Míchala jsem boršč, který měl Mirek vždycky radši než ten můj, a balila sklenice s okurkami do tašky. Jela jsem k nim bez ohlášení, prostě jsem cítila, že musím. Už ve dveřích mě zastavil hlas Anety, ostrý jako nůž zabalený do ubrousku. Mirek prudce vstal, až židle skřípla o podlahu.
Položila jsem tašku na stůl a vytáhla dopis. Nemusela jsem ani nic říkat. Stačilo, jak se na něj podíval. „Vidím, že jsem zasáhla přímo do středu rodinného stínu,“ řekla jsem klidně.
Mirek upadl zpátky do židle a schoval obličej do dlaní. Halina vzala dopis do ruky a četla pomalu, každé slovo jako tenkou jehlu. Uvnitř byly dvě obálky, malý notes a plátěný sáček. „Ještě je tu notes,“ řekla jsem a instinktivně ho zavřela, ale už jsem věděla jedno.
Schovala jsem ho do kabelky a podívala se na syna. Roman setřel popel do květináče a odfrkl. „Byla jsi u strýčka sama, beze slova ke mně, protože nic neumíš zařídit do konce. “ Natáhla jsem ruku do kabelky a položila na stůl kupní smlouvu na věci z garáže.
Pak sáhl do kapsy a položil vedle ní malý klíč s modrou krytkou. Vstala jsem, vzala jsem svůj klíč a schovala si ho do kapsy kabátu. „Pojedeme do mého domu,“ řekla jsem tiše. Do hloubky jsem vkročila bez slov.
Až když jsem otevřela dveře do ložnice, něco ve mně definitivně pokleslo. Můj syn si těžce sedl na židli u stěny, jako by ho někdo udeřil do hrudi. Chtěla jsem odpovědět, když se ozvalo plácnutí do okna od dvorku. Jenže já jsem nevstoupila do cizího domu s vypůjčeným klíčem.
Otočila jsem se beze slova a šla do obýváku. Sedla jsem si do křesla pod oknem, protože mi náhle odmítly posloužit nohy. „Mami, dnes budeš poslouchat až do konce,“ řekl Mirek a položil přede mě starou obálku. Učesala jsem si vlasy pečlivěji než obvykle a schovala do kabelky notes Stefana a roztrženou obálku po dokumentech.
Sahla jsem dovnitř a vytáhla kopii výzvy, kterou kempská stihla připravit hned. Podívala jsem se mu přímo do očí a vstrčila mu obálku do kapsy bundy. „Někdy člověk musí nejdřív uzavřít cizí drzost, aby měl sílu podívat se do vlastní minulosti do konce. “
Halina se mnou zůstala do odpoledne.
Stefan vnímal věci ne přes dílny, ne šrouby, ne účty. „Odeber mu jistotu, že všechno po rodičích mu spadne do rukou bez otázky,“ řekla. Pustila jsem ho do kuchyně. „Sám se podíváš do očí.
Pak pojedeš do banky a sám ukážeš, že nemáš žádné právo na mé věci. “ Malá vběhla do kuchyně, sundala bundu a od prahu se zeptala, jestli jí udělám palačinky. Přikývla jsem, ale ruce se mi třásly. Mirek řekl, že by souhlasil, ale ne proto, že by chtěl – ale proto, že byl příliš slabý.
A já věděla, že to není konec. Tohle byl jen začátek něčeho, co jsem si celý život nepřipouštěla.
