„Zrušte to celé. Potřebuji písemné potvrzení o stornu do jedné hodiny. Chápu, že záloha 18 000 propadá. “ Hanka stála u mého stolu, v ruce poznámkový blok, a já jsem jí diktovala další čísla.
„80 000 Kč jako doplatek splatný v pátek. Pošli mi obojí do mailu. “ Venku na pražské ulici se zatahovalo do barvy slabého čaje a já cítila, jak se mi zrovna tady, v téhle kanceláři, láme něco, co jsem budovala osmnáct měsíců. Vlastních 110 000 Kč, které jsem vložila do svatby své sestřenice Viktorie, se právě měnilo v prach.
O hodinu později zazvonil zvonek u vchodu. Popošla jsem blíž, na tváři nacvičený úsměv mírně dotčené matky, a sklopila hlas do té nejvlídnější tóniny, kterou jsem používala jen na veřejnosti. „Zbytek do zítřejšího rána vyřídím taky. “ Do devíti večer mi přišla zpráva od Lila, Marzeniny dcery, která na rozdíl od matky nikdy nesdílela tyhle elitářské představy.
Zasmála jsem se nahoru do prázdné místnosti, vzala do ruky plnicí pero a opřela se o židli. Zašeptala jsem do dlaní. Když Viktorie odešla do noční ulice a za ní zaklaply dveře, vrátila jsem se do předsíně a můj pohled padl na stůl. „Přeji jí to nejlepší, ale do naší společnosti se prostě nehodí.
“ Všechno do sebe zapadlo jako ozubená kolečka starého stroje. Zavřela jsem notebook, vzala plnicí pero a tiše se usmála do prázdného bytu. Moje matka o tom ví své, ale do jejího obrazu světa se to nehodilo. Bogumila si nasadila brýle na čtení a pomalu řádek po řádku procházela faktury za zrušený zámek, catering, květiny i výpisy z mého firemního účtu, kde svítilo 110 000 Kč investovaných z mých vlastních peněz do Viktorčina velkého dne.
Zavolali dokonce zpátky do zámečku s prosbou, zda by šlo storno zrušit a termín vzít zpět. Do čtvrtečního rána zlomyslná ruka osudu donutila mé rodiče přistát u nouzového řešení hotelu na okraji města poblíž letiště. Matka tam narychlo objednala bufet za 60 000 Kč, protože hotelová kuchyně nic jiného narychlo nezvládla. Vstoupila jsem do lobby přesně v 16:00, vlasy stažené do volného drdolu, pod očima stíny.
Když moje matka spatřila mou siluetu v chodbě u vchodu do sálu, doslova zamrzla v půli pohybu. Bogumila Zalevská vyšla zpoza rohu v elegantních šedých šatech, vzala mě pod paži a s naprostou samozřejmostí vedla kolem šokované matky rovnou do sálu. Nezastavila se, dokud nestála dvacet centimetrů ode mě. Pak vystoupila do středu místnosti.
„No tak to přece,“ zkusila matka něco namítnout, ale její hlas zněl dutě a křehce. Bogumila založila prsty do desek a vytáhla první list papíru. „Květinářství 30 000, catering 40 000, pronájem sálu 80 000. Celková hodnota smluv přes 200 000 Kč.
A 110 000 Kč z jejich vlastních peněz investovaných do svatby vaší dcery během osmi měsíců práce. “
„Promiň, Vando,“ šeptala mi do ucha. „Tohle není tvoje vina, sestřičko,“ řekla jsem jí potichu do vlasů. Když jsem otevřela těžké skleněné dveře hotelu a vyšla ven do chladného večerního vzduchu, ucítila jsem podivuhodnou lehkost.
Podívala jsem se na Hanku, která zrovna kousla do koláče a zvědavě pozvedla obočí. Schovala jsem telefon zpátky do kabelky a podívala se na Pražskou ulici zalitou zářijovým sluncem. Vzala jsem do ruky plnicí pero, které mi Viktorie kdysi dala k narozeninám, a s lehkým srdcem ucítila, že kapitola falešných iluzí je definitivně uzavřená.
