Seděl jsem v autě a díval se, jak vychází slunce. Už dvacet let jsem nebrečel, naposledy, když jsem pohřbíval mámu. Teď jsem brečel znovu, potichu, abych to neprobudil nikoho v domě. V ruce jsem držel diktafon s nahrávkou, která mi měla změnit celý život.
V dětství nebylo Arťoma možné dostat do školy. Plakal, věšel se na nohu mamince, dělal scény u vchodu. Tamara s ním musela běhat po psychologách, doktorách, i po babce kořenářce. Léta se sbíral, vnitřně se posiloval.
A já jsem mu byl vzorem, snad jediným mužem, kterého poslouchal. Když jsem se nastěhoval do bytu jeho maminky, ujal jsem se ho jako vlastního. Bral jsem ho do posilovny, učil ho držet slovo, chodit sám do školy, dokud nedomaturuje. Udělal to.
Vystudoval, našel si práci, obehnal se holkou. A pak přišla Tamara. Vlastně jsem měl podezření skoro od začátku. Ale ujistit jsem se musel sám.
Koupil jsem diktafon a deset dní ho tajně nechával v kuchyni pod utěrkou, když jsem odjížděl do práce. Ten večer jsem mu koupil láhev koňaku, jakoby na oslavu jeho povýšení. Chlapi se rozjeli, Tamara seděla u stolu s námi a popíjela drobné. V jednu chvíli vstala, aby dolila čaj.
Arťom se na mě podíval, otočil se, sáhl do kapsy a vysypal z pytlíčku bílý prášek do jejího šálku. Ráno jsem našel prázdný pytlíček ve smetáku. Šel jsem ven vynést odpadky a vytáhl jsem ho ven. Koupil jsem si nový a přisypal do něj mouku.
Sám si uvařil čaj, přisypal mouku do vlastního talíře a schoval pytlíček do kapsy. Pak jsem se vrátil do kuchyně, natrhl roh a vysypal mouku do kaše, která stála na maminčině místě. Arťom seznal, že je to jeho prášek, a přímo před ním jsem ho nasypal do jejího talíře. Ujišťoval jsem ho: „Přisypeme jí to do čaje, jedna dávka stačí.
Chceš dál jezdit autem na úvěr a počítat drobné do výplat? Nebo chceš být už konečně šéfem? “
On mlčel a jen se díval do talíře. Večer jsem vzal diktafon, schoval ho pod utěrku a ráno odjel do práce.
Mezitím jsem se stavil u svého bráchy a vysvětlil mu, že když se mi něco stane, má jít do bytu, vzít ze skříně diktafon a jít na policii. Dvacet let jsem ho neviděl brečet. Teď se mu třásly ruce. Po práci jsem přijel, zaparkoval a sedl si do auta.
Večer jsem ho vzal ven, skoro násilím, jakoby na pivko. Šli jsme na benzínku a já jsem mu řekl všechno: „Arťome, já vím, co děláš. Vím, že sypeš mámě do jídla prášek. “ Zbledl.
Nedokázal říct ani slovo. Poplácal jsem ho po rameni, vrátil se do auta a seděl tam ještě asi dvacet minut, dokud se mi ruce nepřestaly třást. Potom jsem sundal sluchátka, schoval diktafon do přihrádky a vystoupil. Když jsem vstoupil do bytu, Tamara byla v obýváku s Arťomem.
Arťom seděl u stolu vyprázdněný, vyždímaný do poslední kapky. Pozdravil mě a odešel do pokoje. Ráno jsem se probudil sám. Arťom už odešel do práce.
Tamara ještě spala. V půl ráno jsem vešel do kuchyně a uviděl to, na co jsem byl připravený, ale čemu jsem až do poslední vteřiny doufal, že nebudu muset uvěřit. Na stole stál talíř s kaší. Na okraji seděla moucha, ležela na zádech, s nožičkama nahoru.
Mrtvá. Zkontroloval jsem další talíř, který stál vedle. Tamara si ho nedojedla – zbytek šla do koše. Arťom přisypal nový prášek do tamarina šálku.
Já jsem ho nezastavil. Místo toho jsem mu řekl, že je chudák, že za to může jeho genetika. A teď to mám všechno na svědomí já. Vzal jsem diktafon, natáhl ho, dal si ho do kapsy a šel jsem před hrob, zaplatit soudního znalce, aby vypracoval posudek na uhynulé mouchy.
Policisté vešli do kuchyně a Sněžanu odvedli. Arťom seděl u stolu vyprázdněný, vyždímaný do poslední kapky. Odešel jsem do ložnice, otevřel skříň, vytáhl diktafon a schoval si ho do kapsy u kalhot, vedle mobilu. Vrátil jsem se do kuchyně, kde bylo ještě všechno rozházené.
Našel jsem kousek papíru, vzal pero a začal psát. Ruce se mi třásly tak, že jsem musel psát pomalu, jako školák. Napsal jsem Arťomovi dopis, ve kterém jsem mu řekl, že vím o prášku, že mu to nedělá dobře, a že bych mu chtěl pomoct. Ale nakonec jsem dopis roztrhal na malé kousky, schoval je do kapsy a místo toho zavolal bratrovi.
Byl jsem v autě ještě asi dvacet minut. Potom jsem sundal sluchátka, schoval diktafon do přihrádky a vystoupil. Když jsem vešel do bytu, Tamara byla v obýváku s Arťomem. Arťom seděl u stolu vyprázdněný, vyždímaný.
Tamara se zeptala, co se děje. Řekl jsem, že nic, že se jen stavím pro něco. Šel jsem do ložnice, otevřel skříň, vytáhl diktafon a schoval si ho do kapsy u kalhot. Večer jsem ho už nevrátil do kuchyně.
Počkal jsem, až všichni usnou. V poledne jsem ho vzal, schoval ho do skříně a šel spát. V půl ráno jsem vyšel do kuchyně, otevřel skříň, vzal diktafon a schoval si ho do kapsy. Arťom seděl u stolu, jeho tvář vypadala stará, mnohem starší než jeho 40 let, jako by za ten týden prožil dalších 20.
Teď se probudila maminka, vyšla do kuchyně. Za oknem svítalo, nebe přecházelo z černého do šedého, potom do modrého. A v tu chvíli do kuchyně vešla Sněžana. Policisté vešli do kuchyně a Sněžanu odvedli.
Arťom seděl u stolu vyprázdněný, vyždímaný do poslední kapky. Za oknem svítalo, nebe přecházelo z černého do šedého, potom do modrého. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že už nikdy nebude jako dřív.
