Eva cítila, jak jí bolest stáhla záda do železného kruhu. U stolu seděla její matka, otec, sestra a švagr, který mlčky zíral do talíře. Nikdo neřekl ani slovo. Když konečně vyšla před dům, sníh jí okamžitě nasákl do vlasů a ona se skrčila na sedadle taxíku, jednu ruku na břiše, druhou zabořenou do kabelky.
Porod trval do rána. Malé, teplé, vlhké dítě se sevřenými pěstičkami a obličejem člověka, který se narodil do bitvy, jí položili na hruď. „Nebudou,“ řekla do ticha a celý svět se najednou vešel do toho drobného nádechu pod dekou. Druhý den vešla do pokoje žena v tmavém kabátu, který nepatřil do porodnice.
Hana sáhla do vnitřní kapsy a vytáhla malou složenou fotografii. „Potřebujeme ověřit přístup do archivu,“ řekla klidně. Eva vzala dítě do náruče, i když jí tělo prosilo, aby se nehýbala. Ne do archivu, ne do operace, do nemocničního pokoje, kde na ní závisel člověk, který zatím neuměl ani zvednout hlavu.
Hana položila vedle postele papír – žádné logo, žádné pozadí, jen text a čas. „5000 sem, 20 000 tam,“ dodala. Ta věta matku, která právě vešla do dveří, zasáhla do tváře bez dotyku. „Vy se do toho nepleťte,“ řekla Eva a otočila se zpět k dítěti.
Když ji matka začala obviňovat, že schovala pojistku do účtu svého otce, Eva cítila, jak se jí studený vzduch zakusuje do kůže. „Ty jsi do toho zatáhla moje rodiče,“ řekla tiše. Místo aby se vrátila do nemocniční postele jako ta slabá žena, za kterou ji měli, sáhla do kapsy mikiny a zapnula záznam na černém telefonu. Uměla pronikat do finančních sítí, maskovat převody, vytvářet falešné identity a mizet z míst, kde ostatní nechávali krev.
Otec pomalu usedl. „Do našeho počítače za otcův starý účet,“ řekla a podala sestře papír. „Boha do toho netahej,“ odsekla matka, ale Klára papír vzala a začala číst. Tomáš sáhl do kapsy.
„Musíme zpátky do nemocnice,“ řekl a Eva cítila, jak jí tlak v hrudi povolil. „Nepleť se mi do cesty,“ odpověděla a vyšla ven. Auto sjelo z hlavní trasy a vletělo do úzké ulice. Marek zastavil tak prudce, že pás Evě bolestivě zařízl do hrudi.
Venku se Praha probouzela do mokrého rána, tramvaj přejela přes most, někde dole se někdo smál do telefonu. Eva ležela vedle svého dítěte, zavinutého do bílé deky s modrým pruhem. O tři dny později ji pustili domů, ne k rodičům, do jejího bytu. Tereza jí pomohla s prvním přenesením Matyáše do autosedačky.
Tramvaj v dálce cinkla do tmy. „Protože se některé věci nedokazují slovy, ale tím, kdo přežije do dalšího rána,“ zašeptala Eva a přitáhla si dítě blíž.
