Nazvali mě pijavicí a vyhodili mě od štědrovečerní večeře před celou rodinou. Stála jsem na prahu domu svých rodičů s náručí plnou dárků, zatímco moje matka mi blokovala cestu a tvářila se, jako bych byla cizinec. Za ní stála moje sestra Ema a opravdu se smála. Můj táta se usmíval, jako by právě něco vyhrál.
„Nejsi tu vítaná,” řekla máma dost hlasitě na to, aby to slyšeli všichni uvnitř. „Jsi pijavice a my naší rodinné oslavě pijavice nechceme. ”
Myslela jsem, že se přeslechnu. Byl Štědrý večer, přijela jsem s dárky pro všechny.
Místo abych se zeptala, co se děje, jsem se jen otočila a odešla. Dala jsem tašky zpátky do auta a celou cestu domů jsem cítila jen prázdnotu, jako by se to nestalo mně. Až když jsem seděla sama u sebe v obýváku se sklenkou vína, začalo mi docházet, co se stalo. Moje vlastní rodina mě ponížila před všemi.
A všechno proto, že jsem před měsícem odmítla dát Emě sto šedesát tisíc na dovolenou jejího nového přítele. Ema mi tehdy volala celá nadšená. Potkala nějakého Marka, který měl peníze a chtěl ji vzít do Paříže a Říma. Jenže jí řekl, že si má zaplatit výlet sama, aby mu dokázala, že nejde po jeho penězích.
Chtěla ode mě sto šedesát tisíc korun. „Kláro, tohle je moje šance na skutečné štěstí,” brečela do telefonu. „Vyděláváš spoustu peněz, tobě by to ani nevadilo. ”
Když jsem odmítla, zavěsila.
O hodinu později volala máma a snažila se mě přesvědčit, že je normální, aby chlap testoval svoji přítelkyni takhle. Když jsem řekla, že to normální není, nazvala mě lakomou a taky zavěsila. Potom měsíc ticho. Nikdo mi nezavolal, nikdo se nezeptal, jak se mám.
Až do Štědrého večera, kdy mě před celou rodinou označili za pijavici. Seděla jsem tedy doma, dopíjela víno a počítala. Tři roky jsem každý měsíc platila hypotéku svých rodičů – pětadvacet tisíc korun automaticky z mého účtu. K tomu zdravotní pojištění navíc za šest tisíc měsíčně.
Ema si ode mě brala čtyři tisíce měsíčně na drobnosti. A všechny ty rodinné dovolené, které jsem platila celé – Havaj, Mexiko, Španělsko, Itálie. Třicet pět tisíc korun měsíčně. Přes čtyři sta tisíc ročně.
A oni mi řekli, že jsem pijavice. Nebyla jsem naštvaná tak, že bych křičela. Byla jsem naštvaná chladně a vypočítavě. Věděla jsem přesně, co udělám.
Jen ne během svátků. Ať si užijí oslavy bez svojí pijavice a já pak provedu změny. Týden mezi Vánocemi a Novým rokem byl vlastně příjemný. Potkala jsem se s kamarádkami, četla si, užívala klid.
Poprvé po letech ode mě nikdo nic neočekával. Druhého ledna jsem vstala brzy a pustila se do práce. Přihlásila jsem se do bankovnictví a klikla na zrušení automatického převodu na hypotéku. Hotovo.
Pak jsem změnila heslo a PIN, protože jsem si vzpomněla, že jsem před lety dala mámě a tátovi přístup ke svému účtu a Ema si půjčovala moji kartu. Všechno jsem zablokovala. Pak jsem zavolala do pojišťovny a nechala ze svého plánu odstranit mámu, tátu i Emu. Potom jsem prošla všechny platby.
Zrušila jsem tátovi Netflix, který jsem mu platila dva roky. Zrušila jsem Emině pojištění auta. Za hodinu práce jsem rodině odřízla přes čtyři sta tisíc korun ročně. Tři dny poté začal telefon zvonit.
Máma volala čtyřikrát za sebou, pak táta, pak Ema. Nezvedala jsem to. Textovky přicházely jedna za druhou. Máma panikařila kvůli hypotéce.
Ema psala, jak jsem malicherná a pomstychtivá a jak jsem jí zničila vztah s Markem. Táta prosil, ať zavolám. Nereagovala jsem. Desátého ledna jsem přijela domů a na verandě stáli všichni tři.
Máma přecházela sem a tam, táta měl zkřížené ruce a Ema kouřila do telefonu. Hluboce jsem se nadechla. Věděla jsem, že tahle chvíle přijde. „Co jsi to udělala?
” zaútočila na mě máma, jakmile jsem vystoupila z auta. „Mohli bychom přijít o dům! ”
„Tak si zjistěte, jak si ho zaplatit sami,” odpověděla jsem klidně a zamířila ke dveřím. Všichni tři mě následovali dovnitř bez pozvání.
Táta se snažil tlačit na city, máma brečela, že to tak nemyslela, že byla jen rozrušená. Ema křičela, že se mám přenést přes jednu hloupou poznámku. Podívala jsem se na ně a řekla jen jednu větu. „Nazvala jsi mě pijavicí.
A pijavice peníze berou, ne dávají. Tak jsem se rozhodla, že se zachovám jako ta pijavice, za kterou mě považujete. ”
V obýváku bylo ticho, které bylo slyšet. Máma začala couvat.
„Kláro, zlato, já jsem byla ten večer prostě rozrušená. Lidé říkají věci, které nemyslí vážně. ”
„Nemrzí tě, že jsi to řekla,” odpověděla jsem. „Mrzí tě, že to mělo následky.
”
Ema vstala a práskla dveřmi s tím, že nechci být zahořklá stará panna, která odstřihne vlastní rodinu. Máma s tátou odešli s tím, že tahle konverzace neskončila. Pro mě skončila. Uběhly čtyři měsíce.
Od sestřenice Jany vím, že táta si musel najít brigádu v železářství, aby utáhli hypotéku. Je mu dvaašedesát a dře v maloobchodě, protože si beze mě nemůžou dovolit dům. Ema má dluhy na kartách až po uši. Žádali o půjčky příbuzné, ale všichni vědí, že jim to nevrátí.
Cítím se kvůli tomu špatně? Ani trochu. Vybrali si, když mě nazvali pijavicí. Vybrali si, když se smáli, jak mě vyhazují.
Vybrali si, když se ke mně chovali jako k bankomatu místo jako k rodině. Teď mám měsíčně o pětatřicet tisíc víc. Většinu dávám na úspory a investice. Koupila jsem si dovolenou ve Skotsku, jen pro sebe.
Můj dům je klidný. Nikdo ode mě nic neočekává. Občas se mě lidé ptají, jestli mi rodina chybí. Odpověď je ne.
Chybí mi rodina, kterou jsem si myslela, že mám – ta, která mě měla ráda pro mě samotnou. Ale ta rodina nikdy neexistovala. Skončila jsem s tím být pijavice.
A rozhodně jsem skončila s tím být bankomat.
