Plastová židle studila přes látku kalhot, ale Zdeňka se ani nepohnula. Dívala se do podlahy, na béžové linoleum se setřeným vzorem uprostřed chodby. Kabelku držela oběma rukama na stehnech, jako poslední předmět, o který se dá opřít, když se člověku třesou prsty. Bylo jí šestadvacet, a za pár minut měla vejít do ordinace a ukončit těhotenství.
V noci se vyplakala v malém pronajatém pokoji za dvanáct tisíc měsíčně. Ráno si opláchla obličej studenou vodou a řekla si do zrcadla, že to zvládne. Věděla, že to není pravda, ale jinou větu neměla. Osm měsíců předtím přišel do tiskárny, kde pracovala, Dalibor Zouhar.
Měl dolíčky ve tvářích, rychlý úsměv a lehkost, s jakou si dokázal získat každého. Zdeňka se držela o krok zpátky, ale on se nenechal odradit. Volal, psal, nosil jí kávu a zval ji do drahých restaurací. Nebyla naivní, jen unavená ze samoty.
Pak zmizel. Přestal odpovídat, zablokoval jí číslo, odstěhoval se. Jeho firma skončila ještě předtím, než zmizel. Tři dny před svým termínem na klinice si koupila těhotenský test.
Dvě čárky se ukázaly téměř okamžitě. Seděla na té židli a zkoušela nemyslet na nic. Pak se vedle ní ozvalo: „Promiňte. “ Stál tam muž přes třicet, vysoký, v tmavě šedém obleku.
Představil se jako Samuel Gregor, majitel kliniky. Nabídl jí, že jí zajistí bydlení, zdravotní péči a všechny náklady spojené s těhotenstvím. Po porodu, pokud by se rozhodla dítě nevychovávat, mělo přejít do jeho péče. Nabídl jí milion dvě stě tisíc korun.
Všechno mělo být písemně a ona by měla vlastního právníka. „Nechci váš podpis pod něčím, čemu nerozumíte, nebo co vás má dotlačit k rozhodnutí, které teď ještě udělat nemůžete,“ řekl. Zdeňka podepsala jen ty části, které šly sjednat předem. O budoucí péči zůstalo výslovně napsáno, že se rozhodne až po porodu.
Tři týdny poté přišla na první ultrazvuk. Samuel u vyšetření stál. Na monitoru se objevilo ne jedno, ale dvě embrya. Lékař řekl, že čeká dvojčata.
U prvního bylo srdce pravidelné, u druhého pomalejší, kolem sto dvou tepů za minutu. „Rozdíl se může srovnat,“ řekl lékař. „Ale budeme to sledovat častěji. “
Samuel ji toho dne odvezl do svého domu obklopeného borovicemi.
Byl velký, světlý a tichý. Měla vlastní pokoj s koupelnou. O domácnost se starala Alena, která jí hned řekla: „Nemusíte tady dokazovat, že všechno zvládnete sama. “ Zdeňce ta věta zněla cize.
Nikdy neměla nikoho, kdo by jí řekl, že nemusí. Dny plynuly v pravidelném rytmu. Ráno kontroly, odpoledne odpočinek, večery, které trávila stále častěji se Samuelem u čaje. Začali si tykat.
Vyprávěl jí o klinice, o pacientovi, kterého nedokázali zachránit a o jehož dceři musel osobně říct, že její otec nepřišel. Zdeňka mu tehdy položila ruku na spánek a řekla, že je jeden z nejlepších lidí, které zná. Samuel se rozplakal. Nepřestala ho držet.
Druhé embryo se postupně dotahovalo. Ze sto dvou tepů stouplo na sto dvacet dva, pak na sto třicet osm. Lékaři říkali, že rozdíl už není znepokojivý. Zdeňka si číslo psala na okraj papíru a pak ho škrtala, aby z něj neudělala talisman.
Ale věděla, že se něco posunulo správným směrem. Samuel jí ukázal dětský pokoj, který nechal připravit. Stála tam jedna postýlka. Když řekla, že jsou dvě, Samuel odpověděl, že druhou objedná dnes.
Později se přiznal: „Nechci, abys odešla. Ne kvůli dohodě. Kvůli tomu, že mi budeš chybět. “ Zdeňka odpověděla, že potřebuje počkat až se děti narodí.
Samuel řekl: „Počkám. “ A čekal. V říjnu, v sedmatřicátém týdnu, začal porod. Samuel ji odvezl do porodnice.
U dveří porodního sálu se zastavil a zeptal se, jestli chce, aby zůstal. Zdeňka řekla ne. Potřebovala to zvládnout sama. Porod trval osm hodin.
První holčička se narodila s hlasitým křikem. Druhá nezakřičela hned. Bylo to jen pár vteřin, ale Zdeňce se zastavilo srdce. Pak se ozval krátký, rozhořčený zvuk.
Obě byly v pořádku. První měla tři kila dvě stě, druhá dvě kila devět set. Když je přinesli zabalené v bílých zavinovačkách, Zdeňka je vzala do náruče a dlouho si je prohlížela. Druhý den ráno přijela Samuelova matka Regina s taškou plnou jídla, ponožek a džemu.
Vzala každou holčičku do náruče a tiše řekla: „Konečně. “ Když Regina odešla k oknu, Samuel přinesl od stolku složku se smlouvou. Roztrhal ji na kousky a vysypal do koše. Věděl, že to nic právně neřeší, ale Zdeňka pochopila, co tím chce říct.
Pak si sedl na okraj její postele. Vytáhl malou krabičku s jednoduchým prstenem. „Vezmeš si mě? “ zeptal se.
Pak dodal: „Prosím. “ Zdeňka se podívala na prsten, na něj, na Regínu držící obě děti. Řekla: „Ano. “ Pak dodala: „Jen nic dalšího nebudeme rozhodovat dnes.
“ Samuel přikývl. „Dobře. Jedna věc po druhé. “
Za okny nemocničního pokoje byl jasný říjnový den.
Zdeňka se podívala na koš, kde mezi útržky smlouvy vyčníval roh stránky se slovem „náklady“. Pak se podívala na obě spící holčičky, na Samuelovu ruku blízko té své. A vzpomněla si na první den, na tvrdou plastovou židli, na béžové linoleum a na ženu, která se bála zvednout oči. Už nepřemýšlela, kde má připravenou tašku a kam by šla, kdyby bylo potřeba zmizet.
Poprvé si nepřipadala jako host ani ve vlastním životě.
