Romana Konečná přešla prostranství před nádražím rychleji, než měla v úmyslu. Na displeji telefonu svítilo datum, které si nemusela připomínat. Přesně před třemi lety Tadeáš Krejčí zmizel a právě dnes na ni u hodinové věže čekal jiný muž. Na okamžik se jí ta náhoda zdála až nevkusná.
Tadeáš byl jednoho dne doma a druhý už ne. Bez varování, bez rozhovoru, téměř bez vysvětlení. Papírek, který po něm tehdy večer zůstal na kuchyňském stole, nic neobjasnil. Spíš z obyčejného listu udělal předmět, k němuž se Romana celé roky v duchu vracela, protože v něm pořád hledala větu, která tam nebyla.
Teď měla za sebou služební cestu a téměř deset dní v cizím velkém městě. K hodinové věži zbývalo jen pár minut chůze. Tam čekal Karel Dostál. Pozorný, vytrvalý a přesvědčený, že tentokrát už mezi nimi nestojí nic podstatného.
Romana při každém kroku k věži cítila, že Karlovu jistotu nesdílí. Karlův zájem začal dávno předtím, ještě v době, kdy byla Tadeášovou ženou. Tehdy jí jeho pozornost lichotila a současně ji zneklidňovala. Po třech letech samoty se ten rozpor vrátil v jiné podobě.
Část z ní chtěla konečně přestat čekat. Druhá se při každém kroku k věži bránila. Stačilo pomyslet na Tadeáše a vracely se dny, kdy dokázala celé hodiny sedět a plakat, dokud jí nebolelo celé tělo. Tři roky tu bolest otupili, ne však vyřešili.
Některé otázky pořád neměly odpověď. Právě proto se její mysl navzdory nádraží, Karlovi i dnešnímu ránu vrátila k jednomu dávnému květnovému večeru. Tehdy šla z práce pěšky. Květen byl v plném proudu.
Podél ulic kvetly šeříky i střemchy a jejich vůně se mísila s teprým vzduchem. Město se zbavovalo posledního zimního šera a ona měla pocit, že spolu s ním odkládá i vlastní únavu. Navíc si toho večera připadala hezká. Nové šaty jí seděly lépe, než čekala.
Následující den jí čekalo volno, kamarádka měla narozeniny a podle zpráv se chystal veselý víkend. Ani práce jí nedávala mnoho důvodů ke stížnostem. Univerzitu měla za sebou necelý rok a pracovala jako ekonomka ve firmě zaměřené na montáž plastových oken. Výplata nebyla nijak oslnivá, ale získávala praxi.
Jedinou kaňkou na té náladě byl Karel Dostál. Byl přibližně o pět či šest let starší a do jejich firmy přijížděl za partnerskou společnost. Jeho návštěvy měly téměř vždy stejný průběh. Prošel kolem Romanina stolu, zamířil za ředitelem a zavřenými dveřmi spolu dlouho probírali pracovní věci.
Zpočátku Karel nic neřekl. Díval se jen o několik vteřin déle, než bývá běžné. Karel byl úspěšný. Působil jistě a rozhodně a vzhledem rozhodně nezaostával.
Vysoký, tmavovlasý muž s modrýma očima by upoutal pozornost leckde. Romaně však někdy připadal až příliš dokonale upravený. Péče o vzhled sama o sobě nevadila. U Karla ale působila skoro jako každodenní úkol, který nesmí dopadnout jinak než bezchybně.
Občas jí připomínal figurínu, na níž se nic nikdy neposune z místa. Vadilo jí také, jak Karel zachází s lidmi, které nepovažuje za sobě rovné. Uklízečka ho zdravívala pokaždé, když se potkali. On kolem ní často prošel, jako by nic neslyšel.
Když se s ním některý z řadových zaměstnanců pokusil dát do řeči, odpověděl stručně nebo vůbec. Vedle ředitele se uměl usmívat, ale pod ním dokázal působit jako někdo, komu ostatní lidé jen překážejí. Přesto Romanu jednoho dne zastavil právě na chodbě kancelářské budovy. Byli tam sami.
V tu chvíli pocítila známé sevření v hrudi. „Romano, počkej. “ Zastavila se a otočila. „Potřeboval bych s tebou něco probrat.
Můžu? “ „Můžeš. “ „Na chodbě se mi to říká dost hloupě. Mohl bych tě po práci někam vzít?
“
Romana bez dlouhého přemýšlení zavrtěla hlavou. Znala ho z návštěv ve firmě, ne ze života. Sednout si rovnou do jeho auta a odjet někam o samotě jí připadalo příliš. Karel z její tváře pochopil víc, než mu řekla.
„Jasně, to jsem uspěchal. Tak bez okolků. Líbíš se mi, Románo, už nějakou dobu. Asi sis toho všimla, protože v tomhle nejsem zrovna mistr.
“ Přikývla. „Nejde jen o to, že jsi hezká. Hezkých žen potká člověk spoustu. Ty máš něco, kvůli čemu se za tebou podívám znovu.
Jestli bys chtěla, mohli bychom se poznat i jinak než tady mezi kancelářemi. Můžu ti večer napsat. Nemusíš mi odpovídat teď. “
Zpráva přišla skoro hned.
Nic nátlakového, nic osobního. Pár obyčejných vět. Odepsala mu. Z několika zpráv se stal delší rozhovor a brzy si psali pravidelně.
Romana přitom sama sobě nerozuměla. Část z ní byla zvědavá, druhá zůstávala ve střehu. Muž z chodby se vůbec nepodobal chladnému návštěvníkovi, kterého vídala v kanceláři. Rozhodla se, že mu dá šanci.
Nakonec spolu opravdu vyšli ven. Stačil však jeden společný večer, aby Romana přestala pochybovat. S Karlem by žít nechtěla. Karel vyprávěl dlouze, s chutí a především o věcech, které zajímaly jeho samotného.
Ona poslouchala a čím dál víc měla pocit, že jsou u jednoho stolu, ale každý v úplně jiném večeru. Nepěkně se vyjadřoval o lidech, které označoval za své známé, nevynechal ani ředitele Romaniny firmy, přestože právě s ním se v kanceláři tvářil skoro přátelsky. A pak to byl jeho zvyk rozhodnout dřív, než se druhého vůbec zeptá. V restauraci objednal, jako by přesně věděl, co jí bude chutnat.
Směr procházky určil bez jediné otázky. V jeho světě zkrátka vždycky existovala správná varianta a shodou okolností to byla ta jeho. K jejímu domu došli až pozdě. Když Romana poznala vlastní vchod, ucítila téměř fyzickou úlevu.
Karel se k ní před domem naklonil. Romana okamžitě uhnula stranou. „Promiň. “ Dívala se na něj přímo a doufala, že tentokrát nebude třeba nic vysvětlovat.
Jenže v Karlově tváři nezahlédla pochopení, spíš překvapení nad tím, že se věci nevyvíjejí podle očekávání. „To je v pořádku,“ řekl po krátké pauze. „Je brzy. Počkám.
Není důvod něco hnát. “
Doma mu napsala jasně, že z její strany pokračování nebude. Zprávu si přečetl téměř okamžitě. Odpověď dorazila až za hodinu.
„Dobře. “ Jediné slovo. Romana na displeji chvíli hleděla a vůbec nevěděla, co si z něj má odnést. Celý následující týden Karel do kanceláře nepřijel.
Další týden se jeho auto znovu objevilo na parkovišti. Romana ho zahlédla z okna a žaludek se jí stáhl. Místo aby čekala, zda ho potká na chodbě, vzala tašku a odešla do archivu ve třetím patře. Tam se zavřela mezi regály.
Brzy jí bylo jasné, jak absurdně se chová. Přesto zůstala v archivu, dokud z okna neuviděla prázdné místo na parkovišti. Večer ale zjistila, že Karel neodjel tak daleko, jak si myslela. Auto nechal stranou za vjezdem do areálu a čekal venku.
„Romano, ahoj. Snažil jsem se to pustit z hlavy. Říkal jsem si, že na tebe přestanu myslet. Nejde mi to.
Řekni mi aspoň, co ti na tom večeru vadilo. “
Romana zavrtěla hlavou. Jak mu měla vysvětlit, že jí neodradila jedna věta, ani jedno gesto, že jí vadil celý způsob, jak jim zabíral prostor, rozhodoval a očekával, že ostatní půjdou za ním. A pak jí z úst vyšlo něco úplně jiného.
„Někoho mám. Nejsem volná. Promiň. “
Karel se zarazil.
„Cože? Tak proč jsi se mnou šla ven? Proč jsi to neřekla hned? “ Romana cítila, jak se do jedné lži musí okamžitě opřít další.
„Byli jsme rozhádaní. Teď jsme se dali znovu dohromady a mně došlo, že právě s ním chci být. Není to tvoje vina. Mrzí mě, že jsem to nevyřešila dřív.
“
Nečekala na odpověď. Otočila se a odešla tak rychle, že se musela hlídat, aby se nerozběhla. Věděla, že lhát nebylo správné. Přesto se jí s každým krokem ulevovalo.
Karel neměl důvody přesvědčovat. Nebyla nerozhodná ani ostýchavá. Byla zadaná. Tečka.
Právě v tu chvíli se jí ozvala kamarádka, aby si potvrdila, že zítřejší narozeniny platí. Romana ji ujistila, že dorazí. Na ten víkend se těšila už dlouho. Cestou domů se konečně začala dívat kolem sebe místo přes rameno.
Pak ji vytrhl vysoký dětský hlas. „Prosím, pomozte nám! “ Romana se otočila. Kousek od ní stála holčička.
Mohlo jí být kolem osmi. Oči měla rozšířené a mluvila tak rychle, že se jí slova pletla. „Je tam můj bratr. “ Směr, kterým mávla, vedl k několika opuštěným dvorům nedaleko historického centra.
Romana se už dál nevyptávala. Následovala ji, protáhla se dírou v plotě a po několika desítkách kroků se zastavila u vysokého topolu. Tam dívka zaklonila hlavu. Romana chvíli neviděla nic než větve.
Teprve pak rozeznala chlapce, snad devítiletého nebo desetiletého, přitisknutého ke kmeni vysoko nad zemí. „Radomír Knotek tam vylezl kvůli sázce. Kluci tvrdili, že to nezvládne a on říkal, že je obratný jako opice. Chtěl se dostat až nahoru, aby viděl náš dům.
Jenže dolů už nemůže. Ostatní kluci odešli, protože museli domů. On tam zůstal. “
Romana zvedla ruce k ústům.
Chlapec seděl přibližně tam, kde by u domu bylo páté nebo šesté patro. Jediný špatný pohyb by mohl mít strašné následky. „Radomíre, slyšíš mě? Jak ti je?
“ „Dobrý. Jen si odpočinu a pak slezu. “ Chlapec nahoře nepatrně posunul chodidlo. Tenká větev se prohnula a Romana viděla, jak chlapec okamžitě ztuhl.
„Ne! Nikam nelez. Drž se a nehýbej se. My něco vymyslíme.
“
Nejrozumnější bylo zavolat hasiče, jenže i rychlý příjezd znamenal další minuty. Romanin pohled se v jednu chvíli zachytil o mladého muže na chodníku. Štíhlý, šedé pomačkané tričko, modré džíny. On však zpomalil.
„Je něco špatně? “ zavolal. Romana místo odpovědi ukázala směrem ke stromu. Mladík neváhal.
Protáhl se plotem a za okamžik stál vedle nich. Zaklonil hlavu a tiše hvízdl. „No teda, kamaráde, slyšíš mě? Držíš se?
“ „Jo, jen mě bolí ruce. “ Na posledních slovech Radomírův hlas přeskočil. Mladík se chytil nejnižší větve. „Neměli bychom radši zavolat hasiče?
“ zeptala se Romana. „Je to strom,“ odpověděl a krátce se pousmál. „Jako kluk jsem lezl po horších. “ A vyrazil vzhůru.
Romana čekala, že se jí strach ještě zhorší. Stalo se něco opačného. Mladík se pohyboval bez zbytečných gest. Pokaždé si nejdřív našel oporu a teprve potom přenesl váhu.
Byl lehký, jistý a překvapivě obratný. Po několika metrech přestala očima hledat jinou možnost. Tomu neznámému muži věřila. Dostal se téměř k Radomírovi.
Romana zespodu nezaslechla jednotlivá slova, jen viděla, že mu něco trpělivě vysvětluje. Chlapec několikrát přikývl. Pak začala část, která Romaně připadala mnohem horší než výstup. Lezli dolů.
Mladík lezl první. Pokaždé ukázal Radomírovi, kam položit chodidlo a které větve se chytit. Když chlapec zaváhal, zůstal na místě a čekal. Když oba konečně seskočili z poslední nízké větve na zem, vydechla tak prudce, až se jí zatočila hlava.
Mladík se na Radomíra podíval a rozcuchal mu vlasy. „Tak co, horolezče? Zem je docela dobrá věc, viď? Na tenhle topol už příště zapomeň.
Je starý, část větví je suchá. “ „Už tam nevylezu,“ řekl Radomír. Holčička radostí vykřikla, vrhla se na bratra a objala ho kolem krku. „Jdeme domů, už jsme měli být u večeře.
Máma nás zabije! “ Sourozenci se chytili za ruce a rozběhli se k díře v plotě. Ani jeden se neohlédl. Po chvíli zůstali u topolu sami a dívali se na sebe s lehce rozpačitým pobavením.
Mladík ten nedostatek napravil jako první. „Tadeáš Krejčí,“ natáhl k ní ruku. „A vy? “ „Romana Konečná.
“ „Pěkné jméno. “ „To mě nezní normálně. “ Tadeáš se zasmál. „Možná trochu.
“
Byla to hloupá drobnost. Pár vět po nepříjemném zážitku. Přesto Romana ucítila, že jí znovu zrychluje tep. Tentokrát úplně jinak než před Karlem.
Tadeáš kývl směrem k ulici. „Nechcete se projít? “ Romana se rozhlédla po opuštěném dvoře, potom zpět k němu. „Proč vlastně ne?
“
Tak začalo jejich seznámení. Už během první společné procházky Romana zjistila, že vedle Tadeáše nepotřebuje nic předstírat. Mluvili, pak na chvíli oba zmlkli a ani ticho nebylo nepříjemné. Telefonní čísla si vyměnili ještě před rozloučením.
Tadeáš se postupně stal člověkem, bez něhož si neuměla představit běžný den. Byl pozorný v drobnostech, nejen ve velkých gestech. Poznal, kdy chce mluvit a kdy potřebuje klid. Vedle něj se Romana cítila v bezpečí.
Ne proto, že by jí něco sliboval, ale proto, že se na něj mohla spolehnout. Tadeáš pocházel z vesnice. Do města se přestěhoval kvůli studiu informatiky na místní univerzitě. Po škole nastoupil do technologické firmy.
Peníze byly slušné a vedení mu naznačovalo, že má před sebou dobrou kariéru. Jenže po čase zjistil, že mu pevně daný způsob práce nevyhovuje. Začal pracovat na volné noze. Nejdřív bral menší zakázky, později se dostal k projektům pro firmy z různých částí Česka.
Tadeáš byl jen o dva roky starší. Přesto si už dokázal pořídit vlastní byt. Dva plus kuchyňský kout v centru. Netrvalo dlouho a její věci se v něm začaly objevovat.
Nakonec se k němu přestěhovala. Kamarádky jí varovaly, že rande je jedna věc a společný život druhá. Romana jejich poznámky brala s úsměvem. S Tadeášem jí vyhovovaly právě ty obyčejné věci.
Usínat vedle něj, ráno se potkat v kuchyni, strávit večer doma bez programu. Jednou večer se při vzpomínce na jejich první setkání opřel o kuchyňskou linku a řekl: „Občas mě napadne, co by se stalo, kdyby ten kluk tehdy na ten strom nevylezl. “ Romana se zasmála. „Stejně bychom se potkali.
“ „Jsi si jistá? “ „Úplně. “ „Takže osud si tehdy vzal podobu kluka na topolu. “ „Přesně.
“
Krátce před tím setkáním Romana Karlovi zalhala o příteli. Ve skutečnosti jen předběhla realitu o několik hodin. Karel je později několikrát viděl spolu. Jednou čekal Tadeáš před vstupem do její kancelářské budovy.
Když Romana vyšla ven, automaticky se k sobě přitáhli a objali. Právě v tu chvíli se ve dveřích objevil Karel. Podruhé se potkali náhodou v kavárně. U jiného stolu seděl Karel s vysokou blondýnkou.
Jenže od okamžiku, kdy Karel zahlédl Romanu, jako by žena naproti němu přestala být hlavní osobou u jeho stolu. Opakovaně se k Romaně otáčel. Tadeáš položil příbor. „Děje se něco?
“ Vždycky si všiml drobné změny v jejím výrazu. Vysvětlila mu, kdo Karel je a co mezi nimi před časem proběhlo. Tadeáš se rozhlédl po místnosti. „Tak pojď, půjdeme jinam.
“ „Ale už jsme objednali. “ „To nevadí. Zaplatíme, co bude potřeba. Jsi tady stažená a hlídáš, odkud se na tebe dívá.
Nechci večeřet někde, kde se necítíš dobře. “
Romana si ten okamžik zapamatovala právě proto, že v něm nebylo žádné hrdinství. Tadeáš prostě bez řečí postavil její klid nad peníze, které už za večer vydal, i nad svůj původní plán. S Tadeášem se vzali asi půl roku po seznámení.
Jim rychlost nepřipadala jako problém. Každý další měsíc jen potvrzoval, že jim spolu dobře je. Mluvili i o dětech. Romana si odjakživa představovala dvě, kluka a holku.
Tadeáš měl větší ambice. „Čtyři,“ prohlásil jednou. Nakonec se shodli na něčem střízlivějším. Ještě chvíli počkat.
Tadeáš chtěl dokončit několik důležitých pracovních věcí a udělat si rezervu. Romana měla vlastní cíl. Než odejde na mateřskou, chtěla se posunout na vedoucí pozici. Proto si zpočátku ani nevšimla, že se doma mění atmosféra.
Byli manželé tři roky a Romana dobře znala Tadeášův pracovní režim, když dostal obtížnou zakázku. Dokázal se na několik dní uzavřít do úkolu tak dokonale, že okolní svět téměř přestal existovat. Obvykle se to zlomilo ve chvíli, kdy projekt dostal jasný tvar. Romana čekala, že se stejný obrat dostaví i teď.
Jenže dny ubíhaly a tentokrát se nic nevracelo do normálu. Tadeášova vážnost se s každým dnem prohlubovala. Projekt mu postupně zabral téměř všechen čas. K tomu přibyly služební cesty.
Během krátkého období několikrát odjel na pár dnů, někdy skoro na týden. Dřív se něco podobného stávalo jen výjimečně. Romana si toho nemohla nevšímat. Nejdřív se zeptala jednou, potom počkala na večer, kdy vypadal méně vyčerpaně.
Výsledek byl pokaždé stejný. „Všechno je v pořádku,“ uzavíral to. Čím častěji tu větu slyšela, tím méně zněla jako uklidnění. Jedné noci Romanu probudilo světlo pronikající škvírou dveří.
V kuchyni ho našla u okna. Telefon držel u ucha a mluvil tak potichu, že většině slov nerozuměla. Zaslechla několik krátkých odpovědí a nakonec větu, která ji okamžitě probrala: „Ne, doma o tom nikdo neví. “ Tadeáš se otočil.
Když ji uviděl ve dveřích, na okamžik přestal reagovat na člověka na druhém konci linky. Hovor ukončil. „Vzbudil jsem tě. “ „S kým jsi mluvil?
“ „S někým kvůli projektu. “ „Uprostřed noci. “ Tadeáš si přejel dlaní přes oči. „Některé věci se bohužel neřídí hodinami.
“
„Tadeáši, nepotřebuju vědět, co máš ve smlouvě. Chci vědět, jestli se děje něco, co ti ubližuje. “ „Jsem v pořádku. “ Romana se na něj dlouze podívala.
„Nejsi. “ Tadeáš obrátil oči k oknu. Po chvíli řekl: „Dokud to nedokončím, nechci tě do ničeho zatahovat. “ Romana zvedla hlavu.
„Do čeho mě nechceš zatahovat? “ Tadeáš sevřel rty. „Řekl jsem to blbě. “ „Ne, řekl jsi to tak, jak ti to napadlo.
“ „Ještě chvíli mi prostě věř. “
Tadeáš svíral telefon tak pevně, až mu na kloubech zbělela kůže. Nic nepopřel, jen požádal, aby se dál neptala. A právě v tu chvíli zjistila, že důvěra, kterou považovala za samozřejmost, se může změnit v něco namáhavého.
Kolik času je podle tebe chvíle? Tadeáš neodpověděl. Telefon mu v ruce zavibroval, podíval se na displej a tvář mu ztuhla. „Musím to vzít.
“
Romana ustoupila. Ne proto, že by jí odpověď přestala zajímat, naopak. Cítila, že kdyby tam zůstala, přejdou od otázek ke křiku. Ráno našla v kuchyni hrnek s trochou studeného čaje.
Vedle něj ležela utěrka složená do přesného obdélníku. Tadeáš to dělal vždycky stejně, bez přemýšlení. Všechno kolem ní bylo na svém místě. Jen Tadeáš jako by pomalu přestával být součástí stejného života.
Seděli u večeře. Tadeáš jídlo téměř nejedl. „Dopadne to dobře,“ řekla. „Už ses dostal z horších pracovních problémů.
“ Na rtech se mu objevil krátký unavený úsměv. „Dopadne. Jestli tohle zvládnu, tak to bude skoro zázrak. “ „Tak mi řekni, co vlastně zvládáš.
“ Tadeáš se okamžitě stáhl. „Nic zvláštního. “ O několik minut později změnil téma. „Za dva dny zase odjíždím.
“ „Kam tentokrát? “ „Do Harrachova a potom nejspíš do Prahy. Záleží na tom, jak se to posune. “ „Vzala bych si pár dnů volna.
Mohla bych jet s tebou. Aspoň bychom byli chvíli spolu. “ Odpověď přišla příliš rychle a ostře. „Nebudu mít čas.
Fakt ne. Budu jen pracovat. “
Už dřív mu navrhla, aby projekt prostě ukončil. „Nemusíš vydělat všechno, co se vydělat dá.
Máme z čeho žít. Nech toho. “ Tadeáš zavrtěl hlavou. „Už nemůžu.
“ Romana se zarazila. „Nemůžeš, nebo nechceš? “ Podíval se na ni. Vypadal tak vyčerpaně, že okamžitě litovala tónu, kterým otázku položila.
„Chtěl bych. Jenže teď už z toho nejde vystoupit a dělat, že se nic nestalo. “
Z tónu, kterým to řekl, zmizelo všechno, co by ještě šlo svést na únavu nebo špatnou náladu. Tadeáš už dávno nepracoval na projektu proto, že ho baví.
A jestli tvrdil, že z něj nemůže odejít, existoval důvod, který jí neřekl. Ráno jeho odjezdu působilo paradoxně normálně. Když za sebou zavírala dveře, pořád ještě počítala s jeho návratem. Večer jí ta jistota připadala jako něco z cizího života.
Když odemkla byt, nevítal ji Tadeášův hlas. Na stole ležel papír. Později by nedokázala říct, kolikrát ho přečetla. Na papíře stálo:
„Romano, odpusť mi, jinak to nejde.
Nehledej mě. Nehledej důvod u sebe a neobviňuj se. Ty za to nemůžeš. Patříš k nejdůležitějším lidem, které jsem v životě měl.
Věř mi, že nedělám nic z toho lehce. Přesto to udělat musím. Podal jsem návrh na rozvod k příslušnému okresnímu soudu. Věci, které bylo možné připravit dopředu, jsem připravil.
Jsem vděčný za každý rok, který jsme spolu měli. Žij dál. Zvládneš to. Nevím, jestli se ještě někdy potkáme.
Všechno, co jsem udělal, jsem udělal kvůli tobě. Žij naplno a buď šťastná. “
Pod poslední větou nic nebylo. Žádné místo, žádný termín, žádná odpověď na jedinou otázku, která Romaně zůstala.
Nejhorší nakonec nebylo nic z toho, co Tadeáš napsal. Nejhorší bylo všechno, co mezi větami nechal prázdné. Telefon se nehlásil. Poslala zprávu, smazala ji.
Poslala jinou, kratší. „Napiš jen, že jsi v pořádku. “ Displej zůstal bez odpovědi. Volala lidem, s nimiž Tadeáš spolupracoval.
Nikdo nevěděl, kde je. Volala jeho rodičům. „Je u vás? Tadeáš?
“ „Není. Proč by měl být? “ „Protože odešel. “ Ticho na druhé straně bylo okamžité.
Ještě před spaním mu poslala poslední zprávu. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Jestli máš problém nebo se bojíš vrátit, pošli mi jen tečku. Budu vědět, že žiješ.
“ Telefon položila před sebe a čekala. Nic. Místo jeho zprávy přišlo oznámení, že se má Romana dostavit do notářské kanceláře. Notářka v kostkovaném kostýmku rozložila před ní několik připravených listin.
Vysvětlila, že Tadeáš ještě před zmizením začal připravovat kroky, aby na Romanu mohl přejít majetek, který patřil jemu. Romana sledovala stránky a podpisy, ale význam slov k ní doléhal se zpožděním. Na jedné z listin jí padlo do očí datum z doby, kdy ještě spolu ráno normálně snídali. „Kdy tohle podepsal?
“ Notářka otevřela složku. „Začal to řešit ještě před odjezdem. Byl tady osobně. “ Romana přejela prstem po podpisu.
Poznala každý tah. Stejný podpis býval na přáních, pracovních smlouvách i papírech, které spolu kdysi vyplňovali u kuchyňského stolu. Právě ta známá podoba jí vyděsila víc než úřední formulace. „Takže to plánoval.
“ Notářka chvíli mlčela. „Jak dlouho? To vám z těchto dokumentů říct nedokážu. “
Romana si začala dělat poznámky.
Na okraj jedné kopie si napsala dvě slova. „Dnes nepodepisovat. “ Bylo to malé rozhodnutí, ale první od Tadeášova zmizení, které nebylo jen reakcí na další ránu. Když vyšla ven, nesla v rukou desky s kopiemi.
Tadeáš neodešel v náhlém pohnutí, nenechal za sebou pouze dopis. Předem se alespoň pokusil uspořádat majetkové věci. Mohla to být chladná příprava člověka, který se rozhodl začít někde jinde, ale stejně dobře to mohla být příprava člověka, který počítal s tím, že se nebude moci vrátit. Romana nedokázala rozhodnout, která možnost je horší.
Zlom přišel až jednoho večera. Jako každý jiný den odemkla byt, převlékla se a ohřála si jídlo. Položila talíř na stůl a pak se bez zjevného spouštěče rozplakala. Nejdřív seděla a slzy jen tekly.
Za několik minut už byla na podlaze, křičela do polštáře a střídavě nadávala Tadeášovi i sobě. Když to přešlo, cítila bolest v ramenou, hlavě i zádech. Současně se v ní poprvé po dlouhé době uvolnilo místo pro něco jiného než strnulost. Začala hledat vysvětlení.
Jedna možnost střídala druhou a skoro všechny se nakonec svedly k jediné. Jiná žena. Jakmile se v její hlavě usadila představa jiné ženy, začala zpětně přepisovat všechno, co poslední týdny viděla. Proto byl tak vzdálený.
Možná se snažil potlačit city k někomu jinému. Možná proto nedokázal s Romanou normálně mluvit. Neměla jediný důkaz. Přesto dokázal rozum během několika nocí vystavit celý příběh s takovou přesností, až začal připomínat vzpomínku.
V některých dnech tu neznámou ženu nenáviděla s takovou jistotou, jako by ji osobně znala. Tadeáše nenávidět nedokázala. To jí rozčilovalo snad ještě víc. Vztek se vracel v prudkých vlnách, ale nikdy nevyplnil celý prostor.
Pod ním zůstával stesk, zvyk čekat na jeho návrat a malá, nepříjemně vytrvalá naděje, která se odmítala chovat rozumně. Nakonec znovu jela za jeho rodiči. Tadeášova matka dostala vlastní vzkaz. Stejně stručný a stejně nepoužitelný jako ten Romanin.
Syn jí navíc poslal větší částku peněz. Napsal, že začíná nový život a že v něm pro lidi z toho dosavadního nezůstane místo. Když to matka Romaně převyprávěla, oči se jí zalily slzami. „Nevím, co se mezi vámi stalo, ale tohle mi nepřipadá normální.
Spíš mě to děsí. “ Romana přikývla. „Mně taky. “
Později seděli všichni tři v kuchyni.
Tadeášova matka se osušila tvář ubrouskem. „Tohle není on. “ Romana zvedla oči. „Přesně to si opakuju.
Kdyby chtěl pryč, nějak by nám to řekl. “ Tadeášův otec do té chvíle skoro nepromluvil. „Neměl v práci nějaký problém? “ Romana si dala čas, než odpověděla: „Nevím.
Poslední týdny byl úplně jiný. Telefonoval v noci, několikrát odjel a jednou řekl, že z projektu už nemůže odejít. “ Otec se otočil. „Nemůže.
To slovo použil a neřekl proč. “
Začali společně probírat všechny možnosti. Pracovní problém, dluh, nevěra, konflikt s někým. Každé vysvětlení dávalo smysl jen do určitého bodu.
Kdyby měl milenku a chtěl nový život, proč se odřízl i od rodičů? Kdyby se mu jen nepovedla práce, proč předem připravoval převod majetku? Texty se lišily, ale dělaly totéž. Nic nevysvětlovaly, nenechávaly prostor pro odpověď a oba nejbližší lidi žádaly, aby Tadeáše nehledali a pokračovali bez něj.
Kamarádky se jí snažily vytáhnout z nejhoršího. „Prosím tě, chlapi dokážou udělat mnohem horší věci,“ rozčilovala se Bohdana. „Aspoň ti nenechal dluhy. Postaral se o majetek.
“ Romana zavrtěla hlavou. „Ty ho neznáš. “ „Znala jsem ho dost. “ „Ne tak, jak jsem ho znala já.
“
Po roce musela uznat, že čas některé věci skutečně otupil. Ne tak, aby zmizely, ale tak, že už neovládaly každou hodinu dne. Romana nakonec dostala pozici vedoucí oddělení. Krátce po převzetí oddělení se začala komplikovat zakázka s velmi těsným termínem.
Jeden důležitý podklad dorazil pozdě. V rozpočtu se objevila nesrovnalost a klient strval na opravené verzi ještě během téhož dne. Romana zakázala cokoli odeslat, dokud nebude jasné, která verze je skutečně poslední. Rozdělila kontrolu.
Chybu našli právě při té výměně. Opravy zabraly celé odpoledne. Když soubor konečně odeslala, většina kanceláře už byla prázdná. Za několik minut přišlo potvrzení.
Romana se opřela do židle a na chvíli zavřela oči. Když později zhasínala v kanceláři, uvědomila si něco zvláštního. Několik hodin Tadeášovi nevěnovala jedinou myšlenku. Práce jí nenahradila život, který si představovala, ale připomněla jí, že pořád existuje i něco mimo čekání.
A pak se po dlouhé době ozval Karel Dostál. Napsal jí. Přes společné známé se dozvěděl, že už je rozvedená. Romanu překvapilo, že jeho zprávu tentokrát nesmazala bez emocí.
Odpověděla. Následující měsíc si psali. Karel byl na dosah, ale nespěchal. Romaně ten rytmus zatím vyhovoval.
Snažila se ujasnit, zda jí dělá dobře právě Karel, nebo jen vědomí, že se o ní někdo zajímá. Chybělo jí, že se někdo zeptá, jestli dojela bezpečně. Chyběl jí společný plán na víkend. Chybělo jí to, co kdysi měla s Tadeášem.
Karlův zájem přežil roky a ona si začala říkat, zda právě v té vytrvalosti není něco, na čem se dá stavět. Krátce před další služební cestou se s ním sešla. Karel přišel s květinami, stejně jako kdysi. Byl stále pohledný, úspěšný a dával jasně najevo, že o ni stojí.
Přesto její blízkost nedávala pocit, který hledala. S Tadeášem takový pocit přišel skoro hned. Vedle Karla pořád čekala, že se dostaví později. Při loučení se Karel naklonil, aby ji políbil.
Romana ustoupila. „Ještě ne, nebo možná vůbec. Sama nevím. “ „Dobře.
Nemusíme to hnát. “ Ta reakce jí znovu zneklidnila. Nezeptal se, co cítila. Její ústup si automaticky přeložil jako odklad.
Stejný vzorec jako před lety. „Zítra tě vyzvednu. V kinech má premiéru jeden thriller. “ „Zítra nebudu ve městě.
Odjíždím služebně. “ „Tak tě hodím aspoň na nádraží. “ „Jedeme s kolegy. Už jsme domluvení.
“ Karel se na pár vteřin odmlčel. „Dobře, tak pro tebe přijedu, až se vrátíš. “
Odvezla si tu otázku i na služební cestu. Karel se k ní choval dobře.
Několikrát jí napsal, zavolal, ale nepřeháněl to. Z jeho tónu bylo přesto jasné, že věří, že tentokrát už jim nic zásadního nestojí v cestě. Romana se snažila přiblížit stejnému přesvědčení. Když si o Karlovi sepsala v hlavě jen fakta, vycházel skoro dokonale.
Má práci, umí se o sebe postarat, nikam nezmizel. Jenže pokaždé, když stál příliš blízko, její tělo odpovídalo dřív než ten seznam. Služební cesta utekla rychle. Pevnou odpověď si z ní nepřivezla.
Do svého města dorazila za svítání. Přešla z nástupiště na prostranství před nádražím a věděla, že u hodinové věže čeká Karel. Čím méně metrů zbývalo k věži, tím méně byla schopná rozhodnout. „Slečno, hezká slečno, počkejte chvíli.
“ Ženský hlas za ní byl jasný a naléhavý. Romana se otočila. Stála tam velmi mladá romská dívka. Tmavší pleť, výrazné černé oči, silné obočí a dlouhý cop přehozený přes rameno.
„Mluvíte se mnou? “ „S vámi. Máte toho v hlavě moc. Zastavte se aspoň na chvíli.
“ Romana chtěla odejít. Dívka ale pokračovala. „Někoho jste ztratila. Někoho, kdo vám byl opravdu blízký a od té chvíle nevíte, kam se sebou.
“ Romana přestala odcházet. „A teď je poblíž jiný muž, jenže ten k vám nepatří. S ním šťastná nebudete. Když za ním teď půjdete, přinese vám to trápení a dalších deset let byste vedle něj štěstí hledala marně.
“ Odmlčela se. „A potom počkejte. “ „Co potom? Co by bylo po těch deseti letech?
“ „To teď nepotřebujete vědět. “ „A co mám podle vás udělat? “ „Od toho člověka odejít, ne k němu. “
Romana se těch možností chytila téměř s úlevou.
Cizí žena během několika vteřin pojmenovala to, co si Romana celé dny odmítala říct sama. Nešlo ještě o víru v předpověď, šlo o vlastní odpor a ten už nemusela dál vydávat za nerozhodnost. Ne, za Karlem nepůjde. „Děkuju.
Asi vůbec netušíte, jak moc jste mi teď pomohla. “ Mladá věštkyně se usmála. Romana otevřela kabelku a sáhla po peněžence. Dívka jí však dlaň zastavila gestem.
„Ne, aspoň něco vám dám. Nechci. Tohle nebylo za peníze. Berte to jako něco, co jsem vám měla říct.
Za to si nic nevezmu. “
Dívka se ještě neodtáhla. „Počkejte, je tu ještě něco. “ Romaně se sevřel žaludek.
„Já vím, kde je váš muž. “ Zvuky nádraží nezmizely, ale Romana je najednou přestala vnímat. „Co jste řekla? “ udělala nejistý krok a dívka ji chytila za loket.
„Vy víte, kde je? Kde je Tadeáš? “ „Jméno nevidím. Ale je daleko na druhém konci země.
Žije pod jiným jménem. Skrývá se. Ne proto, že by se tak rozhodl pro pohodlí. Chrání sebe a lidi, kteří jsou mu blízcí.
Vás taky. “ „Před čím? “ „To celé nevidím. Jen vím, že pro něj to rozhodnutí bylo těžké a že se situace začíná obracet.
“ Romaně studily prsty. „Je v pořádku? “ Dívka přikývla. „Je živý a zdravý.
“ Romaně došlo, že její první úleva se netýká vysvětlení, rozvodu ani jiné ženy. Stačila jí zatím jediná informace. Tadeáš žije. „Chybíte mu.
Hodně. Teď se s vámi ještě nesmí vidět a on to ví. Ale nebude to trvat věčně. Už ne.
Setkáte se. A nebude to za dlouho. “ „Za jak dlouho? “ Dívka zavrtěla hlavou.
„To nevím. Hlavně si teď nezkomplikujte cestu sama. Nechoďte za mužem, který na vás čeká. “ Pak obrátila oči k hodinové věži, krátce Romaně kývla a rychle se vydala pryč.
Romana zůstala stát a sledovala ji, dokud tmavý cop nezmizel mezi cestujícími. Teprve potom se několikrát zhluboka nadechla. Hlavou jí procházela jediná věta. Tadeáš se vrátí.
Jedno rozhodnutí už ale zpochybňovat nechtěla. Za Karlem nepůjde. Udělala přesně to, co si před chvílí vymyslela. U kavárny změnila směr.
Prošla k druhému východu a objednala si taxi. Teprve když seděla v autě, vytočila Karlovo číslo. „Karle, nebudeme spolu. “ Na druhé straně zavládlo ticho.
„Co se stalo? “ „Nic. A právě to je asi ta odpověď. “ Karel nejdřív zvýšil hlas, pak se zarazil a začal se ptát, co má změnit.
Romana mu neuměla dát seznam chyb, který by mohl opravit. Problém nebyl v jedné vlastnosti. Karel jí zůstával cizí. Ten den za ní přijel osobně.
V ruce měl další kytici. Tentokrát si ji Romana nevzala. „Tak mi aspoň řekni, proč. Co dělám špatně?
“ „Karle, to není pracovní problém. Když ti řeknu, že s tebou nechci být, slyšíš v tom seznam věcí, které máš opravit? “ Karel ztuhnul. „Takže se nemám snažit?
“ „Nemáš mě přesvědčovat, že moje vlastní odpověď není správná. “ „Nemusíme nic uspěchat. “ Romana zavřela oči. „Slyšíš se?
Říkáš, že nic neuspěcháme, jako by už bylo rozhodnuté, že někam společně dojdeme, jen pomaleji. “ Karel otevřel ústa, ale tentokrát odpověď nepřišla hned. Možná Karel nemiluje ji takovou, jaká je. Možná miluje hlavně myšlenku, že právě ona mu stále uniká.
„Mrzí mě to, ale moje ne není začátek vyjednávání. “ Karel sevřel stonky květin, pak ruku zase uvolnil. „Dobře. “ Tentokrát to slovo neznělo jako slib, že počká.
S takovou myšlenkou se vracela domů. Před domem někdo seděl. Muž. Romana si unaveně pomyslela na Karla.
Postava se zvedla. V prvním okamžiku viděla jen tmavší vlasy a známý způsob, jakým muž přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Ten nepatrný pohyb znala z vlastního bytu. Taška jí sklouzla z ramene.
Před domem stál Tadeáš. Díval se na ni stejně měkce jako kdysi. Tři roky z něj neudělaly cizího člověka, ale Romana viděla, že po něm nezmizely beze stopy. Nejvíc si všimla vlasů.
Dřív je měl světlejší, teď byly obarvené na tmavě hnědo. Romaně to bylo úplně jedno. Nepřišla žádná otázka. Nejdřív se objali.
Tadeáš ji sevřel a Romana se do něj opřela celou vahou. Stáli tak dlouho, až se z objetí vytratilo první překvapení a zůstal jen pocit, že si navzájem ověřují něco základního. Je tady, dýchá, nezmizí, když zavřu oči. Tadeáš promluvil jako první.
„Musíme si sednout a promluvit. “ Romaně se zachvěl spodní ret. „Mám otázek na několik let. “ Na jeho tváři se objevil vyčerpaný úsměv.
„Toho jsem se bál. “
V bytě zamířili beze slova do kuchyně. Romana dala vařit vodu na čaj. Vyndala dva hrnky, zalila čaj a položila je na stůl.
Teprve když si sedla, uvědomila si, jak důvěrně známý ten obraz je. Dva hrnky, Tadeáš naproti ní. Jen mezi jedním takovým večerem a druhým ležely tři roky ticha. Čaj mezi nimi pomalu chladl.
Tadeáš se několikrát nadechl, pak konečně začal. „Romano, neodešel jsem proto, že jsem chtěl. “ Pomalu přikývla. „Jedna dívka na nádraží mi řekla něco podobného.
“ Tadeáš zvedl hlavu. „Jaká dívka? “ „To ti vysvětlím potom. Nejdřív chci slyšet tebe.
“
„Pamatuješ, jak jsem předtím skoro nespal? Pracoval jsem pro velkou společnost zabývající se těžbou a zpracováním surovin. Honorář byl vyšší, než jaký běžně dostával i za náročné projekty. Říkal jsem si, že za takové peníze jim nemůžu odevzdat něco odfláknutého.
Tak jsem začal ověřovat věci, které po mně vlastně ani nikdo ověřovat nechtěl. A něco nesedělo. Nejdřív pár čísel. Pak jsem našel dokumenty, které si odporovaly.
Čím víc jsem to porovnával, tím méně to vypadalo jako chyba. Ta společnost dělala věci, které mohly vážně poškodit životní prostředí v celé oblasti. Kdyby to pokračovalo, následky mohly dopadnout na desítky tisíc lidí. “
„Tak jsi šel na policii?
“ „Ano, obrátil jsem se na policii České republiky. Vyšetřovatelé potřebovali ověřit původ dokumentů. Jeden z vyšetřovatelů mi hned na začátku řekl, že nesmím nic napravovat po svém. Chtěl jsem některé lidi konfrontovat.
Řekl mi, že bych mohl zničit důkaz nebo upozornit člověka, kterého ještě neměli zmapovaného. “ „A tys ho poslechl? “ „Musel jsem. Nelíbilo se mi to, ale měl pravdu.
“
„Nejdřív jsem si myslel, že nejtěžší bude vydržet vyšetřování. Pak se ukázalo, že někdo na druhé straně ví, odkud informace přišly. Začaly výhrůžky. Nejdřív takové, které se daly vykládat různě.
Pak už ne. “ Jeho hlas ztichl. „Tobě? “ Tadeáš se na ni podíval.
„Nejen mně. Začali mluvit o rodičích a o tobě. “
Romaně se nevracely jednotlivé vzpomínky, ale celý obraz. Zavřené dveře pracovny, telefon uprostřed noci, nečekané cesty, Tadeášův pohled přes kuchyňský stůl a věta, že z projektu už nemůže prostě odejít.
Tehdy ji slyšela jako výmluvu. Teď zněla jako varování, které nedokázal vyslovit celé. „Proto ten rozvod. “ Tadeáš přikývl.
„Proto a proto jsem připravil převod majetku na tebe. Chtěl jsem, abys nemusela řešit byt a peníze, kdyby se mi něco stalo. Věděl jsem, že rozvod ani papíry minulost nevymažou. Měly ale zmenšit počet důvodů, kvůli kterým bych se k tobě musel vracet nebo tě kontaktovat.
Rozvedl jsem se s tebou, rozloučil jsem se s rodiči a zmizel jsem. “
Řekl to bez ozdob. Romaně přesto stačily ty tři věty, aby se jí vrátily celé roky čekání. Tadeáš pokračoval.
„Potom mi byla poskytnuta zvláštní ochrana a pomoc. Musel jsem souhlasit s podmínkami. Přestěhovali mě na druhý konec Česka. Vystupoval jsem pod krycí totožností.
Přejel si rukou po tmavých vlasech. To už sis asi všimla. “ „A prostě ti řekli, že se mnou nesmíš mluvit. “ „Řekli mi, že běžný kontakt se starým životem může prozradit místo, kde se pohybuju.
Jako první jsem se ptal na tebe a na rodiče. Dostal jsem jasnou podmínku. Nesmím si sám vytvářet kontakt, který by jejich opatření znehodnotil. “ „A kdybys to porušil?
“ „Zvláštní ochrana je podmíněna souhlasem a dodržováním podmínek. Kdybych je vědomě porušoval, mohl bych ohrozit účinnost ochrany a nakonec o ni i přijít. “
Romana několik vteřin mlčela. „Tohle celé zní šíleně.
“ „Taky mi tak připadalo. “ Tadeáš se krátce zasmál, ale v tom zvuku nebylo nic veselého. „Nečekal jsem, že na mě budeš čekat. Spíš jsem počítal s tím, že mě budeš nenávidět.
“ Romana se na něj podívala. „Několikrát jsem se o to opravdu snažila. “ „Měla jsi na to právo. “ „Myslela jsem, že máš někoho jiného.
“ Tadeáš na několik vteřin úplně znehybněl. „Že mám jinou ženu. Co jiného jsem si měla složit? Přestal jsi se mnou mluvit, jezdil jsi pryč.
Pak jsem našla dopis, dozvěděla se o rozvodu a ty ses vypařil. “ Tadeáš sklopil pohled. „Jo, když to řekneš takhle. “ „Nenapadlo tě, co to se mnou udělá?
“ „Napadlo. Tohle bylo možná nejhorší. Potřeboval jsem vypadat jako chlap, který tě prostě nechal být. Jako nikdo, za kým nepůjdeš a koho nebudeš chtít najít.
Čím uvěřitelnější to bude pro tebe a pro okolí, tím menší bude šance, že si někdo řekne, že přes tebe může dostat mě. “
Romana natáhla ruku přes stůl. Její dlaň spočinula na jeho ruce. „Takže jsi odešel kvůli mně, kvůli rodičům, kvůli každému, koho by mohli použít.
“ Tadeáš přikývl. „Nevím, jestli jsem všechna rozhodnutí udělal správně. “ Romana sevřela jeho prsty. „To nevím ani já.
“
V kuchyni bylo slyšet jen tiché bzučení lednice. Ani jeden nespěchal, aby to ticho zaplnil. Byly v něm ztracené roky, vztek i věci, které si ještě budou muset říct. Čaj v obou hrncích mezitím vychladl.
Před třemi lety čekala u stejného stolu na zprávu. Teď naproti ní seděl člověk, od kterého ji celou dobu chtěla slyšet. Tentokrát to nebylo prázdné ticho mezi dvěma lidmi, z nichž jeden mizí. Romana ruku nestáhla.
„Měla jsem za ty roky spoustu teorií. Některé byly opravdu hrozné, ale stejně jsem čekala. “ Tadeáš zavřel oči. „Celou dobu jsem doufal, že jednou přijde den, kdy ti to budu moct vysvětlit.
“ Romaně se v koutcích úst objevil slabý úsměv. „Tak ten den přišel. “
„Teď už se situace změnila. Podařilo se zajistit potřebné důkazy.
Trestní věc se dostala do fáze, kdy hlavní lidé z té skupiny už nebyli na svobodě. Pak se znovu vyhodnotilo riziko a bylo rozhodnuto, že důvody pro dosavadní zvláštní ochranu pominuly. “ „Kdy ses dozvěděl, že se můžeš vrátit? “ „Před několika dny.
Dřív bych sem nepřišel. Nechtěl jsem udělat poslední chybu právě ve chvíli, kdy už nebyla nutná. “ Odmlčel se. „Můžu se vrátit?
“ Romana sevřela jeho prsty o něco pevněji. „Do stejného života. “ Tadeáš zavrtěl hlavou. „Ne, ten už neexistuje.
Přišel jsem o část práce, o klienty a o tři roky s vámi. Ale můžu zase žít pod svým jménem a být s vámi. “
Romana tu větu nechala chvíli mezi nimi. Tři roky si představovala velké vysvětlení.
Okamžik, kdy pochopí každou souvislost a všechny otázky zmizí najednou. Teď věděla, že vysvětlení samo nic nevrací. Nevrátí noci, kdy čekala na zvuk klíče, ani vztek, s nímž se učila žít bez odpovědi. Přesto poprvé měla vedle bolesti i něco, co nebylo domněnkou.
„To je dobře,“ řekla. Stiskl jí ruku. „Přišli jsme o tolik času. “ Romana přikývla.
„Ten čas jednou větou nevrátíme. “ „Já vím. A nechci dělat, že se nic nestalo. “ „Ani já.
“ Chvíli se na sebe dívali. Žádný z nich nesliboval, že tři roky ticha zmizí jen proto, že tajemství dostalo vysvětlení. Romana sevřela jeho prsty. „Ale můžeme začít tím, že už přede mnou nebudeš mizet beze slova.
“ Tadeášovi se v obličeji objevil ten známý, trochu unavený úsměv. „To dokážu slíbit. A zbytek? Ten budeme muset udělat, ne slíbit.
“ Romana se přes slzy usmála. „Tak dobře, Tadeáši. “ Tadeáš její ruku nepustil. „Uvidíš, řekl tiše.
Slibuju. “
