Toho dne se Dária postavila do dveří kuchyně a podívala se mi přímo do očí. „Samozřejmě, že to zařídím,“ řekla a přikývla, jako by šlo o tu nejbanálnější věc na světě. V tu chvíli vešel Mirek, už v bačkůrách, s mobilem v ruce, a usmíval se, jako by se právě vrátil do restaurace, která patří jemu. Stála jsem u kredence a v ruce držela papír, který mi ten den přišel poštou.
Byl to formulář o přihlášení k trvalému pobytu – oficiální dokument, na který se vyplňuje jméno vlastníka, jména osob žijících v bytě a kontakt na rodinného příslušníka. Podívala jsem se na kolonku s telefonním číslem a adresou pro korespondenci. Nebylo tam moje jméno. Stálo tam „Mirek“ a vedle toho, jiným perem, dopsáno „Dária“.
Vzala jsem papír do ruky a zeptala se klidně: „Je to tvůj podpis? “ Protože křivda píchá do očí. Dária se zadrhla, sáhla do kapsy svetru a vytáhla telefon. „Před několika týdny,“ odpověděla, „chtěl to poslat mé matce, ale vložil to do skupiny.
“ Mluvila dál, ale já jsem už jen viděla, jak se mi před očima skládá obraz, který mi do té chvíle unikal. Schovala jsem dopis zpět do obálky, ale tentokrát ne do šuplíku s fotkami, ale jinam. Mirek se díval, jak zavírám papíry, jak schovávám manželův dopis, a pak odešel z pokoje do předsíně. Nezastavila jsem ho.
Druhý den přišla paní Brigida, a než usedla do kuchyně, vzdychla: „No, zase tu voní jako u tebe. “ Jenže já jsem už necítila vůni, která mi kdysi dělala domov. Cítila jsem jen to, co se sem dostalo za mými zády. Večer jsem zavolala do Brna a řekla své dobroně: „Pojedeš se mnou v pondělí do družstva?
“ A ona řekla, že ano. V pondělí jsem šla do družstva sama. Ne proto, že bych neměla podporu, ale protože jsem potřebovala vidět, co se dá ještě zachránit. Vzalal jsem dokument do ruky a zeptala se úřednice, kdo měl právo zapsat do bytu další osoby.
Ukázala mi podpis. Nebyl to podpis mého muže. V tu chvíli mi došlo, že to, co se dělo v tom domě, se nedělo náhodou. Někdo to celou dobu plánoval.
A já jsem stála uprostřed toho plánu s taškou nákupů v ruce a s vědomím, že už nejsem sama, kdo o tom ví. Večer jsem se posadila ke kuchyňskému stolu a vytáhla všechny papíry. Manželův dopis, který mi nikdy nebyl určen. Formulář s podpisem, který nebyl jeho.
Nahrávku v telefonu, kterou mi poslala dobrá duše z Brna. Složku jsem odložila do skříně, ale tentokrát jsem ji nezamkla. Protože už nebylo co schovávat. Druhý den přišel Mirek zase s mobilem v ruce, ale já jsem ho nepozvala dál.
Stála jsem v předsíni a řekla: „Do té doby, než to vyřeším u notáře, platí jednoduchá pravidla. Do pondělka tu nebudete nic měnit. “ Podíval se na mě, jako by chtěl něco říct, ale já jsem už zavřela dveře. Paní Leokádie přišla odpoledne a tiše si sedla pod okno.
Řekla jen: „Zítra jeď klidně do družstva a k notáři. “ A pak šla do svého pokoje. Seděla jsem u stolu a dívala se na obálky, které jsem vytáhla z kredence. Vzala jsem první zleva.
Uvnitř byl dopis, který mi psal muž před smrtí. Neobsahoval žádná slova o lásce. Obsahoval jen adresu notáře a větu: „Až to bude potřeba, otevři to. “ Ale já jsem to otevřela už dávno.
A teď jsem věděla, proč mi to nechtěl říct osobně. Protože některé pravdy se neříkají. Ty se nechají najít.
