Těžké dusné pozdní léto. Máma usrkla kávu z drahého porcelánu a raději upřela pohled do země. Sám mi ještě před týdnem do telefonu tvrdil: „Malvíno, nenech se zlomit. “ Otočila jsem se jen napůl, abych ji viděla do tváře, když pronesla větu, která zůstala viset ve vzduchu: „Pamatuj si, že teď je to on, kdo…“ Nedokončila to.
Jarek se opřel do pohovky a nasadil masku rozumného muže. Ale já už jsem věděla, že někdo ty papíry do té složky dal záměrně. Popadla jsem tašku, nacpala do ní papíry a otočila se k odchodu. Ruce se mi třásly tak silně, že jsem dlouho nemohla trefit klíčem do zapalování.
Celé roky zaséval drobné pochybnosti do mých rodičů, do mého muže i do mě samotné, dokud jsem nezačala věřit, že jsem ta slabá, co bez cizí pomoci nepřežije. Srdce mi vyskočilo až do krku, když jsem si vzpomněla, jak mi Jarek tehdy poslal na účet 50 000 korun se slovy, že je to pro dobro rodiny. Sedla jsem do auta a prsty mi sklouzly po displeji, kde stále svítila Pavlova zpráva. Zaparkovala jsem na modré zóně, riskovala pokutu a běžela do průjezdu domu číslo 72.
Klíč v zámku cvakl a otevřel se mi pohled do temné chodby osvětlené jen slabou žlutou žárovkou. Mosazný klíč od Márty zapadl do starého vysacího zámku s naprostou přesností. Našla jsem schránku, přesně takovou, do jaké si babička kdysi ukládala důležité dopisy. Vzala jsem ji do rukou a otevřela.
V tu chvíli se za mnou ozval hlas: „Ale ty prostě musíš dělat divadlo až do konce. “ Jarek. „Ty se opovažuješ brát si do pusy mýho syna? “ vyštěla jsem.
On jen klidně odpověděl: „To, co držíš v ruce, jsou jen blbosti, které stará paní schovala do sklepa, protože žila v paranoje. “
Druhou rukou jsem namířila svítící telefon přímo do jeho obličeje. Skočila jsem do auta, zamkla centrálním zamykáním zevnitř a hodila schránku i papíry na sedadlo spolujezdce. Zavolala jsem Pavlovi: „Já jsem v autě, jedu z Plzně do Prahy.
Jedu pro Timka do školy. “ Když jsem přijela, Pavel stál před školou a Tymek se mu věšel kolem krku. „Pojď, věci si vezmi do auta,“ řekla jsem klidně, i když uvnitř jsem hořela. „Tati, mami říkala, že strejda Jarek lhal,“ zašveholil Tymek s hlavou zabořenou do jeho bundy.
V bytě jsem Timka poslala do pokojíčku a zavedla Pavla do kuchyně. Položila jsem před něj papíry. „Každý 14. den v měsíci, 20 000 Kč.
“ Pavel schoval obličej do dlaní. Kroky na schodech byly slyšet dřív, než jsem stihla schovat papíry zpátky do schránky. Rychle jsem zaběhla do pokojíčku, políbila Timka do vlasů a vrátila se do předsíně, kde už stál Jarek. Pak se ale rychle vrátil do své role švagra, který přišel zachraňovat situaci: „Investoval jsem je do firmy.
“ Máma nezašla dál než do předsíně. „Můžeš jít na chvíli zpátky do pokojíčku, Timku? “ požádala jsem syna. Pak jsem se otočila k mámě: „Takže proto chtěl Timka do péče.
“ Spustila ruce a podívala se mi přímo do očí. Pavel přešel ke stolu a začal rovnat babičiny papíry zpátky do kávové schránky. Druhý den ráno Tymek ještě spal schoulený do klubíčka v peřinách, když zazvonil telefon. Byl to hlas zvířete zahnaného do kouta: „Malvíno, prosím…“ Jarek.
Kapitán policie si zapsal čas hovoru do svého bloku. „Já pojedu s Pavlem zpátky do…“ řekla tiše máma ze zadního sedadla. Tymek hned zatáhl tátu do pokojíčku, aby mu ukázal novou stavebnici. Pavel se vrátil do kuchyně zhruba za půl hodiny.
Vzhledem k riziku ovlivňování svědků a pokračování v trestné činnosti byl podán návrh na vzetí do vazby. V polovině října mě Marta pozvala znovu do té malé holešovické cukrárny. „Babička věděla, proč ty dokumenty schovala právě do té schránky. Bez vás bych do toho sklepa nikdy nešla.
“ Večer jsem vešla do našeho bytu, kde Tymek zrovna seděl u stolu a kreslil obrázek.
