Kdysi jsme bydleli v tomhle domě – já, Arthur a náš malý James. Tady udělal první krůčky, tady byl náš skutečný život, ještě než přišly ty velké peníze. Když jsme se přestěhovali na usedlost, dům jsme nejdřív pronajímali, pak dlouho stál prázdný a nakonec na něj všichni zapomněli. Bylo to v zapadlé čtvrti, kterou město nechalo být, zatímco se rozrůstalo opačným směrem.
Nikomu jsem o tom neřekla. Neměla jsem komu. Přátelé jako pár fungují, jen dokud jste pár. Jízda byla dlouhá.
Kde bývala prázdná pole, vyrostly bytovky. Pekařství na rohu mělo pořád stejný vybledlý nápis. Park, kam jsem vozívala Jamese, měl pořád ty samé rozbité lavičky. A pak jsem uviděla ten dům.
Přední dveře úplně ztratily barvu. Nebyl to přesně strach. Spíš taková směs nostalgie, smutku a něčeho, co jsem nedokázala pojmenovat. A pak jsem je uviděla.
Vypadli z chodby najednou, celá pětice, a přitom se navzájem podráželi. Poslední linie obrany. Krásná obyčejná jména. Jména dětí, které by mohly chodit do jakékoli školy, hrát si v jakémkoli parku, aniž by se bály, že je vyhodí z jediného místa, které mají.
„Neodcházejte,
