„Eliško, princezno, pojď pomoc svému starému tátovi obrátit tyhle mistrovské kousky,“ zavolal táta a mával obracečkou jako kouzelnou hůlkou. Bylo mi šest, bylo jarní ráno a on dělal Lívance, jeho nedělní specialitu, kterou vždycky tvaroval do legračních obličejů. Seskočila jsem z gauče a běžela do kuchyně, ale v tu chvíli obracečka s cinknutím dopadla na zem a táta se chytil za hrudník. Všechno potom je jen rozmazaná šmouha sirén, nemocničních chodeb a mámina pláče.
A takhle najednou byl můj otec pryč a zanechal po sobě dům, který byl najednou příliš velký a příliš tichý. Máma ale neplakala dlouho. Na komunitní skupině pro ovdovělé rodiče potkala Radka a do roka se k nám nastěhoval. Nosil koženou bundu, řídil oktávku a pořád mluvil o tom, jak by se měl život žít naplno.
Nejdřív jsem si myslela, že to je jen jeho styl, ale pak začaly maličkosti. Zapomněl mi zabalit svačinu a máma se tvářila překvapeně, když jsem se u večeře zmínila, že mám hlad. Začal chodit na pivo s kamarády a máma seděla u stolu sama s prázdným talířem. Bylo mi deset a přišlo mi to divné, ale když jsem to řekla, máma se usmála a řekla, že Radek je prostě takový, že potřebuje svůj prostor.
Situace vyvrcholila, když Radek navrhl, aby mého mladšího bratra Tomáše zapsali do fotbalové přípravky. Tomášovi bylo sedm a byl to tichý kluk, který radši kreslil, než kopal do míče. Když to máma řekla Tomášovi, začal plakat a schoval se do pokoje. Později večer mě Radek zavolal do své pracovny.
„Nebe je limit,“ řekl a opřel se o stůl. „Chci, aby z něj byl chlap. Snažil jsem se ho zapojit do nějakých odpoledních kroužků, ale tvoje matka ho pořád rozmazluje. “ Nech mě hádat, přerušila jsem ho, „ty za to nemůžeš, že jo?
“ Zasmál se a řekl, že jsem drzá, ale že to bere jako výzvu. Ten večer jsem mámu našla v kuchyni, jak tiše pláče. „Ty tomu nerozumíš,“ řekla, když jsem se ptala, co se děje. „Radek to myslí dobře.
Jen je přísnější, než byl táta. “ V tu chvíli jsem pochopila, že už nemáme tátu a že máma nemá sílu bojovat. O pár let později jsem utekla do Brna na školu. Táta by mě měl rád, říkala jsem si.
Máma se mnou mluvila přes telefon, ale Radek měl vždycky co říct. „Pořád si hraješ na princeznu,“ řekl jednou, když jsem přijela na víkend. „Ale život není pohádka. “ Zůstala jsem v Brně, budovala si kariéru a z dálky sledovala, jak se Tomáš dál noří do své dobrovolné izolace.
Když mu bylo dvacet, nešel na vysokou a dny trávil hraním her nebo poflakováním se s kamarády. Máma to omlouvala tím, že je citlivý, a Radek si pořád stěžoval, že z něj vyrostl maminčin mazánek. Pak přišel hovor z nemocnice. Tomáš měl autonehodu, zlomenou nohu a otřes mozku.
Když jsem dorazila, už byl pryč – propuštěný do domácí péče. V nemocnici mi sestra řekla, že ho přijela vyzvednout matka a že vypadal unaveně. Většinu obřadu, který proběhl o týden později, zíral Tomáš do telefonu, zatímco máma pro něj hledala výmluvy. Byla jsem naštvaná, ale neřekla jsem nic.
Pak jsem se podívala na mámu blíž. Vypadala o dvacet let starší, než ve skutečnosti byla, tvář propadlá a oči bez lesku. Živou ženu, kterou jsem si pamatovala, nahradil někdo, kdo se sotva usmíval. „Pojď,“ řekla a vedla mě do obývacího pokoje.
Sedla jsem si do křesla a do stehna se mi zarila pružina. „Ty tomu nerozumíš,“ přerušila mě máma, když jsem se ptala, co se děje, a její hlas se zvedl do té známé výšky, která vždycky předcházela obranu Tomáše. „Radek má pořád málo peněz, účet za elektřinu je nezaplacený a Jenda mi řekl, že když nezískáme peníze do konce měsíce, přijdeme o dům. “ Řekla to tak tiše, že jsem musela natáhnout krk.
„Kolik? “ zeptala jsem se. „Třicet pět tisíc korun měsíčně,“ řekla. „I když to bude na rok nebo dva.
“ Málem jsem se zadusila. „Proč jsi mi to neřekla dřív? “ zeptala jsem se. „Protože jsi šla na školu,“ řekla.
„Protože jsi chtěla být princezna a já jsem nechtěla, aby ses kvůli nám zničila. “
Věrna svému slovu jsem nastavila automatický převod 35 000 Kč na mámin účet každý měsíc. Začala jsem jezdit na návštěvy častěji, ačkoli každá návštěva mi připadala jako vstup do časové kapsle. Dům voněl zatuchlinou, závěsy byly zatáhlé a máma se pohybovala pomalu, jako by nesla neviditelné břemeno.
Radek se tvářil, že mě nevidí, a Tomáš seděl u počítače. Byla jsem na ně naštvaná, ale mlčela jsem. Posílala jsem peníze a říkala si, že to dělám pro mámu. Pak přišel den, kdy jsem vešla do domu a na našem gauči našla rozvalenou cizí ženu.
Měla na sobě župan a nohy na konferenčním stolku. S nevírou jsem sledovala, jak sáhla do nákupní tašky, kterou jsem právě přinesla, a vzala si prémiové sušenky, které jsem koupila pro mámu. „Ty jsi ta dcera, co? “ řekla místo pozdravu.
„Já jsem Jana. “ Radek vešel z kuchyně a tvářil se, jako by to bylo úplně normální. „To je moje přítelkyně,“ řekl klidně. „Máma o tom ví.
“ V tu chvíli jsem se otočila a hledala mámu. Stála ve dveřích kuchyně s rukama sepjatýma před sebou. „Nejdřív se mi nepodívala do očí,“ řekla později, když jsem se jí ptala, jak to může snášet. „Ale máma se skrčila do něčeho, co jsem nepoznávala.
“ „Víš, že platím na tenhle dům? “ zeptala jsem se. „Vím,“ řekla máma. „Ale Radek říká, že je to pro naše dobro.
Že když budu hodná, dostaneme se z toho. “
Nepamatuju si, jak jsem stoupala po schodech do svého bytu v Brně. Seděla jsem na podlaze s mobilem v ruce a dívala se na automatický převod na mámin účet, 35 000 Kč každý měsíc za poslední rok. Začala jsem počítat.
Rok jsem poslala skoro půl milionu korun. A za co? Za dům, ve kterém bydlí cizí žena a Radek, za mámu, která se mi bojí podívat do očí, za bratra, který mi neodpovídá na zprávy. Vím, že jsem jim chtěla pomoct, ale najednou jsem viděla, že jsem platila za jejich život, zatímco můj se rozpadal.
Několik následujících týdnů jsem se vrhla do práce a snažila se ignorovat díru ve svém rozpočtu, která se najednou zdála spíš jako příležitost než jako břemeno. Nechala jsem převod běžet a čekala jsem. Pak mi jednoho večera zavolal Tomáš. „Eli, potřebuju s tebou mluvit,“ řekl.
„Nechci, aby tě máma využívala. Vím, co dělá. “ Řekl mi, že máma posílá Radkovy peníze, které jsem jí dávala, a že Jana není jen přítelkyně, ale že je s ní Radek už dva roky. „Ty to víš?
“ zeptala jsem se. „Tají to? “ Tomáš se zasmál. „Máma ví všechno, Eli.
Jen si hraje na hloupou. Bere tvoje peníze a dává je Radkovi. Ty jsi pro ni jenom bankomat. “
Seděla jsem na gauči s telefonem v ruce, když jsem zaslechla kroky na chodbě.
Byla to máma. Vešla dovnitř, aniž by zaklepala, s očima přiběhlýma od pláče. „Eliško, musíš mi pomoct,“ řekla. „Radek mě vyhodil.
Jana je těhotná a on si vzal všechny peníze. Nemám kde bydlet. “ Podívala jsem se na ni a viděla jsem ženu, která si vybrala Radka, pak Jenu, a nakonec tohle. „A co ty tvoje slova o tom, že děláš všechno pro mě?
“ zeptala jsem se. Máma sklopila oči. „Víš, co je nejvtipnější? “ řekla jsem a otevřela dveře.
„Že jsem ti posílala peníze, abys měla na dům, a tys je dávala muži, který tě tahal za nos. Já už nemůžu. Tohle je tvůj boj. “
Zavřela jsem dveře a opřela se o ně.
Venku v autě máma plakala a já jsem cítila prázdnotu, která byla horší než vztek. Možná jsem měla být tvrdší už dávno. Možná jsem měla přestat posílat peníze dřív. Ale co vím, je, že příští měsíc nepřišel žádný automatický převod.
A když se mě máma snažila párkrát kontaktovat, neodpovídala jsem. Jednou jsem otevřela poštu a našla dopis. Byla to smlouva o pronájmu bytu, na kterou jsem si spořila z těch peněz, co jsem jim posílala. A pod tím byl vzkaz od Tomáše: „Jdu do práce.
Konečně jsem se probral. “
