Myslela jsem, že řeším rodinný dům a tchýni s klíči. Pak mi cizí muž podal zmačkaný papírek a zeptal se: „Vy jste se do nich dostal sám?“ Petr udeřil dlaní do stolu a zařval, že nechápu, do čeho…

Myslela jsem, že řeším rodinný dům a tchýni s klíči. Pak mi cizí muž podal zmačkaný papírek a zeptal se: „Vy jste se do nich dostal sám?“ Petr udeřil dlaní do stolu a zařval, že nechápu, do čeho...

Petr udeřil dlaní do stolu tak silně, že se zachvěly hrnky. „Ty vůbec nechápeš, do čeho se pleteš! “ sykl. Lenka ale nespustila oči z jeho tváře.

Thumbnail

V ruce držela zmačkaný papírek, který jí před chvílí podal cizí muž – poznámky z doby, kdy Petr přišel do její dílny. Datum na něm sedělo přesně s dnem, kdy měl jet údajně do Brna. Úřední korespondence, věřitelé, exekuce. „Nepleť do toho práci,“ řekl tehdy.

Teď věděla, že to byla lež. Celé týdny to vypadalo jako rodinná záležitost. Darovací smlouva na dům, který měl přejít výhradně do jejího osobního vlastnictví, tchýně s klíči, matčiny obavy. Lenka chtěla jen klid.

Místo toho našla v Petrových dokumentech stopy, které vedly jinam – k zelenému notesu, hnědému sešitu a faktuře, kterou nikdo nečetl až do konce. „Vy jste se do nich dostal sám,“ řekla muži, který jí papíry předal. Ten jen pokrčil rameny. Pak přišel okamžik, kdy se dveře otevřely dokořán.

Do domu vstoupil muž kolem padesátky, za ním dva členové jednotky. „Do té doby se ale toho zařízení nedotknete,“ řekl klidně. Lenka stála uprostřed předsíně a sledovala, jak kontrolují vstupy do počítače. Petr stál u dveří a nic nebral do ruky.

Najednou bylo jasné, že se celou dobu pohybovala na hraně něčeho, co nemělo s rodinou nic společného. Plukovník otevřel připravený formulář. Přečetl první stránku, pak druhou. „Přefakturace přes civilního dodavatele, umělé navýšení servisních položek, rozdělení plateb pod interní kontrolní limit.

“ Lenka se otočila k Petrovi. „Pořád říkáš, že nechápu,“ řekla tiše. Nikdo jí neskryl do řeči. Zelený notes putoval k ženě v rukavicích.

„Takovým věcem se říká nic velkého, jen do chvíle, než podle nich odejdou peníze. “

Pak přišla Jana. Z kabelky vytáhla malý zelený notes a položila ho na stůl. „Aby ses do toho musela plést,“ řekla.

Lenka se podívala na ni. „Já se do toho nepletu. “ Ale hlas se jí třásl. Venku se vítr opřel do okapů.

Petr odešel do předsíně. Lenka znovu otevřela obálku a přečetla poslední větu. Tentokrát neplakala. Jen složila papír zpět a podívala se na telefon.

Za dvacet minut tam bude jednotka. A ona už věděla, na co se zeptá první.