Otevřela jsem jim dveře dokořán, i když mě každý krok bolel víc než ten předchozí. Mlčela jsem, kousala se do jazyka, jen abych zachovala zdání rodinného klidu, který už dávno neexistoval. Agnieška vpochodovala do kuchyně, podpatky bušily do starého linolea, které kdysi Janek vlastníma rukama pokládal. Ten hladký, chladný povrch mi nějak podivně vrátil mysl do rovnováhy.
Ona mě ale záměrně tlačila do dluhů, nutila mě podepisovat věci, kterým jsem nerozuměla. Vítr mě udeřil do tváře, ale tentokrát jsem necítila žádný chlad. Jen vzpomínku na to, jak Agnieška před měsícem s nesmlouvavým tónem oznámila, že Janekův hrníček zabalila do šedých kartonů a odnesla do sklepa. Potřebovala uvolnit místo ve skříňkách pro své moderní, tlusté a strohé kousky.
Dveře od bytu tiše povolily a vpustily mě do světa, který už nebyl můj. Pevný papír nějaké smlouvy mi tlačil do žebra, když jsem si ho strčila do kapsy kabátu. Nájem byl zaplacený do posledního haléře, ale byt se už nořil do chladné tichosti cizích věcí. Vložila jsem aktovku do zpevněné tašky, pečlivě zapnula zip a vyšla ven.
Usedla jsem do staré tramvaje jedoucí do centra, kde na mě čekala prostorná kancelář s moderními prvky a historickým duchem. Tam mi bylo řečeno, že přítomnost členů rodiny bez právního titulu snižuje tržní hodnotu nemovitosti asi o dvacet procent. Investor by musel převzít veškeré administrativní procedury a jejich odstranění. Dvacet procent ztráty byla cena, kterou jsem byla ochotná zaplatit.
Za svou svobodu. Za bolestnou lekci, kterou jsem chtěla dát vlastnímu synovi. Návrat na staré sídliště proběhl v podivném transu. Vešla jsem do jídelny, kde už byl prostřený stůl.
Tomaš, můj syn, mi řekl, že mě neposílá do odvocku pro mé zdraví. Podívala jsem se mu přímo do očí a odpověděla, že nepodepisuji žádné dokumenty o vystěhování a rozhodně se nepřesunu do odvocku. Vstala jsem od stolu, ignorujíc tlak v kolenou, odnesla talíř do dřezu a zamířila do svého pokoje. Notář mi dal čas do úterý.
V hlavě se mi mezitím rodil plán. Sestoupila jsem do přízemí a pak ještě hlouběji, do betonových základů našeho bloku. Teplota vzduchu prudce klesala, až mi vnikla do plic a způsobila mírnou nevolnost. Moje prsty třepotaly, když jsem zasouvala rezavý klíč do silného zámku sklepní kobky.
Pondělní ráno se brutálně vetřelo do mého pokoje. Agnieška stála uprostřed předsíně v krátkém saténovém županu, ale prošla jsem kolem ní beze slova do koupelny. Tomaš se usmál s jasnou úlevou, poklepal mě po rameni a šel do kuchyně. Oba odešli – on do kanceláře, ona za klientem.
Každý předmět, který jsem odmítala vzít s sebou a vědomě nechávala na polici, mě fyzicky i psychicky zlehčoval. Nasypala jsem dvě lžičky černého čaje do obyčejné sklenice a vložila ji do kovového košíku s příslušenstvím. Seděla jsem v prostorném salonu před mohutným řezbářským stolem paní Reentové a mluvila s notářem. Po návratu domů jsem zamířila rovnou do kuchyně, pak do svého pokoje.
Dveře se náhle prudce otevřely a do předsíně vpadla Agnieška s výrazem, který jsem už znala. Sáhla jsem do hluboké kapsy kabátu a vytáhla těžký balíček klíčů. Řekla jsem krátce, nastupujíc do zadního sedadla taxíku, adresu úřadu. Seděla jsem v hlubokém sametovém křesle u okna, lapala po vzduchu přímo do mikrofonu, zatímco Agnieška se rozjížděla do hysterie u dveří.
Vešla jsem do malého úzkého stánku na rohu, vsunula minci do měděných kontaktů a zapnula zařízení. Poslední zpráva odeslaná asi před dvaceti minutami nesla titulek napsaný velkými písmeny: „Prosím, zvedni, jsme na dlažbě. ” Zůstalo mi dost úspor, abych se už nemusela starat o zítřek.
Stačilo jen zmáčknout tlačítko zpětného volání a poslouchat, jak se jim hroutí svět.
