„Tohle patří vám. “ Aleš položil obálku na okraj stolu. Ne jako šéf zaměstnankyni, spíš jako člověk, který si pozdě uvědomil, kolik let někomu děkoval jen napůl. Já vám jsem opravdu vděčný.
Faktury, smlouvy, rozpočty, termíny, které jsem si pletl a které jste za mě hlídala. Vy jste držela tu část podniku, kterou jsem já celý život obcházel obloukem. Markéta obálku odstrčila zpátky k němu. Bolel ji ten tón, ve kterém poprvé slyšela, že Aleš Konečný nepředstírá únavu, ale porážku.
A toho mu nikdy neuměla odpustit. Ne proto, že padal, ale proto, že to vzdával tak tiše. Seděli v zavřeném sále restaurace Prostě dobré. Za okny zaskřípal plechový plot stavby a na skle déšť rozmazával šedý prach.
Restaurace, která bývala plná hlasů, smíchu a cinkání sklenic, teď tiše vracela každý šramot. „Proč mi pořád vykáte jako na úřadě? “ zeptal se Aleš. „Známe se pět let.
Já už nejsem restauratér, kterého si zvou do novin, ale chlap po kolena v bankrotu. “
Neodpověděla. Na některé věci se nedá odpovědět, dokud stojí člověk přímo před vámi. Kdysi bývala Prostě dobré nejvyhledávanější restaurací ve městě.
Velký sál s oprýskanými cihlami, starým gramofonem a porcelánovou panenkou Arabelou na parapetu. Z vysokého stropu visely křišťálové lustry navržené přímo pro ten prostor. Aleš Konečný byl génius, který vařil s viditelnou radostí, jako by každé jídlo bylo rozhovorem, který ještě nikdy nevedl. Hosté odcházeli s podivnou potřebou najít očima svého číšníka a usmát se na něj jako na starého známého.
Markéta nastoupila před pěti lety jako účetní. Během půl hodiny pohovoru se zamilovala do muže, který se jí ptal na daň z přidané hodnoty a zároveň jí uvařil rizoto, protože prý o člověku se jedná nepoctivě, dokud ho nenakrmí. Byla praktická, romantická až k vlastní škodě. A věděla, že kolem takového muže se ženy objevují bez pozvánky.
Nejdřív přišla Veronika. Dokonale krásná, tvář jako z filmového plakátu. Markéta si potichu zvykala na myšlenku, že se z ní jednou stane paní Konečná, i když jí ta představa ležela v žaludku jako studený kámen. Pak Aleš podepisoval faktury, pokynul perem k Veronice a zeptal se: „Je krásná, viď?
Hotový obraz. Skoro bych ji posadil do interiéru místo naší Arabely. I když ne, Arabela je chytřejší a určitě slušnější a popravdě se mi líbí víc. “ Markéta zůstala stát s fakturami v ruce.
Po Veronice přišla Renata. Tmavé vlasy, zelené oči, vlastní poradenská firma, byt v Brně. Markéta se na ni dívala do zrcadla ve své malé koupelně a připomínala si, jak nespravedlivě někdy příroda rozdává. Renata se pustila do restaurace vážně, plánovala rozšíření, přepočítávala marže, vracela Markétě přehledy s ostrými poznámkami.
A pak ze dne na den zmizela. „Rozešli jsme se. Protože já ji nemiluju, Markéto, a ona nemiluje mě. Já pro ni nejsem chlap, spíš dobrý projekt, zajímavá investice.
Vlastně jsem se jí trochu bál. Víš, já bych potřeboval někoho jednoduššího. Ne hloupého, jen srozumitelnějšího. Někoho, kdo mě nebude celého rozebírat na součástky.
“
Markéta stála s deskami v ruce a slyšela v jeho slovech únavu, zklamání i něco křehkého, co jí svěřil tak bez zbraně, až se bála pohnout. Pak přišla stavba. Město prodalo pozemky v historickém centru developerské skupině z Prahy. Začalo to křikem pil, prachem a ploty.
Chodníky se zužovaly, objížďky měnily směr bez varování a před vysokými okny restaurace se místo večerního lesku usazovala šedá stavební špína. Hosté nechtěli slavit výročí u sbíječky. Nejdřív přestali chodit náhodní lidé, potom rušili rezervace stálí. Pak jednou zmizela voda.
Uprostřed příprav na svatební oběd. Markéta vzala složku s kontakty, prošla kolem plotu ke stavbyvedoucímu a v bahně, které se jí lepilo na boty, získala jméno, email a neochotný slib. Než stiskla odeslat podnět pro krajskou hygienickou stanici, vyfotila čistý nerezový stůl, na kterém po utření zůstala šedá stopa prachu. Volala nevěstě.
„My jsme se sem tak těšili,“ řekla nevěsta. Markéta sevřela telefon pevněji. Já vím. A právě to bylo nejhorší.
Každé zrušené jídlo mělo ničí tvář, datum a důvod, proč si lidé vybrali právě Prostě dobré. Ráno po první krizi našla Aleše klečet u dveří. „Tohle nemáš dělat ty. “ „Někdo musí začít tam, kde hosté poprvé vidí, jestli jsme to vzdali.
“ Vzal druhý hadr a několik minut čistili vchod spolu. Večer ležela v kanceláři výzva krajské hygienické stanice k doložení nápravných opatření. „Pokud ji budeme ignorovat, vyroste z ní skutečný problém. A když ji ignorovat nebudeme, zůstane problémem.
Jen u něj budeme mít čisté ruce. “ Usmál se bez síly. „Ty tvoje čisté ruce nás jednou pohřbí. “ „Možná.
Ale bez nich bys tam došel rychleji. “
Aleš se dlouho držel. Pak jednou v noci zůstal zavřený v kanceláři až do rána. V poledne svolal všechny do sálu a řekl, že restauraci zavírá.
Neřekl jediné špatné slovo o jejich práci ani o hostech. Jen stál před lidmi, kteří mu věřili, a přiznal, že podnik nejde držet při životě jen láskou, vzpomínkami a tvrdohlavostí. Večer udělal rozlučkovou hostinu. Vařil sám, jako by to byl nejdůležitější servis jeho života.
Každému podal obálku s penězi. Smáli se vzpomínkám. Jen Markéta viděla, že se Aleš celý večer drží okraje pracovní desky pokaždé, když si myslí, že se nikdo nedívá. Když ostatní odešli, Aleš nalil víno barvy tmavých třešní.
„Tak co, Markéto. Připijeme si na všechno dobré, co se nám tady stalo. Pamatuješ, jak jsi mě sjela kvůli těm bílým miskám na polévku? “ „Protože jen člověk bez pudu sebezáchovy může zaplatit za polévkové misky tolik peněz.
“ „Byly krásné. Byly dokonale bílé. “ „A já jsem vám tehdy navrhla, že vám koupím skoro stejné za desetinu. “ „Ne skoro stejné, urážlivě podobné.
“
Smáli se, dokud jim to nevydrželo. „Aleši, já tomu pořád nevěřím. Ne úplně. Ten komplex jednou dostaví.
Budou tam lidé, a ti budou chtít jíst. Kam půjdou? Sem. Stačí přežít špatné období.
“ „Nejde jen o stavbu. Ti lidé plánují ve velkém. Mají peníze, právníky, čas a schopnost počkat, až se ostatní vyčerpají. Náš dům stojí přesně tam, kde se jim to hodí.
Dům je můj. Pozemek pod ním patří městu. Měl jsem dlouhodobou nájemní smlouvu, jenže prodloužení se podivně nikomu nechce řešit. Objevil se prý zájemce s širším záměrem pro celé území.
“ Markéta stuhla. „Najdeš jiný dům, otevřeš něco nového. “ „Nejdřív musíš vědět, kolik jsem si půjčil. Víš, za jakých podmínek.
Banka chce splátky. Požádal jsem o odklad. Byli velmi slušní, tak slušní, že jsem měl chuť rozštípat židli. Chtěli nový odhad, průběžné výsledky, plán omezeného provozu a jistotu, že stavba nebude pokračovat stejně.
Jinými slovy, něco, co nemám. “
„A lustry? Viděla jsem nabídku, viděla jsem částku. “ „Městská filharmonie si pro ně přijede koncem týdne.
Za tu cenu je skoro rozdávám. Musí mít můj bankrot aspoň nějaký veřejný užitek. Já přijdu o restauraci, ale publikum bude sedět pod krásným světlem. Mecenáš na dně.
“ „To není vtipné. “ „Trochu ano. “ „Ne. “
A tak seděli v prázdném sále a on jí řekl, že prodal auto, byt, všechno, co šlo.
„Když hoří stodola, člověk někdy nechá shořet i plot. “ „Když už mluvíme o tom, kde budeš bydlet? Požádám tě o podnájem. Vzala bys mě, Aleši?
“ „Vzala. Ty bys mě vzala. Jsi můj nejvěrnější přítel, spolubojovník a sestra. “ „Přestaň.
“ „Co jsem řekl? Díváš se, jako bych vyslovil něco strašného. “
Nevyslovil nic strašného a právě v tom byla ta potíž. K jejím třicátým narozeninám se život poskládal úsporně.
Malý byt, práce, kterou milovala hlavně kvůli člověku, jemuž patřila. Muž, kvůli kterému by prošla každou kaluží, seděl naproti ní a říkal jí sestra. Před jejím domem se zastavili. „Tak jsme tady.
Rozloučíme se. “ „To znělo, jako by to bylo naposledy. “ „Je pozdě. “ „Markéto.
My se přece ještě uvidíme. “ „Nebo ne? “ V jeho hlase se poprvé objevilo něco poplašeného. „Počkej, ty mě opouštíš?
“ „Ne. “ „Já chápu. Potřebuješ práci, normální plat, vlastní život. Jen mi neříkej, že mizíš úplně.
Neodepisuj mě tak rychle. “ Usmál se, ale oči měl vážné. „Díváš se dnes jinak. A vlastně i vypadáš jinak.
“ „Jak. “ „Krásně. “ To slovo mezi nimi zůstalo viset tak nečekaně, až se oba zarazili. „Promiň, mluvím nesmysly.
Asi z únavy nebo z bankrotu. “ „Nemusíš se omlouvat. “ „Běž domů, Markét. Nějak jsi mi rozbila duši.
Dobrou noc, kamarádko. “ Zvedl ruku, otočil se a rychle odešel. Stála pod vchodovým světlem a dívala se za ním, dokud nezmizel za rohem. Když došel zpátky k restauraci, na obrubníku seděla promáčená postava s kšiltovkou staženou hluboko do obličeje.
„Dobrý večer. “ „Dobrý na tom není vůbec nic. Je kosa jak ve sklepě. Kaluž mi sežrala botu a všude je bahno.
“ „Vy jste žena. “ „Neuvěřitelné. Detektivní talent přímo před mýma očima. “ Nechal ji přespat v zavřené restauraci, uvařil jí houbovou polévku s kapkou koňaku a celou noc jí vyprávěl o svém životě.
O restauraci, o dluzích, o Markétě a o strachu, že až začne znovu, zjistí, že už v něm nezbylo dost odvahy. Dívka se jmenovala Bára. Studovala psychologii. A poslouchala.
Ráno musel odjet za rodiči. Nechal jí náhradní klíč. „Kdyby se cokoliv stalo, v zásuvce u kasy je číslo na mě. Na Markétu nevolej.
“ „Řekla to tak ochotně, že se mu to mělo zdát podezřelé. Jenže byl unavený. „Díky. “ „Neděkuj předem, to se nevyplácí.
“
Vrátil se za tři dny. Uprostřed sálu stála mladá žena v elegantních šatech s notebookem a složkou dokumentů. „Ahoj. Čekala jsem víc údivu.
“ „Rozhoduju se, jestli sis vykradla butik, advokátní kancelář nebo obojí. “ „Nejsem bezdomovkyně. Jsem Barbora Vávrová. Radim Vávra je můj otec.
“ Jméno developerského krále, který mu ničil podnik, se mu v posledních týdnech objevovalo ve všech hovorech. „Pohádala jsem se s tátou. Odešla jsem z domu bez peněz. Došly mi peníze.
Hrdost ne. A skončila jsem tady. Poslouchala jsem, jak mi říkáš, že ti tvůj otec zničil podnik. Neposlouchala jsem jako jeho dcera.
Poslouchala jsem jako někdo, komu jsi dal suchý ručník, jídlo a důvěru, i když jsi měl dost důvodů nedat nic. “
Bára mluvila s otcem. Zjistila, že vjezd a část parkování se dají přesunout. Dům se nemusí bourat.
Nájemní smlouva se dá prodloužit, pokud město schválí nový dodatek. Nebyla to záchrana. Byla to hromada nepříjemné práce převlečená za šanci. „První úkol: Zavolat Markétě.
Nemáš na to měsíc. Město má jednání na konci týdne. A jestli si myslíš, že ji můžeš zachránit bez člověka, který držel účty, termíny a tebe pohromadě, tak se pleteš. “
Markéta vešla, aby si vzala zapomenuté podklady.
Uviděla Báru, uviděla Aleše. „Vy budete Markéta. “ Bára otočila složku. „Projekt se dá upravit.
Pozemek nemusí skončit jako parkování. Bude to spousta papírů, kontrol, hádek a termínů. To je vaše území, ne? “ Markéta převzala desky.
U třetí stránky se jí roztřásly ruce. „Tohle je stanovisko právního oddělení Vávrovy skupiny. “ Pak zvedla oči. „Kdo jste?
“ „Komplikace v hezkých šatech a taky dcera Radima Vávry. “ „Aha. “ „To je velmi zdrženlivé. “ „Jsem účetní.
My omdléváme až po kontrole příloh. “
Vzala pero, posadila se a začala pracovat. Papíry na stole, pero v ruce, konkrétní úkol místo bezmocné bolesti. Bára se odvrátila k parapetu.
Aleš udělal krok k Markétě. Bál se jediné věty. Byla tak jednoduchá, až se styděl, jak dlouho ji v sobě nosil pod cizími názvy. „Markéto, miluju tě.
“ Sál zůstal nehybný. Jen jeden z křišťálových závěsů na lustru tiše cinkl. Položila desky na stůl, narovnala je podle hrany a teprve potom přikývla. „Já tebe taky.
“ Poslední slovo se jí zlomilo tak, že v něm byly všechny roky, které neřekla nahlas. Objali se. Nebyl to filmový polibek uprostřed hudby. Bylo to sevření dvou lidí, kteří k sobě příliš dlouho stáli zády, protože každý hlídal jinou část téhož života.
Markéta zabořila obličej do jeho košile a poprvé od zavření restaurace se rozplakala nahlas. Aleš ji držel a díval se přes její vlasy na sál, který už nepůsobil jako pohřebiště. Byl to jen nepořádek, a nepořádek se dá uklidit. Bára se u dveří otočila.
„A Arabelu neprodávej, táta ji chce vidět. Řekla jsem mu, že se na ní může dívat při banketu, ale domů ji nedostane. Člověk musí mít v životě hranice. “ Zmizela rychle, jako se objevila.
Jen po ní zůstala složka s papíry, otevřená možnost a vzduch posunutý o kousek stranou. Aleš se podíval na Markétu. „Tak co, nejdřív si mě vezmeš a potom otevřeme restauraci? “ „To je pracovní plán.
Hrubý návrh. Nejdřív musíme zachránit smlouvu k pozemku, připravit podklady pro město, domluvit postup s hygienou, vrátit část personálu, obnovit dodavatele, vyčistit sál, přepočítat rozpočet a přesvědčit filharmonii, že nám vrátí lustry. “ „Naše lustry. “ „Naše, naše.
A jestli si mě vezmeš, budu trvat na tom, aby svatební hostina byla tady. Až to dáme do pořádku. Ženich v kuchařském rondonu, nevěsta s rozpočtem v ruce, hosté čekající o trochu déle, protože šéfkuchař odběhl dodělat omáčku. “ „Představuju si tu katastrofu.
“ „Já taky. Je nádherná. “
Venku za okny vrčely stroje. Stavební ploty pořád hyzdily ulici a čekala je práce, vyjednávání i nejistota.
Nic nebylo zachráněno jednou větou. Nic se nevrátilo samo. Jen už na to nebyl sám.
A to stačilo, aby se v zavřeném sále restaurace Prostě dobré poprvé po mnoha týdnech zdálo, že se někde vzadu znovu rozsvítilo.
