Nejdřív cítil, jak se mu dlaň na jejím zápěstí stahuje. Nebyla to náhoda ani prudká reakce, byl to záměr. „Pusť mě,“ řekla Adéla a pokusila se ruku vytáhnout. Jeho prsty se sevřely ještě pevněji.
„Ptal jsem se, jestli rozumíš. “ Přestala se bránit. „Ano. “ Až potom ji pustil.
Neomluvil se. Jen si srovnal šálek před sebe a vypadal spíš otráveně, že kvůli ní musel přerušit kávu. Adéla Křížová věděla od dětství, jak vypadá bezpečí. Někdo stojí mezi ní a tím, čeho se bojí.
Matěj Havlík to dělal beze slov. Bydleli ve stejném domě v Přelouči, okna mířila do jednoho dvora a stačilo zhora zavolat jeho jméno. Objevil se dole dřív, než si zavázala tkaničky. Když přišla domů bez aktovky, se špinavou bundou nebo se slzami, které nechtěla vysvětlit, on už obvykle znal pravdu.
Aktovku našel za popelnicemi, bundu opláchl hadicí u garáží a starším klukům, kteří si utahovali z jejich rovnátek, zastoupil cestu. Byl o hlavu vyšší a díval se na ně tak dlouho, až jeden sklopil oči. Společně chodili k řece, schovávali pod lavičkou drobnosti, které považovali za poklad, a do dřeva vyryli iniciály. I když bylo Matějovi sedmnáct, začal si všímat věcí, které dřív neviděl.
Znal její nervózní smích, způsob, jakým si při přemýšlení kousala ret, i to, že mu říká věci, které před ostatními schovává. A právě tahle blízkost ho vyděsila. Kdyby jí řekl pravdu a ona ustoupila, přišel by o člověka, který byl součástí každého roku jeho života. Místo rozhovoru zvolil řešení, které mu tehdy připadalo bezpečnější.
Začal se scházet s Karolínou Horskou. Byla sebejistá, oblíbená a brala vztahy bez velkých slibů. Nic to nevyřešilo. Jen získal někoho, vedle koho mohl předstírat, že na Adélu nemyslí.
První večer, kdy přišel ke vchodu s Karolíninou rukou v dlani, stála Adéla u branky. Usmála se, ale zůstala na místě. Od té doby mu přestala večer psát a už na něj nečekala, když se vracel domů. Byla milá, jen v té zdvořilosti zůstával odstup, který tam předtím nebyl.
Jednou ji našel na schodech před domem. Vedle ní stála papírová krabička s věnečky z cukrářské praxe. Dřív by si sedl a ochutnal každý kus. Tentokrát čekala u chodníku Karolína.
Matěj jen zvedl ruku. Adéla gesto opětovala, zavřela krabičku a odnesla ji domů. Druhý den odnesla zbytek spolužačkám. Právě tak začalo jejich ticho.
Ne velkým rozhodnutím, ale drobnými věcmi, které si už přestali nechávat jeden pro druhého. O rok později Matěj dobrovolně nastoupil do armády. Karolína se s ním na nádraží loučila nahlas, objímala ho kolem krku a slíbila, že bude čekat. Matěj přes její rameno sledoval proud lidí mezi nástupišti.
Adéla nepřišla. Za půl roku zmizela z Přelouče úplně. S matkou Radkou se přestěhovaly do Pardubic, kde Adéla přestoupila na střední odbornou školu gastronomie. Prázdné místo po Matějovi se do nového režimu nevešlo.
Jejich přátelství neskončilo hádkou ani jednou větou, kterou by některý z nich litoval. Rozpadlo se na neodeslané zprávy a na přesvědčení, že ten druhý už o kontakt nestojí. Pak Adéla poznala Patrika Vacka. Byl o sedm let starší a uměl vstoupit do místnosti tak, že mu lidé automaticky uvolnili cestu.
Nemluvil rychle, nic nevysvětloval dvakrát a mezi známými vždycky rozhodl, kam se půjde a kdy večer skončí. Adéla si jeho jistotu spletla s pevností. Radku na té jistotě zneklidňovalo, že v ní nebylo místo pro cizí názor. Patrik býval hrubý i ve chvílích, kdy k tomu nebyl důvod.
V hospodě se neptal, jestli je stůl volný. Jen si přitáhl židli. V garáži působil nejpřesvědčivěji. Jednou před Adélou opravil uvolněný kabel v autě staršího muže a odmítl si vzít peníze.
„Za pět minut práce se faktura nevystavuje,“ řekl a zavřel kapotu. O několik minut později upustil kluk, který mu občas pomáhal, plastovou bednu se spojovacím materiálem. Patrik po něm nevykřikl. Pomalu došel ke kovové skříni, udeřil do ní dlaní a nechal kluka sbírat šrouby pod svým pohledem.
„Jestli se nenaučí dávat pozor tady, jednou někomu zničí auto. Já mu vlastně pomáhám. “ Každou krutost uměl popsat tak, že zněla jako zodpovědnost. Když Adéla jednoho večera oznámila, že si Patrika vezme, Radce vyklouzl hrnek z ruky, dopadl na stůl a čaj se rozběhl po ubrusu.
„Ještě chvíli počkej, aspoň do konce školy. “ Adéla sáhla po utěrce. „My jsme se rozhodli. “ Radka dlouho hledala větu, která by Adélu nezahnala ještě blíž k němu.
„Já se nebojím, že vás neuživí. Bojím se jeho. “ Adéla se zastavila. „To je přehnané.
“ „Ozvat se a ponížit někoho není totéž. “ „Už jsem se rozhodla. “ Další týdny se matka k tématu vracela opatrně, potom naléhavě a jednou tak nešťastně, že spolu dvě hodiny nemluvily. Nakonec přestala Patrikovo jméno vyslovovat a Adéla to pokládala za kapitulaci.
Jednoho večera položila Radka na kuchyňský stůl malý digitální diktafon. „Protože mě nevěříš. Třeba bys měla slyšet Patrika ve chvíli, kdy se před tebou nemusí hlídat. “ Adéla odsunula židli.
„Chceš, abych ho tajně nahrála? “ „Nech ho jeden den v autě. Pak si sama poslechni, jestli se pletu. “ Adéla přístroj odstrčila.
„Tohle jsi mě nikdy neučila. “ „Protože mám strach, že až poznáš pravdu jinak, bude pozdě. “ Když Radka promluvila, zmínila člověka, jehož jméno v jejich kuchyni vždycky měnilo pravidla rozhovoru. „Kdyby tu byl táta, řekl by ti totéž.
“ Adélin otec zemřel, když jí bylo pět. Proti němu neuměla protestovat. „Udělám to jednou. Až uslyšíš, že se v něm pleteš, přestaneš mi svatbu rozmlouvat.
“
Druhý den Adéla čekala u Patrikova auta, dokud neodešel do skladu pro součástku. Sklonila se a zasunula přístroj pod sedadlo. Prsty se jí třásly tak silně, že narazila klouby do kovové kolejnice. Přístroj vyzvedla až následující večer, když hledala klíče pod sedadlem.
V pokoji zamkla dveře. Z reproduktorů se nejprve ozývalo přesně to, co čekala. Patrik jel se dvěma kamarády. Probírali porouchanou dodávku a víkendový zápas.
Patrik mluvil mnohem hruběji než před ní. Pak Mirek zmínil téma. „Minulý týden jsem potkal Lucii. Za chvíli porodí.
“ Patrik se zasmál. „Ať si dělá, co chce. Mě už je ukradená. Teď mám hezčí.
“ „Aspoň si pamatuje, co jsem jí naučil,“ odpověděl Patrik. „Když se klepe i před někým, koho znám, něco si z toho vzala. “ Pak se zeptal, kde Mirek Lucii viděl. „Pořád bydlí na Jabloňové v domě číslo pět.
“ Patrik neodpověděl hned. „Tam už mě nikdo neuvidí. Nemám chuť znovu sedět na služebně a stejně budu mít svatbu. “ Dveře auta postupně bouchly.
Adéla seděla na posteli s diktafonem v dlani. Hrubé řeči by ještě dokázala omluvit. Těhotná bývalá partnerka, strach při setkání a zmínka o policejní služebně se nedaly omluvit tónem ani partou. Když se Radka zeptala, zda diktafon přinesla zpátky, Adéla zavrtěla hlavou.
„Ještě jsem neměla příležitost. “ Byla to první vědomá lež, kterou matce kvůli Patrikovi řekla. Chtěla mu zavolat a požadovat vysvětlení, ale musela by přiznat nahrávku. Telefon položila.
Poprvé si přiznala, že Patrikovi neříká pravdu proto, že se ho bojí. Po vyučování odjela na Jabloňovou. Na lavičce před vchodem seděly tři starší ženy. „Nevíte prosím, jestli tu bydlí Lucie Bartošová?
“ Ze dveří vyšla mladá žena s velkým těhotenským břichem. „Mohla bych s vámi chvíli mluvit? “ Šly společně k lékárně. „Chodila jste s Patrikem Vackem?
“ Lucie se zastavila. „Jsem jeho snoubenka. “ Lucie se na ni dívala bez jediného slova. „Dozvěděla jsem se, že čekáte jeho dítě.
“ „To vám řekl? “ „Ne. “ „Tak kdo? “ Adéla věděla, že každé vysvětlení by začínalo větou o tajně schovaném diktafonu.
„Patrik neví, že jsem tady. Měli jsme se vzít. Jenže mám pocit, že o něm nevím něco důležitého. “ Lucie se znovu rozhlédla.
„Odejděte od něj, dokud to ještě jde. “ „Čeho se mám bát? “ „Jeho. Ne jeho kamarádů, ne toho, co se o něm povídá.
Jeho. “ Otočila se a odešla. Adéla zůstala na chodníku. Lucie nebyla uražená bývalá partnerka.
Byla to ostražitost člověka, který stále čeká, odkud přijde nebezpečí. Večer seděla Adéla s Patrikem v kavárně. „Potřebuju víc času,“ řekla. „Nechci teď řešit stěhování i svatbu.
“ Patrik se opřel dozadu. „Peníze řešit nemusíš. “ „Nejde o peníze. “ „Ty sis to rozmyslela?
“ „Chci jen počkat. “ Patrik se naklonil přes stůl. „Jestli máš problém se rozhodnout, můžu ti pomoct. Udělám ti dítě.
Pak už nebudeš řešit, kam odejít. “ Adéla sevřela hrnek oběma rukama. Porcelán byl horký. „To byl vtip.
“ „Mně to vtipné nepřipadá. “ „Dobře, princezno. Tak svatbu odložíme. Ne navždy, jen na chvíli.
“ Jeho palec jí přejel po kloubech. Ještě před týdnem by jí ten dotyk uklidnil. Teď sledovala, kdy ruku pustí. Získala odklad, ale necítila úlevu.
Jednou se Patrik vrátil rozčilený z tržnice. Jeho matce někdo ukradl tašku s denní tržbou. „Je to její problém. “ Adéla zvedla hlavu.
„Nemluv tak o ní. Je to tvoje máma. “ „Tobě vadí, jak mluvím? “ „Ano, poslední dobou hodně.
“ Patrik se pohnul rychleji, než stačila ustoupit. Přitiskl jí zápěstí k hraně stolu. Hrana se jí zařízla do kůže a bolest vystřelila až k lokti. „Já se budu rozhodovat, co říkám.
A ty mi nebudeš určovat, jak se mám chovat. Rozumíš? “ Ráno měla na zápěstí tmavé otisky. Oblékla si triko s dlouhým rukávem, přestože v učebně bylo teplo.
Chtěla matce zavolat, ale kdyby jí řekla, co se stalo, musela by přiznat, že už dávno nejde o jeden špatný vtip. Večer seděla v koupelně s chladným obkladem a přemýšlela, jak se s Patrikem rozejít. Žádnou takovou větu nenašla. Svatba nepřipadala v úvahu.
Patrika se bála. Nejdřív přestala přijímat jeho hovory. Hned první odpoledne však stál před školou. „Tak co je?
Ještě pořád se zlobíš? “ „Neměli bychom spolu zůstávat. Jsme každý jiný. “ „Tohle ti poradila maminka?
“ „Rozhodla jsem se sama. “ „Ty ses rozhodla? “ Patrik přešel vzdálenost mezi nimi, sevřel ji kolem pasu a zvedl ze země. Několik lidí se otočilo, jedna dívka se usmála, protože situaci považovala za hravou scénu páru.
Odnesl ji k autu a posadil na sedadlo spolujezdce. Když obcházel kapotu, sáhla po klice. Vnitřní mechanismus se pohnul na prázdno. Dveře se daly otevřít jen zvenku.
Patrik nastartoval. „Za koho mě máš? Nejsem někdo, koho odkopneš tím, že nezvedáš telefon. Ode mě ženy neodcházejí.
A minule sis za tu ruku mohla sama. Kdybys mě neprovokovala, nic by se nestalo. “ Zajel na prázdné parkoviště, vypnul motor a naklonil se k ní. „Takže jsme si to vyjasnili.
“ Adéla neuhnula. Věděla, že odpor by ho mohl znovu rozduřit. Od toho dne vymýšlela jednu výmluvu za druhou. Patrik se stejně objevoval před domem nebo u školy.
Když neodpovídala, posílal zprávy v rychlých sériích. První bývaly něžné, další uražené. Poslední už takové, že telefon pokládala displejem dolů. Jednou zavolal jen proto, aby jí popsal oblečení.
„Ta modrá bunda ti sluší. “ Adéla se zastavila u přechodu a prudce se otočila. Patrik nikde. Přesto věděla, že ji sleduje.
Město se jí rozpadlo na výlohy, zaparkovaná auta a rohy, za nimiž mohl stát. Další večer jí přemlouval, aby šla do jeho bytu. Když odmítla, postavil se ve vchodu tak, že nemohla projít. „Takhle už to dál nejde.
“ „Co přesně nefunguje? “ Adéla mlčela, protože v tom měl pravdu. To, co v ní teď vyvolávalo odpor, kdysi obdivovala. Hrubost považovala za sílu, potřebu rozhodovat za jistotu, jeho vztek za důkaz, že se nenechá ponížit.
Možná v něm hledala něco z Matěje. Jenže Matěj se pral tehdy, když někoho bránil. Patrik potřeboval, aby se lidé báli jeho samotného. Téměř měsíc žila v podivné lži.
Patrik se choval, jako by byli stále zasnoubení, a začal znovu mluvit o svatbě. „Zítra tam zajdeme a začneme to vyřizovat. “ „Nezajdeme. Nejsem připravená si tě vzít.
“ „Proč na tom trváš, když víš, že si tě vzít nechci? “ „Ty nechceš. Já ano. Čím víc se bráníš, tím víc chci vidět, jak dlouho ti to vydrží.
Za pár let mi ještě poděkuješ. “ „Pravda je, že jsem tě konečně začala vidět bez omluv. Nechci být tvoje žena. Je konec.
“ Sáhla po klice. Klika se znovu pohnula na prázdno. Patrik se pousmál. „Říkal jsem ti, že ode mě se jen tak neodchází.
“ Chvíli pozoroval její tvář. „Máš dvě možnosti. Začneš zase uvažovat rozumně a uděláš, co jsme si řekli. Nebo se něco stane Radce.
“ Adéla se přitiskla ke dveřím. „Co jsi řekl? “ „Když mě budeš dál zkoušet, tvoje máma se jednou nevrátí ze školy. Třeba po poradě, třeba po kroužku, prostě nedojde domů.
“ „Ty bys jí ublížil? “ „To rozhodneš ty. “ Položil jí ruku na rameno. „Se mnou můžeš mít všechno.
Jen musíš přijmout, že ve vztahu nemůžou velet dva. “ Tu noc neusnula. Ráno nastoupila do autobusu s jediným plánem. Po vyučování půjde na policii.
V autobuse si všimla ženy v šedém kabátě a nápadných brýlích. Poznala v ní Luciinu babičku z lavičky. Vyběhla za ní. „Vy jste Luciina babička.
Potřebovala bych se zeptat na Patrika. Měli jsme se vzít. Nevím, jak se ho zbavit. Sleduje mě.
Včera mi řekl, že ublíží mojí mámě. “ Paní Bartošová ji vzala za loket a odvedla dál od zastávky. „Lucie s ním byla přes rok a taky nás neposlouchala, dokud nezačal dělat přesně tohle. Začalo to nadávkami.
Pak chtěl vidět telefon, čekal před prací a dělal scény. Jednou jí zůstaly na paži otisky jeho prstů. Když odešla, odmítl to přijmout. “ Pak jí pozval do bytu, prý jí vrátí věci.
„Tam jí donutil k sexu proti její vůli. Když skončil, řekl jí, že je to dárek na rozloučenou. “ Adéla se opřela jazykem o patro, aby potlačila nevolnost. Lucie mlčela, dokud nezjistila, že je těhotná.
Její přítel Roman řekl, že dítě přijme jako vlastní. Patrik se o těhotenství doslechl a začal znovu chodit před jejich dům. Babička zavolala policii. Hlídka ho odvezla k podání vysvětlení.
„Nenechte ho přesvědčit vás, že za jeho rozhodnutí nesete odpovědnost, a nečekejte na horší důkaz. “
Adéla se vydala k policejní služebně. Po několika desítkách kroků vedle ní zatroubilo auto. Za volantem seděl Patrik.
Vystoupil dřív, než stačila ustoupit, chytil ji za loket a přitáhl k sobě. „Ani tě nenapadne křičet. Jen by sis přidělala problém. “ Adéla se podívala na projíždějící auta.
Stačilo zavolat. Jenže Patrik znal Radčinu školu, rozvrh i cestu domů. Cizí člověk na ulici mohl pomoci jí, ne matce. „Proč bych křičela?
Vždyť jsme spolu. “ „Správně. Nastup si. Promluvíme si.
“ Poslechla. Patrik vyrazil na výpadovku a začal zrychlovat. Předjížděl tam, kde by Adéla ani neuvažovala o změně pruhu. „Zpomal.
“ „Teď máš strach. Měla sis to rozmyslet dřív, než si začala obcházet cizí lidi. “ Před nimi se tvořila kolona. Nákladní auto začalo brzdit.
Patrik se právě díval na Adélu. Pneumatiky zaskřípaly. Následoval náraz kovu o kov. Pás se jí zaril do hrudi, hlava udeřila do sloupku a prostor zaplnil bílý prach z airbagu.
Když znovu otevřela oči, slyšela Patrikův přerývaný dech. Po tváři mu stékala krev. Bílý prach se rozpil do tmy. Probudilo ji pravidelné pípání.
U postele seděl Matěj. Měl na sobě nemocniční pracovní oblečení a vypadal unaveněji než ve vzpomínkách. „Adélo, vnímáš mě? “ „Bolí mě hlava.
“ „Radka mi řekla, že máš lehký otřes mozku. Strašlivě ses mi vyděsila. “ Byl sanitář na jiném oddělení. Viděl ji, když ji přiváželi na urgentní příjem.
„Patrik je v péči lékařů na jiném oddělení. Ty teď odpočívej. “ Potom odešel. Slzy přišly až po cvaknutí dveří.
Nevyvolala je bolest, ale prázdná židle a jistota, že Matěj skutečně seděl vedle ní. Během hospitalizace se u ní zastavoval o přestávkách. Někdy přinesl čaj, jindy papírový sáček s obyčejným rohlíkem, protože si pamatoval, že po nevolnosti nesnáší sladké. Mluvil o vozíku na prádlo, kterému odpadávalo kolečko, o pacientovi, jenž každého oslovoval pane řediteli.
Právě ta bezvýznamnost jí pomáhala. Bála se, že Matěj znovu zmizí, jakmile nebude mít důvod chodit kolem jejího pokoje. Přišel hned den po jejím návratu domů. Radka ho objala tak pevně, až překvapeně zvedl ruce.
Připravila palačinky s tvarohem a po chvíli oznámila, že se potřebuje projít. Adéla a Matěj zůstali v obýváku. Zpočátku mezi nimi stál čaj, talíř palačinek a příliš mnoho let. Pak Matěj ochutnal první palačinku.
„Radka je pořád stejně nebezpečná. Jestli je sním všechny, budu potřebovat další nemocniční lůžko. “ Adéla se zasmála. Za půl hodiny si už skákali do řeči.
Vyprávěla mu o škole a praxi, on o výcviku, práci v dílnách a nemocničních směnách. Patrikovo jméno nevyslovila. Kdykoli se rozhovor přiblížil k nehodě, přesměrovala ho jinam. O Karolíně mluvil jen krátce.
„Rozešli jsme se ještě před koncem mé služby. Byla to chyba. Moje, ne její. “ Večer ho doprovodila ke dveřím.
„Můžu zase přijít? “ S cvaknutím zámku se vrátilo všechno, co během večera ustoupilo. Patrikův hlas, dveře auta, hrozba a náraz. Vyčítala si, že Radku neposlechla dřív.
Zároveň byla ráda, že se kdysi odhodlala k nahrávce. Bez ní by možná ještě dlouho omlouvala jeho chování. Teď nechápala, co na něm viděla. Nejspíš hledala člověka, vedle něhož se nebude bát.
Jenže každý z nich používal sílu jinak. Matěj ji obracel proti tomu, kdo ubližoval. Patrik ji potřeboval obrátit proti lidem kolem sebe. Když kontrola neukázala komplikace, rozhodla se s Patrikem promluvit ještě jednou.
Tentokrát tam, kde budou další lidé. Přišla za ním v návštěvní době. Patrik ležel mezi dvěma dalšími pacienty, klíční kost měl zpevněnou ortézou a na čele stehy. „Přišla jsem ti říct, že je mezi námi konec.
Přestaň čekat před školou, sledovat mě a vyhrožovat mojí mámě. “ „Opouštíš mě v nemocnici. To je od tebe opravdu pěkné. “ „Nemocnice je jediné místo, kde se s tebou můžu bavit a nebát se, že mě někam odvezeš.
Jestli mě budeš dál kontaktovat proti mé vůli, půjdu na policii. Zprávy mám uložené. “ Patrik ztišil hlas. „Skončila jsi?
Tak si zapamatuj, že mezi námi bude konec, až to řeknu já. A žádná policie ti nepomůže. “ „Už tě nemiluju. Potom všem tě nechci ani vidět.
“ „Tvoje pocity nejsou podstatné. Nenechám ze sebe udělat blbce. Podruhé. Nejdřív Lucie, teď ty.
“ Adéla sáhla po první větě, která ji napadla. „Mám někoho jiného. “ Patrik sevřel okraj přikrývky, až mu zbělely klouby. „Scházím se s kamarádem z dětství.
Dlouho jsme se milovali, jen jsme se na několik let ztratili. “ Otočila se a odešla dřív, než odpověděl. Doma zatáhla Matěje do konfliktu, o němž nic nevěděl. Po dlouhém váhání vytočila jeho číslo.
„Měla jsem přítele a chtěla jsem si ho vzít. Je žárlivý a kdysi jsem mu vyprávěla o tobě. Neměli bychom se vídat. Nechci, aby ses kvůli mně dostal do problémů.
“ Matěj mlčel déle, než čekala. „Ano, rozumím. Hlavně se šetři. Byl jsem rád, že jsem tě zase viděl.
“ Hovor skončil. Přitiskla si telefon k hrudi a rozplakala se. Následující odpoledne se vracela ze školy. U domu stálo auto, které znala z Patrikových vyprávění.
Vedle něj čekal Mirek a dva další muži. „Co nevěsto? Patrik leží v nemocnici a ty už máš nového. “ „Nechte mě projít.
“ „Jen tě svezeme. Patrik chce vědět, kdo je ten tvůj hrdina. “ Jeden muž jí vzal tašku, další otevřel zadní dveře. Mirek ji chytil za paži.
Adéla se vytrhla a vykřikla. Od rohu domů někdo přiběhl. Matěje poznala dřív podle pohybu než podle obličeje. Postavil se mezi Adélu a otevřené dveře.
Druhý ho udeřil do tváře. Rána mu roztrhla ret. Matěj nevyhrával, krvácel, ale pokaždé se znovu postavil mezi ně. Hluk vytáhl ven souseda, který držel velkého křížence a telefon.
„Nechte ji. Volám policii a kamera u vchodu vás má všechny. “ Mirek se podíval k příjezdové ulici. Hodil Adélinu tašku na zem.
„Tohle nekončí. “ Muži naskákali do auta a odjeli. Policistka Adélu, Matěje a souseda oddělila. „Každý mi to popíše zvlášť.
Ne proto, že vám nevěřím, ale nechci, abyste si navzájem doplňovali, co kdo viděl. “ Když Adéla použila slovo hádka, policistka ji zastavila. „Neříkejte mi, jak byste to nazvala. Řekněte mi, co přesně udělal.
“ Adéla tedy znovu vyslovila, že ji odvezl proti její vůli, odmítl jí dveře otevřít a vyhrožoval její matce. „Mám ještě nahrávku. Pořídila jsem ji tajně v jeho autě. “ Policistka na okamžik přestala psát.
„Nemažte ji, nestříhejte ji a ponechte i původní soubor. O významu rozhodne policista, který věc převezme. Nevyjednávejte, volejte. “ Matěj vstal.
„Jestli se ukáže, promluvím s ním já. “ Policistka se k němu otočila. „Ne. Jestli ho půjdete hledat, vytvoříte další incident, ve kterém můžete skončit jako podezřelý vy.
“ Matěj si sedl, ale nesouhlasil. Doma Radka přinesla dezinfekci a gázu. Matěj se zeptal: „Kdo to byl a proč tě chtěli dostat do auta? “ „Máma ti volala?
“ Radka odložila obklad. „Nevěděla jsem, co jiného udělat. “ Matěj vysvětlil, že ho Radka požádala, aby na Adélu počkal po škole, protože mu po jejich hovoru došlo, že se něco děje. „Takže mi řekni pravdu.
“ „Nepleť se do toho. Ublíží ti. “ „Kdo? “ „Patrik.
“ Adéla přikývla. „On nebo jeho známý. Dnes vás viděli spolu. “ Začala u diktafonu.
Popsala Lucii, první násilí, sledování, dveře auta, hrozbu i nehodu. Nakonec přiznala, že Patrikovi lhala o vztahu s Matějem. „Zítra půjdeme na služebnu doplnit dnešní oznámení a vezmeme všechno. Půjdeme všichni tři.
“ Následující dopoledne policista znovu procházel data, místa a formulace. „Raději uveďte, že datum nevíte přesně. Domněnka, která se později rozpadne, může poškodit i to, co si pamatujete správně. “ Během podání vysvětlení se Matějovi potřetí rozsvítil telefon.
Hovor ztišil. Kvůli jednomu doprovodu a zmeškanému předání přišel o zakázku. Adéla se s ním pohádala. Nechtěla, aby ztrátu považoval za samozřejmou cenu jejího bezpečí.
Společně s Radkou sestavili rozpis doprovodů tak, aby všechno nestálo na jednom člověku. Rozpis visel na lednici vedle Radčina školního rozvrhu. Patrika od té chvíle neviděla. Jeho ticho bylo zpočátku horší než dřívější přívaly zpráv.
Až jednoho dne odemkla dveře bytu a uvědomila si, že od školy ani jednou nezkontrolovala, kdo jde za ní. Jak ubývalo pohledů z okna a změn tras, měnil se i její vztah k Matějovi. Věděla, že jeho něha patří člověku, kterého znal od dětství a kterého právě vytahoval z nebezpečné situace. Nechtěla zaměnit péči za lásku jen proto, že si to přála.
Pak ho zahlédla s jinou dívkou. V obchodním centru procházel pasáží vedle mladé štíhlé dívky. Něco mu vyprávěla a on se smál uvolněněji, než ho od návratu viděla. Před skleněnými dveřmi jí položil paži kolem ramen a přitáhl ji stranou.
Dívka se k němu bez zaváhání naklonila. Adéle se stáhl žaludek. Vrátil se obraz nádraží, kde kdysi sledovala Karolínu s rukama kolem Matějova krku. Pochopila, že pokud budou dál předstírat obyčejné přátelství, jednou Matěj skutečně přijde s partnerkou.
Rozhodla se, že jejich kontakt znovu ukončí. Začala odmítat hovory, odpovídala pozdě a stručně. Po třech týdnech Matěj přestal výmluvy přijímat. Zazvonil zvonek.
Za dveřmi stál Matěj, na bundě kovové piliny a v ruce telefon s jejich poslední konverzací. „Co se stalo? “ „Nic. “ „Tohle jsme už jednou zkusili.
Před měsícem ti nevadilo, že tě doprovázím. Potom ses ze dne na den rozhodla, že se mnou nechceš mluvit. Co se stalo? “ Adéla si omotala povlak kolem prstů.
„Protože neumím být tvoje kamarádka. Možná jsem to neuměla nikdy. Když přišla Karolína, pochopila jsem, že se na tebe nedokážu dívat jako dřív. Proto jsem nepřišla na nádraží.
Po přestěhování jsem čekala na zprávu. Uplynul týden, měsíc, půl roku. Nakonec jsem si řekla, že ti nechybím. Když ses vrátil, začalo to znovu.
Viděla jsem tě v obchodním centru s tou dívkou. Objímal jsi ji. Došlo mi, že jednou budeš mít partnerku a rodinu a já se budu muset tvářit, že mě to nebolí. Ale miluju tě.
Ne jako bratra, ani jako kamaráda. Milovala jsem tě tehdy a nejspíš jsem tě milovat nepřestala. Teď už to víš. Prosím odejdi.
“ Matěj jí opatrně stáhl ruce z obličeje. „Řekni to znovu. “ „Proč? “ „Protože netušíš, jak dlouho jsem na tu větu čekal.
“ Adéla zůstala. „Miluju tě. “ Matěj sklonil hlavu. „Já tebe také.
“ „To není možné. “ „Právě ses mi vyznala z lásky a hned mi chceš vysvětlit, co cítím. Karolína byla moje hloupé řešení. Namluvil jsem si, že když začnu chodit s někým jiným, přestanu myslet na nejlepší kamarádku.
Bál jsem se, že kdybych řekl něco víc, ztratím i to. Poslal jsem ti dva dopisy na adresu školy, kde Radka dřív učila. Oba se vrátily jako nedoručitelné. Změnili jste číslo a nikdo nevěděl, kam přesně jste odešli.
“ „Já čekala, že zavoláš. “ „Já čekal, že se ozveš ty. “
Dva vrácené dopisy, nové telefonní číslo a jejich vlastní hrdost vysvětlovaly roky, které oba považovali za důkaz nezájmu. „Byli jsme hloupí.
“ „Pořád jsme. “ Ta dívka v obchodním centru se jmenuje Kristýna. „Je to moje sestřenice. Je jí sedmnáct a studuje v Pardubicích.
Pomáhal jsem jí vybrat notebook a potom jsem ji vezl na internát. To je celý můj skandální milostný život. “ „A ty s nikým nejsi? “ „Ne.
Od chvíle, kdy jsem tě uviděl na urgentním příjmu, se mi myšlenky pořád vracejí k tobě. Ale choval ses, jako bys potřebovala především bezpečí a čas. Poslední, co jsem chtěl, bylo přidat další tlak jen proto, že něco cítím. Takže jsi čekal?
“ „Ne. Celý život. “ „Smím tě políbit? “ Přikývla.
Polibek byl nejdřív opatrný, skoro nevěřícný. Z vedlejší místnosti se ozvalo odkašlání. „Nestojím,“ zavolala Radka. „Kávu udělám, až si přestanete myslet, že tenhle byt nemá stěny.
“ Matěj vzal Adélu za ruku. „Nechci, abychom se zase ztratili. Potřebuju vědět, jestli mě ve svém životě chceš. “ Stiskla jeho prsty.
„Chci. “
Za dva roky stáli vedle sebe v obřadní síni pardubické radnice a oba vyslovili své ano. Radka seděla v první řadě a svírala kapesník, který nakonec ani nepoužila. Nikam nespěchali.
Adéla nejprve dokončila školu, získala výuční list a nastoupila jako cukrářka. Matějova dílna mezitím získala stálé zakázky. Už při plánování svatby se ukázalo, že mají rozdílné představy. Adéla chtěla malý obřad, Matěj trval na sousedech z Přelouče.
„Dobře, tak škrtni každého, koho bys nepoznala na ulici. “ Jindy našel Matěj dům na okraji Pardubic a už během prohlídky počítal, kam postaví pracovní stůl. Adéla viděla hlavně výši hypotéky. „Nechci to,“ řekla cestou domů.
„To dnes rozhodovat nebudeme. Zítra si sedneme nad čísla, a když ti to nebude dávat smysl ani potom, necháme ten dům být. “ Druhý den skutečně otevřel rozpočet. Dům nechali být.
Pokaždé, když její nesouhlas nevedl k trestu, se jí o něco snáz říkalo ne i příště. Důležité bylo, že žádné rozhodnutí nepatřilo jen jednomu. Rok po svatbě se jim narodil Michal. Když ho Matěj držel poprvé, nepohnul zápěstím ani o centimetr.
„Nerozbije se. “ „To nemůžeš vědět. Je strašně malý. “ Michal sevřel otcův prst.
Po dalších čtyřech letech přišel na svět Jan. Před kostelem Adéla zpomalila. Jednou rukou držela Michala, druhou hledala drobné. Jeden muž seděl stranou na nízké zídce.
Měl špinavou bundu, několikadenní strniště a vypadal mnohem starší, než si ho pamatovala. Patrik. Ruka, v níž držela Michalovu dlaň, náhle ztěžkla. Vrátily se dveře auta, bolest v zápěstí, hrozba i kovový náraz.
Nezdálo se, že by ji poznal. „Neměla byste něco? “ zamumlal. Adéla našla v peněžence stokorunovou bankovku a položila ji do pomačkaného kelímku.
Peníze mu nedávala proto, že by mu odpustila, ani z pocitu viny. Před ní seděl člověk, který přišel téměř o všechno. Adéla sevřela Michalovu ruku a odešla. Nezeptala se, co se mu stalo.
Poprvé mohla jednoduše odejít a nechat jeho život tam, kam patřil. Matěj čekal u dveří s Janem v náručí. „Co je? Jsi bledá.
“ Adéla se ohlédla. Patrik stále hleděl do země. Potom se podívala na Radku, která Michalovi upravovala límec, na malého Jana a na muže, kterého kdysi ztratila jen proto, že oba mlčeli. Dotkla se Matějovy ruky.
„Nic, co by nám mělo zkazit dnešní den. Jen jsem si znovu uvědomila, jak moc tě miluju. “ Matěj se usmál. „To je vážné.
“ Adéla zamrkala, ale slzy se přesto přelily přes spodní víčka. „Tebe i naše kluky. “ Matěj se k ní naklonil, aniž přestal opatrně držet Jana. „Večer mi to řekneš znovu.
“ Adéla mu položila dlaň na tvář. Nikdy člověk nezíská zpět ztracené roky, ale může získat odvahu přestat za ně trestat sebe i druhé.
