„Musím ho rychle prodat, abych zaplatil tvůj pobyt a vstupní poplatek,“ řekl a vzal papíry, pospíšil si je zase schovat do tašky a políbil mě na tvář. Když jsem dorazila na své patro v zámku, všimla jsem si bílého papírku zasunutého do praskliny dveří. Zmáčkla jsem tvrdý karton v ruce, cítila jeho ostré hrany vrážející se do kůže a vstoupila do tmavé předsíně. Nasypala jsem dvě plné čajové lžičky do mé oblíbené, po okraji rozbité hrnečku.
Vrátila jsem se zpět do domu těsně před stanovenou hodinu. „Dokud neuzavře předběžnou smlouvu s vkladem do katastru, vaše tah má přednost,“ řekl notář přímo hledíc do tmavých očí svého syna. „Zbytek dáme do té krabice. Tomek to odnese do sklepa nebo rovnou dáme do papíru.
“
V té jedné odhozené krabici ležely právě prázdniny z fondů z dob pracovních zájezdů do zakopaného. Snadněji se mu schovávat za obrazovku, než podívat se do očí ženě, která mu dala život a kterou teď šikovně balil do krabic. Snoubenka se leknutím zachvěla a konečně se mi podívala přímo do očí. Můj plán vstupoval do rozhodující fáze.
Vrazila jsem do něj selská vejce s oranžovými žloutky a vlila rozpuštěné zlatavé máslo. Vrážela jsem prsty do lepivé pružné hmoty, natahovala je a znovu svinovala. Do tohoto hnětení jsem vložila veškerou svou skrytou frustraci, celé zklamání schování jediného syna. Do křišťálové konvice jsem nalila domácí višňovou šťávu.
Byli úplně zamilovaní do tohoto místa. Prudce vstal od stolu a strčil kolenem do židle. „Pokud vám to nevadí, pojedu s vámi do kanceláře. “
Po několika minutách jsme byli pozváni do prosté kanceláře.
Poslouchala jsem zkrácený těžký dech svého syna, který hleděl do monitoru notáře s nevědomým šíleným pohledem, snažíc se spojit fakta do logického celku. „Dívala ses, jak balím tvoje odpadky a smála ses nám do tváře. Přesně komu do…“ zařval můj syn. „Pokud do konce měsíce nezaplatíme dlužné splátky, banka zpeněží naši rezidenci,“ zeptala jsem se tiše a každé moje slovo padalo do ticha kanceláře stíhou v hlase.
Pod falešnou starostí o mé slábnoucí zdraví mě klamali přímo do očí. Otevřela jsem těžké dveře a vyšla do dlouhé chodby osvětlené zářivkami. Vklouzla jsem do klimatizované kancelářské budovy na náměstí Brzeguské, zalité odpoledním sluncem. Vyrazila jsem rovnou do kuchyně a vytáhla z šuplíku těžké ocelové nůžky na drůbež.
Vrátila jsem se do velkého pokoje a s naprostou odhodlaností jsem bodla ostrými hranami do silné hnědé pásky, kterou Magda tak pečlivě přelepila můj výtvor. Na vrchu ležel album vázané do boardového pevného plátna. Obvyklé rytmické bouchání do dřeva bylo úplně jiné než naléhavé. Notář Zavacky mi volal do dílny.
Přikývla jsem a ukázala mu rukou cestu do obýváku. Měl v úmyslu mě dát do cizí sterilní místnosti a peníze z výdělku Jana hodit do své vlastní finanční propasti. Vyjeli jsme na druhou stranu Vltavy do Starého Podgorza. „Byl to jen ztracený člověk, který zuřivě narazil do betonové zdi vlastních lží,“ odpověděla jsem mu, hledíc mu přímo do usměvavých očí.
Přibližně ve čtvrt na pět jsem dorazila do okolí kolegia Ninum. „Pojď si,“ zašeptal chraplavě, zasunul zmrzlýma třesoucíma se rukama hluboko do kapsy kabátu. Nakonec začal, aniž by se mi podíval do očí. Zabořil pohled do špiček svých promočených elegantních bot.
Musel vypít to pivo, které si sám uvařil až do hořkého dna. Tomaš tiše vzlikl a schoval obličej do obou dlaní. Vešla jsem do předsíně.
Každé ráno dojíždí do práce přeplněnou tramvají.
