„Jani, prosím tě, dojdi sem dolů do hotelové restaurace. Tvůj táta tam sedí s nějakými investory a vypadá to zle. ” Veroničin hlas v telefonu zněl naléhavě. Sebrala jsem sako a zamířila ke dveřím, Lenka i Radek šli se mnou.
Situace se opakovala. Táta uprostřed hloučku rozčílených lidí. „Řekl jste nám, že vaše dcera investuje! ” křičel jeden z nich.
„Byla to lež. ” Přistoupila jsem k nim. „Omlouvám se, pánové, pokud vám můj otec dával falešné záruky. Zřejmě vás neuvedl do obrazu, že já s jeho firmou nechci nic mít.
” „Tohle ti jen tak neprojde! ” zasyčel otec. „Teď nás všichni soudí. ” „Soudí vás za to, co jste napovídal lidem, aby vám dali peníze.
Já se starám jen o to, aby se vědělo, že jste použil mé jméno bez povolení. ” „Zničila jsi nás,” hlesl. „Vy jste zničili sami sebe. Že to házíte na mě, je váš problém.
”
Investoři se zvedali a volali právníkům. Máma mě popadla za ruku a snažila se něco vyjednat, ale já už byla úplně jinde. Připadala jsem si, jako bych konečně odřízla starý balvan, který mě dusil. „Pojďme se sbalit,” obrátila jsem se na Lenku a Radka.
„Nemáme tu co dělat. ” „Počkej! ” vykřikla máma a zmítala se mezi odcházejícími investory. „Jano, my už to…
” „Nejsou to moje starosti, mami. ” Opustila jsem je v tom chaosu, zatímco reportér, který tu byl shodou okolností na snídani, se chopil příležitosti a fotil. Místo zachránkyně rodiny jsem se stala někým, kdo jim definitivně podtrhl koberec. Ale to přece udělali sami.
„Jsi v pohodě? ” zeptala se Lenka, když jsme vycházeli z hotelu. „Cítím se volná,” pousmála jsem se a poprvé jsem tomu opravdu věřila. Uběhl měsíc a já stála na pódiu kulturního sálu v Praze, kde se konal první slavnostní ceremoniál nadace Jany Síkorové.
Rodiče měli v první řadě vyhrazená místa, ovšem zela prázdnotou. „První stipendistkou je Marie,” oznámila jsem hrdě. „Sedmnáctiletá dívka, která je v programování brilantní, ale táta jí tvrdil, že holky do techniky nepatří. ” Marie vystoupila za mnou, oči jí zářily.
Maminka v hledišti plakala radostí. „Díky tomuto stipendiu půjde Marie na prestižní univerzitu a hlavně ví, že její sny jsou reálné. ” Následoval nadšený potlesk. Ze zákulisí na mě mávala Lenka, spokojeně se usmívala.
Mezitím jsem zahlédla u dveří známou postavu – mámu. Vypadala nejistě, jen tak tak se protáhla davem a sedla si až vzadu. Pokračovala jsem ve vyhlašování. „Další je Klára, která založila školní kroužek robotiky ve škole s téměř nulovým rozpočtem.
” Lidé a novináři tleskali, fotili. Pak jsem koutkem oka zahlédla mého otce, jak nesměle stoupil vedle mámy. Oba se pokoušeli působit nenápadně, ale přece jen byli dost nápadní v tak slavnostní chvíli. Po skončení ceremonie za mnou přišla máma.
„Jano, můžeme si promluvit? ” Otočila jsem se k ní. I když jsem cítila závan staré hořkosti, nedala jsem to najevo. „O čem?
” „O tom, že tvůj otec přišel o všechno,” hlesla. „Dům, podnik, peníze, všechno je pryč. ” „Vím,” přikývla jsem. „Četla jsem o tom v novinách.
” „A co ode mě chcete? ” „Nechci peníze,” řekla přidušeně. „Když jsem sledovala, jak se ta matka na pódiu radovala z dceřina úspěchu, uvědomila jsem si, že jsem nikdy nedokázala totéž. ” Nic jsem neříkala, jen jsem ji pozorovala.
„Je pozdě? ” zeptala se tiše. Než jsem mohla odpovědět, přihnala se Marie. Mávala na mě nadšeně, že její mamka chce moc poděkovat.
„To je přesně to, proč tu nadaci dělám,” řekla jsem Marii. „Aby holky věděly, že mají šanci. ” Marie a její máma mě pevně objaly. Když odešly, máma se zhluboka nadechla.
„Ráda bych tu v nadaci pomáhala jako dobrovolnice. Něco se přiučit, zapojit se. ” „Dobrovolnice? Začíná se odspodu.
Žádné výjimky,” řekla jsem trochu ostřeji, než jsem chtěla. „Já vím,” pronesla. „A táta se ještě nesmířil s realitou, ale já musím. Chci přestat být ta, která nic nedělá a jen lituje.
Přijdu na školení dobrovolníků, jestli mě vezmeš. ” Zadívala jsem se na ni a uviděla jsem spíš zlomenou ženu než tu namyšlenou paničku, co mě kdysi shazovala. „Každý čtvrtek ráno tu trénujeme nováčky. Přijď včas.
” „Děkuju,” zamumlala a odešla do davu. O chvíli později ke mně přistoupil Radek s tabletem. „Média dál jedou tvůj příběh a firmy se hlásí o spolupráci. Fakt úspěch.
” Lenka se přidala. „Budeš rozšiřovat stipendia na celou republiku? ” „Ano,” usmála jsem se. „Od toho tu přece jsme.
” Rodiče jsem zahlédla ještě jednou v dálce, než odešli. Otec vypadal, že si přišel jen na chvíli poslechnout ceremoniál. Možná uviděl, co kdysi mohl sám mít. Ale tenhle boj už nebyl můj.
Místo, aby mě srazil, donutil mě vyrůst. A teď, jak jsem viděla Marii a další dívky s jiskrou v očích, věděla jsem, že to stálo za všechno. Od té doby uplynuly další tři měsíce. V kanceláři nadace Jany Síkorové se sešlo několik nových uchazeček a dobrovolnic.
Moje máma se držela u stolu, pečlivě třídila přihlášky. Za ty týdny se naučila postupy, nevynechala jediný čtvrteční trénink. Stále na ni někteří pohlíželi podezíravě, ale viděli, že se snaží. „Jano,” zavolala na mě tiše.
„Můžeš se podívat na tenhle případ? Je to sedmnáctiletá holka, co umí programovat, ale rodiče jí v tom vůbec nepodporují. ” Vzala jsem si složku a zamračila se. „Zase se to opakuje, ale my jí pomůžeme.
” „Přesně tak,” přikývla máma a položila složku zpět. Dveře se rozlétly a dovnitř vešla Lenka s telefonem. „Tvůj táta teď mluvil v regionálním zpravodajství. Má prý nějakou novou práci a poslouchej, co řekl.
” Pustila mi video. Táta ve skromném obleku před malou firmičkou. „Ztratil jsem všechno, protože jsem nebyl schopný pochopit, že doba se změnila. Moje dcera ukázala mi, jak moc jsem se mýlil.
” Video skončilo. „Petr se ptal, jak se nám daří v nadaci,” řekla máma, která to poslouchala přes rameno. Mlčela jsem. V zápětí dovnitř vtrhli Veronika a František s radostnou zprávou.
„Budeme mít miminko, holčičku. ” Rozlehl se jásot a lidé začali blahopřát. Máma se držela stranou, nejistá, zda se smí připojit. „Už jste to řekli rodičům?
” zeptala jsem se Veroniky. „Jo,” přikývla. „A strejda Petr nás požádal, jestli bys byla kmotrou. Prý bys jí ukázala, jak být silná.
” Ticho. Koutkem oka jsem zahlédla, jak máma upustila tužku na zem. „Tohle říkal? ” pronesla jsem pomalu.
„Jo,” potvrdila Veronika. „Zdá se, že začíná chápat, o co jde. ”
Máma se rozhlédla a sebrala odvahu. „Jano, k tobě bych měla taky prosbu.
” V tom vešel táta ve starším saku, lehce rozpačitý, v ruce nějaký vyplněný papír. Všichni se zastavili. „Co tu děláš? ” zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.
„Chci se přihlásit,” zvedl ten papír. Byl to formulář pro dobrovolníky. „Rád bych se naučil to, co už tvá máma umí. Taky pomáhat místo, abych ubližoval.
” Lenka i Radek stáli poblíž, připravení mě bránit, kdyby to byl další trik. „Proč zrovna teď? ” „Protože jsem byl hlupák,” přiznal. „A dlouho jsem si to nechtěl připustit.
Ale když jsem viděl, kolika dívkám dáváš šanci, uvědomil jsem si, že moje staré názory měly jediný výsledek. Ztratil jsem tě a přišel jsem i o všechno, co jsem budoval. ” Cítila jsem, jak ve mně narůstá směs vzteku a soucitu. „Jestli do toho jdeš, budeš jako každý jiný dobrovolník.
Žádná zvláštní výhoda. Jedna chyba a letíš. ” „Chápu,” přikývl vážně. „A ohledně té kmotrovské role.
To se uvidí,” odpověděla jsem. „Nejdřív dokáž, že to myslíš vážně. ” Usmál se poklesle a odešel formulář předat do recepce. Máma se nadechla.
„Díky, že jsi ho nevyhodila hned. On se snaží, i když je to pro něj těžké. ” „Stejně jako pro mě to bylo těžké, když jste mě sráželi,” připomněla jsem. Máma jen zklopila zrak.
„Já vím. ” Než jsem se stihla něco dalšího říct, Lenka mi ukázala další várku novinek. „Podívej, ozvala se jedna firma, že by s námi chtěla podepsat partnerství na mentorování středoškolaček. ” Usmála jsem se, přečetla si mail.
Nadace rostla a já cítila, že to je ta nejlepší forma satisfakce, jakou jsem kdy mohla získat. „Tak jo, pojďme to projít,” pobídla jsem Lenku. Otec zatím opatrně nakukoval do kanceláře, kde seděla máma. Tihle dva se učili pracovat vedle sebe, ačkoliv už nikdy nebudeme klasická rodina.
Ale mohla jsem jim dát šanci zlomit staré vzorce, které málem zničily i mě. „Jsi v pořádku? ” zeptal se tiše Radek, když jsme zůstali v místnosti sami. „Ano,” vydechla jsem úlevně.
Ta pomsta, kterou jsem kdysi tak chtěla, se proměnila v něco mnohem lepšího – v pomoc těm, kteří to opravdu potřebují. „A možná,” pousmál se Radek, „i v pomoc tvým rodičům, aby se změnili. ” „Uvidíme,” zavrtěla jsem hlavou. „Jak jsem říkala, jeden krok po druhém.
” Ale už jsem v sobě necítila tu hořkou zlobu. Konečně jsem byla svobodná. A přesně to jsem chtěla ukázat i každé stipendistce, která se k nám přidá – že mohou být svobodné, žít a snít, a nenechat se zastavit nikým, ani vlastní rodinou.
