že vlastní vnučku vidím hlavně v televizi při závodech,” postěžovala si jednou Helena. „Mami, nebudeš tomu věřit, ale my téměř taky,” odpověděl Radek. Po maturitě Alena oznámila, že se bude věnovat výhradně profesionálnímu sportu.
„Bez normální profese to nebude jednoduché,” řekla Petra. „Budu trenérka, nebo agentka, nebo si otevřu akademii. Možností mám víc než dost. Nemusíte se o mě bát.
” A jako by chtěla dokázat, že o svém životě rozhoduje sama, krátce na to se nečekaně vdala za španělského gymnastu, začala závodit za Španělsko a odstěhovala se z Česka. Radek zuřil. Nakonec to přijal aspoň navenek. Po jedné z dalších návštěv u Heleny na chatě vešli Petra s Radkem večer do bytu a Petra se hned zastavila.
„Co hledáš? ” zeptal se Radek. „Nic. Nesměj se mi, ale mně se zdá, že je tu zase něco cítit.
” Radek se na ni podíval tak překvapeně, že ho napadlo to nejbližší. „Jsi si jistá? ” Petra ho nejdřív nechápala. Pak jí došlo, na co myslí, a rozesmála se.
„Radku, prosím tě, brzy nám bude padesát. Jaké těhotenství? ” Radkovi se kdysi částečně zhoršil čich. Lékařka mu tehdy řekla: „Některé infekce projdou tělem potichu.
V bytě se nespoléhejte jen na nos. Kouř, plyn, vlhkost, chemie z čisticích prostředků. To všechno se má řešit věcně. ” Radek se poctivě snažil, ale po pár letech to vzdal.
Petra se Radkovu žertu o těhotenství smála, ale pro jistotu zašla k lékařce také. Výsledek byl jednoznačný, těhotná nebyla. Lékařka se jí ale zeptala, jestli se zvláštní pach objevuje jen doma nebo i jinde. „Pak bych to nesváděla na hormony,” řekla, „a už vůbec ne na fantazii.
Zkuste si zapisovat, kdy se to stává. Čas, místnost, co jste dělali předtím. ”
Pach se v bytě objevoval dál, jen doma, nikde jinde. A Petře se nechtělo Radkovi přiznat, že ke kouři nebo zatuchlému tónu se míchá ještě něco jiného.
Pánský parfém. Velmi příjemný pánský parfém. Zvláštní bylo, jak moc se jí líbil. Jednou procházela obchodním centrem a vedle ní prošel mladý muž s nákupní taškou.
Petra se zastavila tak prudce, že do ní zezadu málem narazila paní s košíkem. Ten parfém. Stejný. Ostrý a přitom teplý, s tónem, který se jí doma držel v chodbě a v obýváku jako otázka, na niž nikdo neodpovídá.
Petra udělala pár kroků za nimi, pak se zastavila. Co si o ní pomyslí? Padesátiletá ženská zastavuje cizího kluka kvůli parfému? Pak se naštvala sama na sebe.
Když se nezeptá, bude toho litovat. „Promiňte, možná je to hloupá otázka. Nemusíte odpovídat, jestli nechcete, ale zajímalo by mě, jaký parfém používá tady mladý pán. ” Dívka se usmála.
„Přivezla jsem ho ze Španělska jeho tátovi. Jenže Vítek mi ho nedovolil předat. Zabavil ho a prohlásil, že tatínek se bez něj obejde. ” Řekla Petře značku i název a ukázala jí fotografii flakonu.
Petra si název hned zapsala. Od té doby si Petra čím dál častěji uvědomovala, že doma ten parfém cítí znovu. Ne každý den, ne stále. Nejvíc pokaždé, když se vrátily od Heleny z chaty.
V předsíni, u dveří do obýváku, někdy i kolem Radkovy kytary. Radkovi už o tom neříkala. Nechtěla, aby si myslel, že se jí z jedné vůně stala posedlost. Aspoň v to doufala.
Helena mezitím stála u plotu a rozmlouvala s Ivanou o tom, že Vendula je pořád nahoře u počítače. „Doba je divná. Každý zaleze do své nory a klape do klávesnice,” řekla Ivana. „Dřív se lidi scházely, zpívalo se, jezdilo se na brigády.
” Ivana si postěžovala i na Vendulina přítele. „Vždyť je téměř v mém věku, starý lovec sukní. Teď se rozhodl, že si vezme do parády moji Vendulu a ona, hloupá holka, mu visí na každém slově. Říkám jí pořád dokola, že jí nemiluje.
Líbí se jí její mládí, nic víc. Byl už několikrát ženatý a teď se zase rozvádí. ” Helena se snažila sousedku uklidnit. „Dej jí čas.
Vendula není hloupá, sama pozná, co je zač. ”
Radkovy padesáté narozeniny se rozhodli oslavit v restauraci, ne na zahradě. Petra to navrhla s tím, že Helena nesmí být tři dny na nohou. Helena přivítala Rádka s Petrou s radostí, jako by je neviděla po dlouhých letech.
Na stole stál koláč, bramborový salát, nakládané okurky. „Mami, nepřijeli jsme se najíst,” řekl Radek. „To říká každý, dokud nedostane talíř,” odvětila Helena. Nedělní dopoledne se proměnilo v poradu nad oslavou.
Helena se vyptávala na hosty, řešila, co si vezme na sebe, a nakonec se zeptala, jestli Alena doopravdy přijede. „Měla by,” odpověděla Petra. „Psala, že letenky už řeší a možná přiveze i Carlose. ” Helena si posunula brýle na nose a zadívala se do sešitu s vážností člověka čtoucího dávkování léků.
Odpoledne Radek opravil uvolněnou dlaždici, zpevnil schod u verandy a zkontroloval kohoutek u sudu s vodou. Večer se Petra chystala na vlak. „Ty mě neodvezeš? ” zeptala se.
„Samozřejmě odvezu. Jen jsem myslel, proč jsi to neřekla rovnou? ” „Nechci odvézt,” zasmála se. „Jen jsem zkoušela, jak jsi připravený vycházet ženě vstříc.
” Petra ho políbila na tvář, objala Helenu a vzala si tašku s koláčem. „Zítra se snad uvidíme,” řekla manželovi u branky. Usmála se, ale cestou ke stanici ten úsměv rychle přešel. Měla v sobě podivné napětí, jako když člověk odchází z domu a nemůže se zbavit dojmu, že nechal něco zapnuté.
Ve vlaku jí zavibroval telefon. Čekala Radkovu zprávu o tom, kolik koláčů mu matka ještě stihla zabalit. Místo toho tam byla připomínka z restaurace a pod ní krátká zpráva od Aleny: „Mami, letím, ozvu se z letiště. ” Petra se usmála.
Chtěla odpovědět, jenže signál zmizel. Opřela se hlavou o sklo a sledovala krajinu. Kytara položená jinak. Otevřené okno, které prý nechal otevřené Radek, ačkoli Radek tvrdil, že na něj nesahal.
Cizí vůně v chodbě. Slabá, ale jasná. Všechno jednotlivě směšné, všechno dohromady nepříjemně vytrvalé. Když přišla ke svému domu, udělala to, co dělala téměř vždycky.
Zvedla hlavu k jejich oknům. Právě tehdy v bytě zhaslo. Petra se zastavila tak prudce, až jí taška narazila do nohy. Nejdřív ji napadlo, že Radek přišel z pokoje do chodby a zhasl.
Jenže Radek zůstal u Heleny. Auto stálo na zahradě. Napadla ji Alena, ale ta by napsala. Co když jsou to zloději?
Otevřela domovní dveře čipem. Indikátor výtahu ukazoval šesté patro. Přesně jejich patro. Srdce jí tlouklo rychleji, než by čekala.
Schovala se do místa, odkud viděla na dveře výtahu, ale nestála přímo před nimi. Dveře se otevřely. Z výtahu vystoupila mladá žena a vedle ní dospělý muž. „Teto, Petro,” vydechla dívka.
Petra tu větu sotva vnímala. Nejdřív ji zasáhla vůně. Ten parfém, přesně ten. A hned potom poznala muže.
„Viktore,” řekla. Muž se zarazil. „My se známe. Počkejte, to je přece Petra.
” Petra se obrátila k dívce. „Ahoj, Vendulo. Tvoje maminka říkala paní Heleně, že už třetí den nevycházíš z pokoje a pláčeš, protože tě opustil milovaný muž. To je on.
” „Omlouváme se, spěcháme,” řekla Vendula rychle a chytila Viktora za ruku. Petra udělala půl kroku stranou, tak aby jim znovu stála v cestě. V té chvíli už neměla pochybnosti. Tito dva nevycházeli z návštěvy u sousedů.
Výtah sjel z šestého patra. V jejich bytě právě zhaslo. „Tak dost,” ozvala se Petra. Její hlas nezněl hlasitě, zněl hůř.
Byl klidný a tvrdý. „Teď se vrátíte nahoru a vysvětlíte mi, co jste dělali v našem bytě, hned nebo volám policii. ” Vendula otevřela ústa, ale nevydala ze sebe ani slovo. Viktor zvedl ruce v uklidňujícím gestu.
„Petro, prosím, bez policie. ” „Tak vysvětluj tady. ” „Vrátíme se nahoru. Všechno vám řekneme, že ano, Vendulo?
” Dívka se na něj podívala tak nenávistně, až Petra poprvé uviděla, že mezi nimi není jen romantika a tajné schůzky. Byla tam i panika a možná výpočet, který se jim právě rozpadl pod rukama. Cesta výtahem nahoru trvala jen chvíli. U dveří bytu Petra ucítila vůni ještě silněji.
„Odemkni,” řekla Vendule. Dívka sáhla do kabelky. Nehned, neochotně. Pak vytáhla klíč.
Petra si všimla, že na kroužku není žádná jmenovka, žádná ozdoba, nic, co by se dalo přiřadit k člověku. „Ten klíč jste dostala od Heleny jen na předání věcí. A jestli mi teď řekneš, že sis ho nechala vyrobit kopii, tak si nejdřív dobře rozmysli, kolik omylů se vejde do jedné věty. ” Vendula odemkla.
V obýváku seděli Vendula na kraji pohovky, bledá a tvrdohlavá, Viktor v křesle s koleny u sebe. Petra stála u okna. Kabelku měla stále přes rameno. Na stole ležel Petřin telefon displejem dolů.
Radek se nejdřív podíval na Petru, teprve potom na ty dva. „Jak jste se sem dostali? ” Vendula mlčela. Viktor si odkašlal.
„Radku, myslím, že to celé vzniklo dost nešťastně. ” Petra se krátce zasmála. „Nešťastně vznikne modřina, když člověk narazí do stolu. Tohle vzniklo tak, že si někdo nechal udělat kopii našich klíčů.
” Radek zbledl. „Kopie. ” Vendula zavřela oči. „Měla jsem klíče jenom na chvíli, když jsem vám nesla věci od paní Heleny.
” „Od mojí mámy,” doplnil Radek. Ta slova dopadla do pokoje tvrději než výčitka. „Klíč,” řekl Radek a nepohnul se od dveří. Viktor sáhl do kapsy kabátu, vytáhl klíč a položil ho na konferenční stolek.
Petra se ale nepohnula. „Jediný? ” Viktor řekl příliš rychle: „Ano. ” Petra si všimla, že Vendula sklopila zrak.
„Vendulo, můžu zavolat policii? Můžu to udělat teď? Budou se ptát na důkazy, svědky, na zámek. Nechci to dělat kvůli Heleně, protože by jí to zlomilo, ale jestli mi zalžeš ještě jednou, udělám to.
” Vendula sáhla do malé kapsy kabelky a vytáhla druhý klíč, menší bez kroužku. Položila ho vedle prvního. „Kolikrát jste byli v našem bytě? ” zeptal se Radek.
Vendula si třela prsty, jako by z nich chtěla setřít kovový pach klíčů. „Nevím. ” „To je špatná odpověď. ” „Několikrát.
Když jste nebyli doma. Nikdy jsme vám nic nebrali. Jen jsme tu byli. ” „Chvíli, chvíli,” zopakoval Radek.
„V našem obýváku, v naší koupelně, u mojí kytary. ” Viktor zvedl oči. „Na kytaru jsem nesahal. ” Petra se k němu pomalu otočila.
„Lžeš? ” „Nelžu. Jen jsem se podíval jednou. ” „A trsátko se podívalo s tebou?
” Viktor sevřel ústa. Radek šel ke knihovně, otevřel malou zásuvku a vytáhl krabičku s náhradními trsátky. Položil ji na stůl vedle klíčů. „Tohle je můj domov,” řekl pomalu.
„Ne místo, kam si chodíte odpočinout od svých problémů. ” Vendula zvedla hlavu. „My jsme neměli kam. ” „To je lež,” ozvala se Petra.
„Lidé nemají kam, když stojí venku s dítětem a taškou. Ne, když se jim nechce platit hotel nebo nést následky vlastních vztahů. ” „Kdo o tom věděl? ” Ticho, které následovalo, bylo odpovědí dřív než slova.
Radek zavřel oči. „Ivana. ” Vendula nepatrně přikývla. „Vypadněte,” řekl nakonec.
Viktor vstal. „Radku, vážně mě to mrzí. ” „Mě ne,” odpověděl Radek. „Mně je z tebe špatně.
” Vendula prošla kolem Petry, ale u dveří se zastavila. „Řeknete to mámě? ” Petra se na ni podívala. „Tvoje máma to ví.
” Vendula nezareagovala hned. Pak se jí ve tváři mihlo něco, co bylo téměř úlevné. „To je jedno,” zašeptala. „Není,” řekla Petra.
„Jen to možná pochopíš později. ” Dveře se za nimi zavřely. V bytě zůstalo ticho a ta cizí vůně, kterou ani otevřené okno nedokázalo hned odnést. Petra se opřela o kuchyňskou linku.
„Takže jsem si to nevymýšlela,” řekla po chvíli. „Nevymýšlela ten parfém. Pořád jsem ho cítila v předsíni, u dveří do ložnice, jednou i u kytary. ” Radek unaveně přikývl.
„Já ti něco neřekl. Občas jsem si všiml, že kytara leží jinak. Jednou na ní byl setřený prach tak divně, jako by ji někdo vzal do ruky a pak se to snažil napravit. Myslel jsem, že jsi na ní sahala ty.
” Petra zavřela oči. „Takže on hrál na tvoji kytaru. ” „Asi ano. ” „V našem bytě.
” Chvíli stáli naproti sobě. „Musíme to říct mámě,” řekla Petra. Radek si pronikl obličej. „Ano, ale opatrně.
A taky jí poprosit, aby s Ivanou přestala všechno řešit přes plot. ” Petra se na něj podívala. „Zámek vyměníme hned zítra. ”
Ráno Radek zavolal Heleně.
Neřekl jí všechno najednou. Seděl s ní u kuchyňského stolu na chatě, před sebou hrnek čaje, který mu vystydl. Helena měla ruce složené v klíně a poslouchala tiše. Jen občas se zeptala na drobnost.
Kdy, jak dlouho, jestli se něco ztratilo, jestli Petra plakala, jestli Alena už o tom ví. Když Radek domluvil, sáhla po kapesníku. „Já jsem jí ty klíče dala. Ne, Radku, já vím, že za to nemůžu.
Rozum mi to říká, ale ruce si to pamatují. ” Radek přes stůl položil dlaň na její ruku. „Nechci, aby ses kvůli tomu trestala. ” Helena se smutně usmála.
„Dobře, nebudu se trestat, ale Ivaně už žádné sklenice neposílej. ” Radek se nadechl. „To jsem chtěl říct já tobě. ” „Já vím, jen jsem tě předběhla.
”
Několik týdnů pak plot mezi zahradami působil stejně jako předtím, ale nefungoval stejně. Ivana se občas objevila u záhonů, hrábla motykou do hlíny, podívala se k Heleně a čekala, jestli stará sousedka přijde. Helena nepřišla. Rozhovory o počasí, dětech, rychlokvaškách a o tom, kdo komu co přiveze, zmizely.
Mlčení bylo horší než hádka. Jednou Helena našla u branky prázdnou sklenici od okurek. Ivana ji tam zřejmě položila beze slova, jako by vrácené sklo mohlo nahradit omluvu. Helena ji vzala dovnitř, umyla a postavila úplně dozadu do skřínky.
Na podzim se už Ivana na zahradě ukazovala méně. Vendula přestala jezdit téměř úplně. Zima přišla pomalu. Helena uklidila nářadí, zakryla jahody chvojím.
Pak přišlo jaro a ona samozřejmě neubrala nic. Jen u plotu se jednoho březnového rána zastavila déle než obvykle. Na sousedním pozemku se pohybovala žena, kterou neznala. Měla pracovní rukavice, vlasy svázané do uzlu a snažila se zvednout starý květináč, který přimrzl k zemi a pak zarostl trávou.
„Dobrý den,” zavolala přes plot. „Promiňte, my se asi neznáme. Jste příbuzná paní Pokorné? ” Žena se narovnala a překvapeně zamrkala.
„Paní Pokorné, myslíte předchozí majitelku? Ne, ne, já jsem tu chatu od ní koupila. Říkala, že už jí nebaví hrabat se v zemi a že bude radši ve městě. ” Helena pomalu položila ruce na horní lať plotu.
„Koupila? ” Žena se pousmála a otřela si rukávem čelo. „Jmenuju se Petra. ” Helena se mimoděk zasmála.
„To je zvláštní. Moje snacha se taky jmenuje Petra. ” „Tak to si nás budete plést. ” „Kdepak, já mám na Petry dobré oko.
” Nová sousedka se usmála upřímněji. „Já jsem Helena Vacková. Bydlím tady vedle už celou věčnost. Kdybyste něco potřebovala, klidně zavolejte, tedy přes plot, ne telefonem.
” Helena se málem nabídla, že jí půjčí nářadí i klíč od kůlny, jak by to dřív udělala bez váhání. Pak se zastavila, sáhla do kapsy zástěry a nahmatala svůj svazek. Tentokrát se jen usmála. „Zahrady jsou jako lidi.
Dejte jim čas, vodu a trochu trpělivosti a ukážou, co v nich zůstalo. ”
Odpoledne přijel Radek s Petrou. Helena jim novinu oznámila dřív, než si stačili sundat bundy. „Ivana prodala chatu.
Nová majitelka působí mile a představte si, jmenuje se taky Petra. ” Radek se opřel o futra a pohlédl na manželku. „To nám ještě chybělo. Budeme muset vymyslet, jak vás rozlišit.
” „Žádná pořadová čísla,” napomenula ho Helena. „Řekneme Petra odvedle a naše Petra. ” „Naše Petra se mi líbí,” ozvala se Petra Vacková a konečně se usmála. „Domluvíme se mamy na jedné věci,” řekl Radek.
„Ať je nová sousedka sebelepší, sympatická, pracovitá a třeba i svatá. Klíče od našeho bytu jí dávat nebudeš. ” Helena se zatvářila zamyšleně. „Vůbec žádné.
” Radek stuhl s hrnkem u úst. Petra Vacková se rozesmála dřív, než to Helena vydržela. „No dobrá,” mávla Helena rukou. „Samozřejmě, že žádné.
Já si jen chtěla ověřit, jestli ještě dáváš pozor. ” „Dávám,” řekl Radek. „Od jisté doby dávám pozor pořád. ” Helena vstala a začala do malého sáčku skládat několik domácích koláčků, sklenici rychlokvašek a hrst jablek.
Zavázala sáček, uhladila si zástěru a kývla ke dveřím. „Tak pojďte. Nová sousedka si zaslouží slušné přivítání. ” Radek se podíval na Petru a ona mu pohled vrátila.
Nebyla v něm už ta stará lehkost, která před lety vznikala samozřejmě, bez přemýšlení. Bylo v něm něco opatrnějšího, ale také pevnějšího. Helena vyšla první. Na cestě mezi záhony se na okamžik zastavila, zvedla oči k odpolední obloze a spokojeně se nadechla.
Hlína voněla po jaru. Od sousedů se ozýval zvuk hrábí a v kapse jí cinkly jen její vlastní klíče. A tentokrát přesně věděla, kam patří.
