„Ne, investoval jsi do podniku,“ řekla jsem pomalu a položila výpis z banky na stůl. „Investoval jsi do nového života bez mě? “
Vitold ztuhl s rukou na opěrce židle. Milena, žena sedící naproti němu, krátce zavřela oči, jako by počítala do tří, aby neřekla víc, než měla.
Byt po jeho rodičích byl úzký, s okny do dvora, ale byl mým celým světem. Teď najednou každá drobnost – jeho časté odchody, vyhýbavé odpovědi, něžné mlčení – seděla do strašlivého, uspořádaného vzoru. Jako bychom nepatřili do jedné scény, ale do několika různých neštěstí, která náhodou narazila na stejnou chodník. Řekla jsem to, aniž bych se mu podívala do očí.
Do bytu jsme jeli mlčky. Vitold odložil klíče na komodu a chtěl vejít do velkého pokoje, ale já jsem zadržela dech. Milena vzala do ruky první výpis z banky. Sešit, který koupí dítěti do školy nebo který někdo drží v kuchyni na nákupní seznam.
Tím samým sešitem mi kdysi zanechával vzkazy s prosbou o kopr do polévky. Teď v něm byly převody do společnosti s názvem „Černý bez“. „To je název té kavárny,“ řekla Milena a přikývla, ale hned se opřela rukama o stůl a zadívala se do sešitu. Vitold zabručel: „Nepleťme do toho zesnulé.
“ Pak udeřil dlaní do opěrky židle. „Vytuž, nemůžeš být rukojmím cizí přítomnosti do konce života. “
„No a co? Má.
“ Odpověděla jsem klidně. „Od kdy se někdo, kdo občas vpadne s dortem a pohledem do země, považuje za mluvčího našeho manželství? “
Když Milena vešla do kuchyně, byla bledá, ale klidnější. Vitold přišel až po deváté.
Pozvala jsem je do kuchyně. Kacper, náš známý, se podíval do dokumentů a bylo jasné, že nebude čím splatit půjčky včas. Poprvé jsem nebyla vdovou po vzpomínkách, ale ženou přistiženou při chamtivosti oblečené do sentimentu. Hleděla jsem do telefonu jako do studny.
Všechno bylo ušité, projednávané, oblékané do dobrých slov jako tělo na pohřeb. „Za druhé, dnes ještě vyměním zámky a pojedu do banky,“ řekla jsem. Vešel do kuchyně, teprve na mé kývnutí sundal kabát a usadil se u stolu bez ceremonií. Vstoupila jsem do toho celým svým jménem.
Kdybych do toho nevstoupila formálně, tvůj otec by udělal ještě větší hlouposti. Zabalila jsem sešity do staré kovové plechové dózy od čaje a schovala je vysoko nad kredenc, aby nesplesnivěly a nikdo je nevláčel z kouta do kouta. Bylo třeba je ihned vystavit na očích nebo schovat do úschovy. Šla jsem do předsíně a pustila pana Radeckého.
Pozdravil krátce, vešel do kuchyně a hned si všiml plechovky sešitů a obálky v Milenině ruce. Knihovna stále funguje, i když skříňky už dávno přemístili do archivu Domu kultury. Do Domu kultury jsme jeli ještě toho samého odpoledne. V archivu nás přijala žena s šedivými vlasy spletenými do nízkého drdolu.
Když jsme si sedli ke stolu v čítárně, vytáhla měděný klíč a zasunula ho do zámku. Ležel tam tenký notes v měkkém obalu, svazek fotografií přepásaných stužkou, malá magnetofonová kazeta v plastovém pouzdře a obálka větší než ty předchozí s nápisem „pro Milenu“. Někdo, kdo utíká z jednoho života do druhého přes lži, nezačíná od začátku, jen nese starou špínu do nového pokoje. Milena přikývla, ale než zavřela kazetu, vzala si z ní notes.
Když jsme se vrátili do bytu, už byla tma. Milena položila na stůl kazetu, dopisy a notes. Schoval jsem si jeden dopis do kapsy a vstoupil.
Vrátili jsme se do kuchyně.
