Bylo mi sedm, když jsem poprvé pochopila, co znamená slovo „nenávist“. Ne ze slovníku, ale z pěstí mých vlastních bratrů. Georgeovi bylo dvacet, Oldřichovi, Albertovi a Jiřímu o něco méně, ale všichni mi dali jasně najevo, že jsem v tom domě jen přítěž. Než jsem se stačila vzpamatovat z první rány do břicha, vyrazilo mi to dech.
Oldřich mi dal druhou do nohy, Albert třetí do zad. Vrátila jsem se do postele celá roztřesená a počítala jsem v duchu do sedmi – přesně tolik, kolik mi bylo let. Myslela jsem, že tím to skončí. Mýlila jsem se.
Jiří mi jednou silou zakryl ústa a zašeptal mi do ucha slova, která mi dodnes zní v hlavě. Když bylo po všem, hodil mou novou panenku do bláta a šlápl na ni. Ležela jsem zraněná a ponížená, objímala špinavou panenku a tiše plakala. Ve škole jsem se snažila najít útočiště.
Druhý den, s tělem stále bolavým, jsem vešla do třídy odhodlanější než kdy předtím. Paní učitelka El Lanarová si všimla mého stavu. Když jsem jí vše řekla, zbledla a vzala mé ruce do svých. Řekla něco, na co nikdy nezapomenu: „Dnes se do toho domu nevrátíš, ani zítra ne.
“
Zavolala mého otce, který přišel a poslouchal vše v tichosti s očima upřenýma do podlahy. Řekla mu o všech ranách, o výhrůžkách, o tom, jak mě Jiří držel a šeptal mi do ucha. Otec neřekl ani slovo. Druhý den ráno mě probudil křik.
Jiří stál přede dveřmi a křičel, že už do toho domu nikdy nevkročím. Jaroslav, který do té doby jen paralyzovaně přihlížel, ho konečně odtáhl pryč. Ale já jsem už nemohla chodit do školy sama. George dostal vyhazov z práce, protože chodil opilý a vinil z toho mého otce.
Učitelé si stěžovali, že se nezapojuji do výuky, i když jsem znala odpovědi. Všechno se rozpadalo. Jednoho dne jsem uvařila kávu, pomohla matce s léky a řekla otci, že už to nezvládám. Chtěla jsem pryč.
Ne jen do nějakého města na západě, ale až do Seattlu ve Washingtonu – tak daleko, kam jsme se s našimi prostředky mohli dostat. Cesta byla noční můrou, ale dorazili jsme. Dva dny poté, co jsme přijeli do Seattlu, matka už nemohla vstát. Seděla jsem u její postele, držela ji za ruku a poslouchala, jak tiše slábne.
Když odešla, vrátila jsem se do malé skladové místnosti jako prázdná skořápka. Otec se rozhodl, že potřebujeme začít znovu. Někde, kde nás nikdo nezná. Řekl, že možná by malé městečko v zemi deseti tisíc jezer bylo dost daleko.
O několik týdnů později jsme nasedli na autobus do Maplewoodu. Když se mě lidé ptali na minulost, lhala jsem. „Není toho moc k vyprávění,“ říkala jsem a hodila kámen do vody. Ale pravda byla jiná.
Věděla jsem, že bych musela jet do Minneapolisu, ale pomyšlení na návrat do velkého města mi nahánělo husí kůži. Otec mě chtěl chránit. Chtěl počkat, dokud mi nebude dvacet, ale já jsem ho poprosila, ať nečekáme. Utekli jsme do Cincinnati, pak do dalšího města.
Všechno, čím jsme si prošli – narozeniny, údery, výhrůžky, útěk, vloupání do domu, smrt matky – všechno nás dovedlo sem. Pak přišel dopis. Byl od strýce Jacoba, který psal, že se můžu bez obav vrátit do Kentucky. Že bratři už dávno nejsou tím, čím bývali.
Jacobovi bylo tehdy dvacet. Dvakrát do měsíce máme rituál, kterého se nikdy nevzdáváme. Do toho kraje, kde jsem vyrůstala, jsem se už nikdy nevrátila. Když se dnes podívám do zrcadla, nevidím jen starou paní s bílými vlasy.
Vidím někoho, kdo přežil. Někoho, kdo se naučil, že některé rány se nikdy nezahojí. Jednou mi otec napsal, že Jiří nalil petrolej do mé ložnice. Chtěl to udělat už dávno.
A to je něco, co se mnou zůstane až do posledního dechu.
