Před námi se tyčila tma, která neměla konce. Seděla jsem za volantem, s rukama křečovitě sevřenýma na deset a dvě, a zírala do noci. Helenin hlas mi zněl v uších jako ozvěna z jiného světa. “Nedíval se na mě, zíral před sebe do tmy,” řekla tiše, když jsem se na ni ohlédla do zpětného zrcátka.
Srdce mi narazilo do žeber. Všechno do sebe začalo zapadat s děsivou přesností. “Do toho hotelu paní Lagovskou nevozte,” zeptala jsem se do telefonu pevným hlasem. Podívala jsem se do zpětného zrcátka na Helenu.
Sešlápla jsem plyn a auto vyrazilo vpřed do pražské noci. Pokračovala jsem a strhla volant doprava do ulice Československé armády. Místo směrem do centra jsem to poslala podjezdem k bubenečskému nádraží do úzkých tmavých uliček Staré Bubenče. Dívala jsem se do tmy před sebou.
Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Vzala jsem pas do ruky. Svakla jsem pojistkou dveří a pomalu vystoupila do deště. Pošeptala jsem mu přímo do ucha.
Kovové zahučení proletělo tichou nocí, jak klíče padly hluboko do bahna. Trhla jsem jimi dozadu, až vrávoravě padl do kaluže u kontejneru, a bleskově skočila do svého auta. Podívala jsem se na něj do zrcátka. Originál pásky jsem uschovala do svého osobního sejfu.
Vyjela jsem do tichých kočičími hlavami dlážděných ulic Mělníka. Uplynulo dvacet vteřin. Přistoupil ke skříni, odsunul falešnou dřevěnou stěnu a odhalil masivní litinový sejf ze začátku 20. století.
Vede to do uličky k řece. Beran ho za pět minut zadá do celostátního pátrání. Chtějí tě dostat do vazby ještě před svítáním. Za 10 000 Kč v hotovosti, které Helena bez mrknutí oka vytáhla ze své kabelky, nám mechanik přistavil oprýskanou dodávku s logem pekařství a falešnými značkami Ústeckého kraje.
Pomohla jsem Heleně vyjít po žebříku do tmy vagónu. Před dvaceti minutami dorazil na náš právní odbor elektronický přípis z Prahy. Sestoupili jsme do podzemí. Zasunuli jsme klíče do zámků současně.
Uvnitř byl list papíru psaný rukou mojí matky. “Konec hry, Eliško,” zasyčel Radecký a udělal krok do místnosti. Švestka sáhl do kožené tašky a vytáhl složku s červeným pruhem. “Vrátím se do Prahy,” odpověděla jsem klidně.
Kamery blikaly do šedivého večera. Podívala jsem se přímo do objektivu kamery. Našli tam kompletní databáze materiálů, které si ukládal na desítky soudců a politiků za posledních dvacet let. Když jsem vystoupila do pražské noci, déšť konečně přestal.
Uvnitř panoval absolutní klid. Usmála jsem se a vzala hrnek do dlaní. Řekla tiše a podívala se mi přímo do očí. Řekla jsem a sáhla do kapsy pro svazek klíčů.
Zařadila jsem se do proudu lidí na nábřeží a krok za krokem jsem kráčela vpřed do svobodné noci.
