Ruce se jí třásly, když vytahovala z kabelky ten dopis. Věděla, že to, co řekne, už nejde vzít zpátky, ale děda jí nechal víc než jen chalupu a staré vzpomínky. Nechala to dozrát až do chvíle, kdy Radim udeřil dlaní do stolu a začal křičet, že nemá právo strkat nos do rodinných záležitostí. „Ty vůbec nevíš, do čeho strkáš nos,“ řekl a oči mu jiskřily.
Ale ona věděla moc dobře. Věděla, že děda nebyl jen tak nějaký starý muž, který si rád povídal u krbu. Věděla, že to, co drží v ruce, je pojistka, která může rozbít víc než jednu rodinu. Radim sáhl po papíru o převodu dědictví, zmačkal ho do pěsti a hodil do koše.
„To je tvoje poslední slovo? “ zeptala se. Místo odpovědi se otočil a bouchl dveřmi. Venku stála žena s šedivými vlasy, jejíž pohled říkal, že tahle návštěva nebyla náhodná.
Klára dopis zasunula zpátky do kabelky a věděla, že dnes večer už nebude cesta zpátky. Havel vešel do domu tiše, jako by ho tam čekal. Josef, jejich soused, mu jeden čas říkával, že vypadá, jako by si pamatoval víc, než sám kdy řekl. Klára si všimla, že Radim schoval telefon do kapsy, až když bylo pozdě.
Začala chápat, že to není jen spor o peníze. „Pane Váchu, někdo má klíč k archivu, který může rozhodnout o největším úniku informací za posledních dvacet let,“ řekl Havel a poklepal na obálku, kterou položil na stůl. Klára se podívala z něj na Radima a zpátky. „Proč jsi mi neřekl, že děda ten klíč nechal mně?
“ zeptala se a hlas se jí chvěl. Radim zbledl. „Protože jsi nikdy nebyla součástí tohohle světa. “
Havel vytáhl z obálky malý papír a podal jí ho.
„To je adresa, kam vás posílám. Jestli to tam nedostaneme do rána, obviní vás z manipulace s daty. Ne proto, že byste je měla v ruce, ale proto, že jim to někdo nastrčí. “ V místnosti se rozhostilo ticho.
Tereza, která mlčky stála u okna, najednou zašeptala: „Kláro, nezatahuj mě do toho. “ Klára se ani neotočila. „Už jsem v tom. “
Sedli do auta, které nepatřilo nikomu z nich.
Havlovo ticho říkalo víc než slova. Když projížděli kořínky noci a ona si všimla, že nejedou do centra ani k policejní budově, zatnula zuby. „Kde to jsme? “ zeptala se.
Havel jen ukázal dopředu. „Místo, na které se nesmí posvítit. “
Zastavili u staré chalupy. Dveře byly otevřené do kořán.
Vzápětí zaslechla za sebou kroky. Radim stál ve tmě s mobilem v ruce, a když ho zvedl ke světlu, věděla, že nevolá policii. „Tys to zařídil? “ zeptala se a hlas se jí lámal.
„Myslíš, že nechám, aby mi nějaká holka ze sídliště zničila dvacet let práce? “
Havel se mezitím přesunul k zadní stěně. Klára ho následovala, když v tom se pod nimi ozvalo zachrastění a podlaha se pohnula. Průlez se svažoval dolů – ne do sklepa, ale do prostoru mezi zdí a starým komínem.
„Kdo o tomhle ví? “ zeptala se šeptem. „Nikdo. Proto sem jdeme,“ odpověděl Havel a podal jí baterku.
Sešli dolů. Uvnitř byla místnost plná desek. Havel otevřel jednu z nich a podal jí starou kartu s nápisem ORION. „Tohle je to, kvůli čemu jsi tady.
Jestli to dostaneme do zabezpečeného systému, nikdo tě nemůže obvinit. “ Jenže než stačila cokoli říct, zvenku se ozvaly výstřely. Ne směrem k nim, ale do vzduchu. „Mají nás,“ řekla.
Havel zavrtěl hlavou. „Ne. Mají Radima. “
Vyšli ven zadním východem.
Když běžela lesem a větve jí šlehaly do tváře, v kapse svírala kartu ORION. V dálce se rozsvítila světla několika aut. Pak jí na telefonu blikla zpráva: „Za třicet minut se ti pokusí vložit do pracovního profilu falešné soubory. Jsi načerno, Kláro.
Zůstaň ve tmě, dokud ti nenapíšu. “
Zastavila se. Poprvé od dědovy smrti neběžela pryč od problému. Běžela přímo do něj.
Ale kartu si nechala u sebe, protože to byla jediná věc, která mohla ráno rozhodnout o tom, jestli bude sedět ve své kanceláři, nebo ve výslechové místnosti.
