”Promiň, za ten nepořádek, za pastelky, za to, že to není žádná elegantní večeře,” omlouvala se Jana, zatímco Anička spokojeně čmárala dál. Pavel se rozhlédl po té malé restauraci U Zlaté hrušky. V rohu seděla unavená žena se svou malou dcerou, která mu věnovala křivě nakresleného jednorožce s duhou. Poprvé po patnácti letech Silvestra, které trávil sám ve svém obrovském bytě, ucítil něco teplého v hrudi.
Byl to nejlepší večírek za posledních patnáct let, a přitom tu nebylo ani deset hostů. ”To je nejlepší večeře, jakou jsem měl za roky,” řekl jí, a myslel to vážně. Když se blížila půlnoc, restaurace ztichla v očekávání. Jana přišla s dvěma sklenicemi šampaňského a posadila se k jeho stolu, zatímco její dcera spala zabalená ve svetru na lavici.
Při odpočítávání si ťukli sklenicemi a venku vybuchl první ohňostroj. Neřekli si nic. Nebylo třeba. Seděli tam až do tří do rána.
Vyprávěla mu o muži, který odešel, když zjistil, že otcovství není snadné. O dluzích, které zanechal. O tom, jak ji práce a dcera drží nad vodou. Pavel jí na to řekl něco, co neřekl nikdy nikomu – že se budí uprostřed noci a přemýšlí, jestli to všechno, ten úspěch, peníze, prázdné pokoje, vůbec stálo za to.
Když první světlo svítání zbarvilo pražské střechy do růžova, odešel. Nechal na stole propitné vyšší než její měsíční plat. Věděl, že by ho odmítla, kdyby jí ho dal přímo, tak ho nechal pod talířkem. A k němu přidal bílou vizitku s nápisem ”Děkuji za nejkrásnější Silvestr za mnoho let.
Zavolejte, prosím. ”
Jana vizitku našla, když uklízela stůl. Stála jako přimrazená s bankovkami v ruce. Strčila vizitku do kapsy a šla domů se spící Aničkou v náručí.
Celou cestu myslela na jeho smutné oči, které se rozsvítily, když mluvil s její dcerou. Nezavolala. Ani ten den, ani další, ani celý týden. Byla to hrdost?
Strach, že to byla jen silvestrovská magie, která se rozplyne ve všedním světle? Nedůvěra v muže, kteří slibují a odcházejí? Ale vizitku nevyhodila. Nechala si ji v peněžence vedle fotky Aničky.
Pavel mezitím čekal. Díval se na telefon víckrát za den, než by chtěl přiznat. Dva týdny po Silvestru jeho telefon zazvonil. Neznámé číslo.
”Volám, abych poděkovala za to propitné,” řekl nejistý ženský hlas. ”Použila jsem ho na zálohu za větší byt. Se dvěma pokoji. Anička bude mít vlastní prostor.
”
”Jsem rád, že jsi zavolala,” řekl. ”Myslel jsem na tebe. Rád bych tě viděl znovu. Mimo restauraci.
Jako dva normální lidé na kávě. ”
Chvíli mlčela. ”Ano,” řekla konečně. První káva vedla k druhé.
Druhá k večeři. Večeře k procházkám po Praze, kdy Anička běhala před nimi a oni se drželi za ruce. Bylo to pomalé, opatrné. Pavel se nesnažil koupit si její náklonnost dárky.
Místo toho jí četl pohádky, když Jana pracovala večerní směny. Učil ji šachy a poslouchal její příběhy se stejnou vážností, jakou kdysi věnoval milionovým obchodům. Jana čekala, kdy to skončí. Kdy si uvědomí, že si vzal na krk svobodnou matku s dluhy.
Ale Pavel neodešel. Naučil se vařit svíčkovou podle receptu své matky. Naučil se, že štěstí není v hodinkách, ale v okamžicích, které nelze koupit. Rok po jejich setkání požádal Janu o ruku.
Ne v drahé restauraci, ale v parku na Petříně, kam chodili na procházky, když Anička běhala za veverkou a Praha se rozprostírala pod nimi jako mapa jejich společného života. ”Ano,” řekla. Ne kvůli jeho penězům, ale kvůli němu. Svatba byla malá.
Jen nejbližší. V zahradě restaurace U Zlaté hrušky, kde se potkali. Anička byla družičkou a nesla prstýnky na polštářku, který si sama vyšila. Tři roky poté seděl Pavel v té samé restauraci u toho samého stolku.
Ale tentokrát nebyl sám. Jana seděla vedle něj s bříškem, které prozrazovalo jejich očekávané dítě. Desetiletá Anička vyprávěla o své nové kamarádce ze školy. Venku začal padat první sníh nového roku.
A Pavel Novotný, muž, který kdysi měl všechno a neměl nic, konečně pochopil, co znamená být bohatý. Nebyly to peníze na účtu. Byl to tenhle stůl. Tyhle tváře.
Tenhle okamžik. Seděl u stolu plného lásky a věděl, že je nejbohatším mužem na světě.
