Stála jsem před proskleným vchodem luxusního hotelu na nábřeží a viděla je. Jagoda, s vlasy staženými do hladkého drdolu, reflexivně zatínala prsty do rukávu jeho tmavomodrého saka. Stefan. Když se na mě podívala, aby si ověřila, zda její přítomnost po jeho boku stále bolí, věděla jsem, že tohle není náhoda.
Byla to past. Kdysi jsem jim věřila bezmezně. Pracovala jsem do noci, opravovala každý graf, každou jedinou větu v prezentaci, která měla posunout Vireon do nové éry. Věřila jsem Stefanovi, když říkal, že to zvládneme společně.
Nevzal mě do drahé restaurace, ale to nevadilo. Líbal mě do vlasů a já si myslela, že to je víc než dost. Ráno konference byla slavnostní. Všichni narovnali záda, když vstoupil, jako by se objevil někdo nesmírně důležitý.
Prezentace měla být mým triumfem. Byl to můj projekt do posledního písmene, do posledního desetinného místa. Když jsem ale otevřela soubor, obrazovka byla prázdná. Nebyl do ní nahrán žádný soubor.
V nastalém tichu se Stefan postavil. „Dnes uslyšíme návrhy, které mají posunout Vireon do nové éry,” řekl a spustil mou práci, jako by byla jeho. Pak se ke mně otočil. „Opusťte tuto místnost a své věci z kanceláře si zbalte do konce dne.
”
Stáli bok po boku a sledovali, jak padám do propasti, kterou pro mě sami vykopali. Její prsty, původně majetnicky zaťaté do rukávu jeho saka, teď bezvládně sklouzly dolů. Recepční Eliza celý výjev sledovala s pusou do kořán. Pak se ale něco stalo.
Giulian Wolský, otec Jagody a majitel poloviny holdingu, mě nechal odvést do VIP salónku v nejvyšším patře. „Předpokládám, paní majitelko, že nechcete zničit Vireon,” začal přímo. V tu chvíli mi došlo, že Stefanovo vystoupení nebylo jen zradou. Bylo to divadlo.
Wolský mi nabídl spojenectví a já mu hleděla přímo do očí. Věděla jsem, že mě jeden už zradil a druhý mě právě plánoval zatáhnout do mezinárodního finančního zločinu. Přesto jsem vzala pero. Smlouvu jsem podepsala.
O půl hodiny později, když jsem scházela do lobby, zastihl mě pohled na Jagodu, jak hystericky křičí na Stefana v dešti před hotelem. Stefan ji hrubě odstrčil a zmateně zíral do telefonu. Nezastavila jsem se. Nasedla jsem do taxíku a doma mě čekala jediná zpráva, která mi okamžitě stuhla krev v žilách.
Druhý den ráno mě Eliza, tentokrát s úzkostlivou úctivostí, uvedla do hlavní zasedací místnosti. Stefan tam stál s úsměvem, dokud jsem neřekla, že chci kompletní výpis datových toků, které do systému plánuje zapojit. Trefila jsem se do černého. Věděl, že jsem ho zahnala do kouta.
Když jsem nastupovala do auta, telefon znovu pípl. Ta známá intonace mi vehnala slzy do očí. „Stefane,” vydechla jsem do mikrofonu. Jeho hlas přeskočil do čisté zášti.
„Podívej se do tiskové zprávy, kterou právě vydali. ” Zašeptala jsem do prázdné místnosti: „Spletla ses, Juliáne. ” Ale věděla jsem, že ne. Zbývalo třicet vteřin do půlnoční synchronizace, když do místnosti vtrhl chladný noční vzduch.
A v něm stál někdo, koho jsem tady rozhodně nečekala. Vzala jsem flash disk do ruky. Sedla jsem si naposledy do otcova křesla, pohladila skleněný rámeček s rodinnou fotkou. Zavřela jsem notebook, schovala flash disk do kapsy a vypnula hlavní jistič starého serveru.
Nastoupila jsem do auta a podívala se do zpětného zrcátka. V dálce se rozsvítila světla přijíždějícího vozu.
