Březnové mrholení rozmazávalo světla na skle jako špinavé slzy, když jsem se vracela z Miňska Mazověckého. Stěrače vrzaly a já měla v tašce léky a bochník chleba, který nikdo kromě mě neměl rád. Pak jsem u příkopu uviděla světlou botu, promočenou, a kousek dál tmavé vlasy přilepené k mokré zemi. Zastavila jsem tak prudce, že mi spadl nákup ze zadního sedadla.
Dodnes slyším ten zvuk rozbité láhve a své vlastní srdce, které mi říkalo, že to nemůže být ona. Ale byla. Moje dcera Milena ležela v blátě, šedá, s fialovými rty, dech tak mělký, jako by se bála nadechnout. Klesla jsem k ní na kolena.
„Miluško, slyšíš mě? ” Víčka se jí zachvěla. Otevřela oči, ale pohled měla daleko. „Mami,” zašeptala.
„Kdo ti to udělal? ” Její prsty se slabě sevřely kolem mého rukávu. „Byla to jeho sestra. ” Svět ztichl.
„Lucina? ” Milena zavřela oči a po tváři jí stekla slza smíchaná s deštěm. „Řekla, že nepatřím do té rodiny.
“
