Romana Konečná šla přes prostranství před nádražím rychleji, než měla v úmyslu. Na displeji telefonu svítilo datum, které si nemusela připomínat. Přesně před třemi lety Tadeáš Krejčí zmizel a právě dnes na ní u hodinové věže čekal jiný muž. Karel Dostál.
Pozorný, vytrvalý a přesvědčený, že tentokrát už mezi nimi nestojí nic podstatného. Romana při každém kroku cítila, že Karlovu jistotu nesdílí. Tadeáš byl jednoho dne doma a druhý už ne. Bez varování, bez rozhovoru, bez vysvětlení.
Jen papírek, který po něm zůstal na kuchyňském stole. Romana se měla zlobit a zlobila se. Jenže vedle zlosti přežil i stesk, mnohem méně rozumný a mnohem vytrvalejší. Aby si vzpomněla, jak to všechno začalo, vrátila se v duchu k dávnému květnovému večeru.
Ten večer šla z práce pěšky. Květen byl v plném proudu, podél ulic kvetly šeříky a ve vzduchu bylo teplo. Měla na sobě nové šaty, které jí seděly lépe, než čekala, a zítra měla volno. Kamarádka slavila narozeniny a čekal ji veselý víkend.
Pracovala jako ekonomka ve firmě na montáž plastových oken. Výplata nebyla oslnivá, ale získávala praxi. Jedinou kaňkou na té náladě byl Karel Dostál. Byl asi o pět let starší a do jejich firmy přijížděl za partnerskou společností.
Jeho návštěvy měly vždy stejný průběh. Prošel kolem jejího stolu, zamířil za ředitelem a dlouho spolu probírali pracovní věci. Zpočátku nic neřekl, jen se díval o pár vteřin déle, než bývá běžné. Romana poznala zájem muže, kterého zaujala nová zaměstnankyně.
Nikdy nepřekročil hranici slušnosti, ale jeho pohled byl výmluvnější než slova. Karel byl úspěšný, působil jistě a rozhodně. Vysoký tmavovlasý muž s modrýma očima by upoutal pozornost leckde. Romaně však připadal až příliš dokonale upravený, jako figurína, na níž se nic nikdy neposune z místa.
Vadilo jí také, jak zachází s lidmi, které nepovažuje za sobě rovné. Kolem uklízečky prošel, jako by nic neslyšel. Na řadové zaměstnance odpovídal stručně nebo vůbec. Jednoho dne ji zastavil na chodbě.
Byli tam sami a Romana pocítila známé sevření v hrudi. „Potřeboval bych s tebou něco probrat,“ řekl a krátce se usmál. „Líbíš se mi, Romano, už nějakou dobu. Asi sis toho všimla.
“ Přiznání ji zaskočilo. Část jí lichotilo, že si muž jako Karel všímá právě jí, ale současně se v ní něco stáhlo. Přesto mu dala šanci. Stačil jeden společný večer, aby přestala pochybovat.
S Karlem by žít nechtěla. Celý večer seděla napjatá. Karel vyprávěl dlouze, s chutí a především o věcech, které zajímaly jeho samotného. Nepěkně se vyjadřoval o lidech, které označoval za své známé.
V restauraci objednal, jako by přesně věděl, co jí bude chutnat. Směr procházky určil bez jediné otázky. Když se před jejím domem naklonil, aby ji políbil, Romana uhnula. „Promiň,“ řekla a doufala, že nebude muset nic vysvětlovat.
Karel se jen usmál: „Je brzy. Počkám. “ Doma mu napsala, že pokračování nebude. Odpověď přišla až za hodinu.
„Dobře. “ Jediné slovo. Romana si myslela, že tím to skončí. Jenže Karel se znovu objevil.
Vyšel jí naproti u vchodu do areálu a řekl, že na ni nedokáže přestat myslet. Zeptal se, co mu na tom večeru vadilo. Romana nevěděla, jak vysvětlit, že jí neodradila jedna věta nebo jedno gesto, ale celý způsob, jakým jí zabíral prostor. Místo toho jí z úst vyšlo něco úplně jiného: „Někoho mám.
Nejsem volná. “ Karel se zarazil: „Tak proč jsi se mnou šla ven? “ Romana zalhala: „Byli jsme rozhádaní. Teď jsme se dali znovu dohromady.
“ Otočila se a odešla tak rychle, že se musela hlídat, aby se nerozběhla. Netušila, jak blízko pravdě ta lež je. Cestou domů ji zastavil vysoký dětský hlas. Malá holčička, asi osmiletá, stála kousek od ní a měla oči rozšířené strachem.
„Pomůžete mi, prosím? Je tam můj bratr. “ Ukázala k opuštěným dvorům u historického centra. Romana ji následovala dírou v plotě a zastavila se u vysokého topolu.
Vysoko nad zemí seděl chlapec, snad devítiletý. „Radomír tam vylezl kvůli sázce,“ vysvětlovala holčička. „Jenže dolů už nemůže. Ostatní kluci odešli, protože museli domů.
“
Romana zvedla ruce k ústům. Chlapec seděl asi v úrovni pátého patra. Jediný špatný pohyb by mohl mít strašné následky. Než stačila zvážit, co dělat, zachytila pohled mladého muže na chodníku.
Štíhlý, v pomačkaném šedém tričku a modrých džínách. Zastavil se a zavolal: „Je něco špatně? “ Romana ukázala ke stromu. Mladík neváhal.
Protáhl se plotem, podíval se vzhůru a tiše hvízdl. Pak se chytil nejnižší větve. „Neměli bychom radši zavolat hasiče? “ zeptala se Romana.
„Je to strom,“ odpověděl s krátkým úsměvem. „Jako kluk jsem lezl po horších. “ A vyrazil vzhůru. Pohyboval se bez zbytečných gest.
Pokaždé si nejdřív našel oporu a teprve potom přenesl váhu. Byl lehký, jistý a překvapivě obratný. Když se dostal téměř k Radomírovi, trpělivě mu vysvětloval, kam položit chodidlo a které větve se chytit. Když chlapec zaváhal, počkal.
Romana sledovala jejich ruce a boty a několikrát si uvědomila, že zadržuje dech. Když oba konečně seskočili na zem, vydechla tak prudce, až se jí zatočila hlava. „Tak co, Horolezče? Zem je docela dobrá věc, viď?
“ řekl mladík a rozcuchal Radomírovi vlasy. „Na tenhle topol už příště zapomeň. “ Holčička radostí vykřikla, vrhla se bratrovi kolem krku a oba se rozběhli k díře v plotě. Ani jeden se neohlédl.
Romana se musela usmát. Mladík také. Po chvíli zůstali u topolu sami. „Tadeáš Krejčí,“ natáhl ruku.
„A vy? “ Romana mu stiskla dlaň. „Romana Konečná. “ „Pěkné jméno.
“ „Vám to nezní normálně? “ „Tadeáš se zasmál. „Možná trochu. “ Byla to hloupá drobnost, pár vět po nepříjemném zážitku.
Přesto Romana ucítila, že jí zrychluje tep. Tentokrát úplně jinak než před Karlem. „Nechcete se projít? “ zeptal se.
Romana se rozhlédla po opuštěném dvoře a pak zpět k němu. „Proč vlastně ne? “
Tak začalo jejich seznámení. Už během první společné procházky Romana zjistila, že vedle Tadeáše nemusí nic předstírat.
Mluvili, pak na chvíli oba zmlkli a ani ticho nebylo nepříjemné. Čísla si vyměnili ještě před rozloučením. Od té chvíle spolu trávili téměř všechen volný čas. Tadeáš byl pozorný v drobnostech.
Poznal, kdy chce mluvit a kdy potřebuje klid. Vedle něj se Romana cítila v bezpečí. Tadeáš pocházel z vesnice. Do města se přestěhoval kvůli studiu informatiky.
Po škole nastoupil do technologické firmy, ale po čase zjistil, že ho pevně daný způsob práce neuspokojuje. Začal pracovat na volné noze a postupně si mohl vybírat projekty. Byl jen o dva roky starší než Romana, ale už si pořídil vlastní byt. Netrvalo dlouho a Romana se k němu přestěhovala.
Kamarádky varovaly, že zamilovanost nevydrží věčně. Romana jejich poznámky brala s úsměvem. S Tadeášem jí vyhovovaly i obyčejné věci. Vzali se asi půl roku po seznámení.
„Vždyť se skoro neznáte,“ slýchali. Jim ale rychlost nepřipadala jako problém. Každý další měsíc jen potvrzoval, že jim spolu dobře je. Mluvili i o dětech.
Tadeáš chtěl čtyři, Romana si představovala dvě. Nakonec se shodli, že ještě chvíli počkají. Oba chtěli dokončit důležité pracovní věci a vytvořit si rezervu. Romana si zpočátku nevšimla, že se doma mění atmosféra.
Znala Tadeášův pracovní režim, když dostal obtížnou zakázku. Dokázal se na několik dní uzavřít do úkolu. Obvykle se to zlomilo, když projekt dostal jasný tvar. Tentokrát se nic nevracelo do normálu.
Tadeášova vážnost se prohlubovala. Méně mluvil, častěji telefonoval v noci a začal podnikat služební cesty. „Všechno je v pořádku,“ uzavíral každou otázku. Čím častěji tu větu slyšela, tím méně zněla jako uklidnění.
Jedné noci ho našla v kuchyni u okna. Mluvil potichu do telefonu. Zaslechla jen větu: „Ne, doma o tom nikdo neví. “ Když ji uviděl, hovor ukončil.
„S kým jsi mluvil? “ zeptala se. „S někým kvůli projektu. “ „Uprostřed noci?
“ Tadeáš si promnul oči. Romana se nechtěla hádat. „Tadeáši, nepotřebuju vědět, co máš ve smlouvě. Chci vědět, jestli se děje něco, co ti ubližuje.
“ „Jsem v pořádku. “ Podívala se na něj dlouze. „Nejsi. “ Po chvíli řekl: „Dokud to nedokončím, nechci tě do ničeho zatahovat.
“ „Do čeho mě nechceš zatahovat? “ Tadeáš sevřel telefon tak pevně, až mu zbělely klouby. „Ještě chvíli mi prostě věř. “
Romana důvěřovala.
I když Tadeáš přestal jíst, přestal spát a díval se skrz ni. Jednou u večeře řekl: „Jestli tohle zvládnu, tak to bude skoro zázrak. “ Romana přestala jíst. „Tak mi řekni, co vlastně zvládáš.
“ Okamžitě se stáhl. „Nic zvláštního. “ Za dva dny zase odjížděl. Do Harrachova a pak nejspíš do Prahy.
Romana navrhla, že pojede s ním. Odpověď přišla příliš rychle a ostře: „Nebudu mít čas. Fakt ne. “
Navrhla mu, aby projekt ukončil.
„Máme z čeho žít. Nech toho. “ Tadeáš zavrtěl hlavou. „Už nemůžu.
“ „Nemůžeš, nebo nechceš? “ Vypadal tak vyčerpaně, že okamžitě litovala svého tónu. „Chtěl bych. Jenže teď už z toho nejde vystoupit a dělat, že se nic nestalo.
“ Tehdy to slyšela jako výmluvu. Až mnohem později pochopila, že to bylo varování, které nedokázal vyslovit celé. Ráno jeho odjezdu působilo paradoxně normálně. Romana vstávala do práce a večer počítala s jeho návratem.
Když odemkla byt, nevítal ji Tadeášův hlas. Na stole ležel papír. Přečetla ho několikrát, pokaždé od začátku. Hledala jednu konkrétní větu, jedno vysvětlení, které by z těch ostatních udělalo něco pochopitelného.
Na papíře stálo: „Romano, odpusť mi, jinak to nejde. Nehledej mě. Nehledej důvod u sebe a neobviňuj se. Ty za to nemůžeš.
Patříš k nejdůležitějším lidem, které jsem v životě měl. Věř mi, že nedělám nic z toho lehce. Přesto to udělat musím. Podal jsem návrh na rozvod k příslušnému okresnímu soudu.
Všechno, co jsem udělal, jsem udělal kvůli tobě. Žij naplno a buď šťastná. “
Pod poslední větou nic nebylo. Žádné místo, žádný termín, žádná odpověď.
Nejhorší bylo všechno, co mezi větami nechal prázdné. Telefon se nehlásil. Romana mu poslala zprávu: „Napiš jen, že jsi v pořádku. “ Displej zůstal bez odpovědi.
Volala jeho rodičům. Tadeášova matka dostala vlastní vzkaz, stejně stručný a stejně nepoužitelný. Syn jí navíc poslal větší částku peněz s tím, že začíná nový život a že v něm pro lidi z toho dosavadního nezůstane místo. „Tohle není on,“ řekla matka se slzami v očích.
Romana přikývla. „Přesně to si opakuju. “
Romana se snažila zjistit cokoli. Volala lidem, se kterými Tadeáš spolupracoval.
Nikdo nevěděl, kde je. Dozvěděla se, že musí do notářské kanceláře. Notářka rozložila připravené listiny. Tadeáš před zmizením začal připravovat kroky, aby na Romanu přešel majetek, který patřil jemu.
Na jedné listině jí padlo do očí datum z doby, kdy ještě spolu normálně snídali. Zatímco ona považovala jejich život za obyčejný, Tadeáš už něco připravoval beze slova. „Kdy tohle podepsal? “ zeptala se.
„Začal to řešit ještě před odjezdem. “ Romana přejela prstem po podpisu. Poznala každý tah. Ten podpis znala ze společných papírů a přání.
Právě ta známá podoba jí vyděsila víc než úřední formulace. „Myslím, že nechci, aby někdo rozebral můj život na úřední kroky,“ řekla. Notářka položila dlaň vedle dokumentu. „Jestli teď máte pocit, že nerozumíte tomu, co podepisujete, nepodepisujte nic jen proto, abyste to měla za sebou.
“ Romana odešla bez podpisu. Na okraj kopie si napsala: „Dnes nepodepisovat. “ Bylo to malé rozhodnutí, ale první od Tadeášova zmizení, které nebylo jen reakcí na další ránu. Dny se slévaly.
Romana chodila do práce, nakupovala, vařila. Všechno dělala správně a přitom měla pocit, že se na sebe dívá z druhé strany skla. Jednou večer se bez zjevného spouštěče rozplakala. Nejdřív jen seděla a slzy tekly.
Pak křičela do polštáře a střídavě nadávala Tadeášovi i sobě. Když to přešlo, uvolnilo se v ní místo pro něco jiného než strnulost. Začala hledat vysvětlení. Jedna možnost střídala druhou a skoro všechny se svedly k jediné.
Jiná žena. Neměla jediný důkaz, ale rozum dokázal za pár nocí vystavit celý příběh. Proto byl tak vzdálený. Proto jí uhýbal očima.
Proto chtěl být s telefonem sám. Neznámou ženu začala nenávidět s takovou jistotou, jako by ji osobně znala. Tadeáše nenávidět nedokázala. To ji rozčilovalo ještě víc.
Pod vztekem zůstával stesk a malá, nepříjemně vytrvalá naděje, která se odmítala chovat rozumně. Čas některé věci otupil. Ne tak, aby zmizely, ale tak, že už neovládaly každou hodinu dne. Romana nakonec dostala pozici vedoucí oddělení.
Kdysi si ten okamžik představovala jako velkou výhru. Když skutečně přišel, radost byla mnohem tišší. Přesto si ji nechtěla zakázat. Ten cíl si dala dávno před Tadeášovým zmizením a splnila ho vlastní prací.
Krátce po převzetí oddělení se začala komplikovat zakázka s těsným termínem. Objevila se nesrovnalost v rozpočtu a klient naléhal. Romana zastavila chaos: „Nejdřív zjistíme, která verze obsahuje správné vstupy. Dokud to nevíme, nikdo nic neposílá.
“ Chybu našli právě při výměně rolí. Opravy zabraly celé odpoledne. Když soubor konečně odeslala, většina kanceláře byla prázdná. Několik hodin Tadeášovi nevěnovala jedinou myšlenku.
Práce jí nenahradila život, ale připomněla jí, že pořád existuje něco mimo čekání. A pak se po dlouhé době ozval Karel Dostál. Přes společné známé se dozvěděl, že je Romana rozvedená. Napsal jí.
Romana odpověděla. Následující měsíc si psali. Krátké zprávy z běžného dne. Karel byl na dosah, ale nespěchal.
Romaně ten rytmus vyhovoval. Chybělo jí, že se někdo zeptá, jestli dojela bezpečně. Chyběl jí vztah. Přesněji řečeno jí chybělo to, co kdysi měla s Tadeášem.
Věděla, že Karel jim není. Nikdo jím nebude. Krátce před další služební cestou se s ním sešla. Zvenčí to vypadalo jako běžné rande.
Karel přišel s květinami, stejně jako kdysi. Romana cítila stejné sevření, které si pamatovala. Vedle Karla pořád čekala, že přijde pocit, který hledala. Nepřicházel.
Při loučení se naklonil, aby ji políbil. Romana ustoupila. „Ještě ne, nebo možná vůbec. Sama nevím.
“ „Dobře,“ usmál se Karel. „Nemusíme to hnát. “ Nezeptal se, co cítila. Její ústup si automaticky přeložil jako odklad.
Stejný vzorec jako před lety. „Zítra tě vyzvednu. V kinech má premiéru jeden thriller. “ „Zítra nebudu ve městě.
Odjíždím služebně. “ „Tak pro tebe přijedu, až se vrátíš. “ Romana na to nenašla odpověď. Služební cesta utekla rychle.
Pevnou odpověď si z ní nepřivezla. Do svého města dorazila za svítání a věděla, že u hodinové věže čeká Karel. Zpomalila. Co mu vlastně řekne, až ho uvidí?
Čím méně metrů zbývalo k věži, tím méně byla schopná rozhodnout. „Slečno, hezká slečno, počkejte chvíli. “ Ženský hlas za ní byl jasný. Romana se otočila.
Stála tam velmi mladá romská dívka s výraznými černými očima a dlouhým copem přehozeným přes rameno. „Máte toho v hlavě moc. Zastavte se aspoň na chvíli. “ Romana chtěla odejít, ale dívka pokračovala: „Někoho jste ztratila.
Někoho, kdo vám byl opravdu blízký. A teď je poblíž jiný muž, jenže ten k vám nepatří. S ním šťastná nebudete. “ Romana se zamračila.
„Co jste to řekla? “
Dívka mluvila pomalu: „Ztratila jste člověka, kterého jste milovala. A když za tím mužem teď půjdete, přinese vám to trápení. “ Romana se přestala dívat k hodinové věži.
Rozum nabízel vysvětlení: dívka mohla vidět, kam se dívá, mohla zkoušet obecnou větu. Přesto jí jedna věc nešla obejít. Cizí žena pojmenovala to, co si Romana celé dny odmítala říct sama. „A co mám podle vás udělat?
“ „Od toho člověka odejít, ne k němu. “
Romana se rozhodla. Za Karlem nepůjde. „Děkuju.
Asi vůbec netušíte, jak moc jste mi teď pomohla. “ Otevřela kabelku a sáhla po peněžence. Dívka zastavila její dlaň: „Ne. Tohle nebylo za peníze.
Berte to jako něco, co jsem vám měla říct. “ Romana už nevěděla, co je podivnější. Samotná předpověď, nebo odmítnutí peněz. Dívka se ještě neodtáhla.
„Počkejte, je tu ještě něco. “ Romaně se sevřel žaludek. „Co? “ „Vím, kde je váš muž.
“ Zvuky nádraží zmizely. „Vy víte, kde je? Kde je Tadeáš? “ „Jméno nevidím.
Ale je daleko, na druhém konci země. Žije pod jiným jménem. Skrývá se. Ne proto, že by se tak rozhodl pro pohodlí.
Chrání sebe a lidi, kteří jsou mu blízcí. Vás taky. “ Romaně studily prsty. „Je v pořádku?
“ Dívka přikývla. „Je živý a zdravý. “ Romana se musela opřít do chodidel, protože jí na okamžik změkla kolena. Stačila jí zatím jediná informace.
Tadeáš žije. „Chybíte mu. Hodně. Teď se s vámi ještě nesmí vidět, ale nebude to trvat věčně.
Setkáte se. A nebude to za dlouho. “ Romana se jí dívala do očí. Touha uvěřit byla skoro bolestivá.
„Hlavně si teď nezkomplikujte cestu sama. Nechoďte za mužem, který na vás čeká. “ Dívka se krátce ohlédla k nástupištím, kývla a rychle odešla. Za několik vteřin už téměř běžela.
Romana zůstala stát a sledovala ji, dokud tmavý cop nezmizel mezi cestujícími. Jakmile se dívka ztratila v davu, naděje zůstala, jistota ne. Rozum se přihlásil o slovo. Jak by cizí dívka mohla vědět něco o muži, který zmizel před třemi lety?
Jedno rozhodnutí už ale Romana zpochybňovat nechtěla. Za Karlem nepůjde. Udělala přesně to, co si před chvílí vymyslela. Objednala si taxi a teprve v autě vytočila Karlovo číslo.
Tentokrát nepoužila žádnou výmluvu: „Karle, nebudeme spolu. “ Na druhé straně zavládlo ticho. „Co se stalo? “ „Nic.
A právě to je asi ta odpověď. “ Karel se ptal, co má změnit. Romana mu neuměla dát seznam chyb. Problém nebyl v jedné vlastnosti.
Karel jí zůstával cizí a ona konečně přijala, že blízkým se nejspíš nestane ani tehdy, když se oba budou snažit. Nestačilo to. Karel se za ní objevil osobně a v ruce měl další kytici. „Tak mi aspoň řekni proč.
Co dělám špatně? “ „Karle, to není pracovní problém. “ Romana se podívala na květiny. „Když ti řeknu, že s tebou nechci být, slyšíš v tom seznam věcí, které máš opravit?
“ Karel se zarazil. „Můžu přestat. Nemusíme nic uspěchat. “ Romana zavřela oči.
Stejná věta. Po tolika letech skoro stejná věta. „Slyšíš se? Říkáš, že nic neuspěcháme, jako by už bylo rozhodnuté, že někam společně dojdeme, jen pomaleji.
“ V té chvíli si poprvé dovolila pojmenovat, co před lety jen cítila. Možná Karel nemiluje ji takovou, jaká je. Možná miluje hlavně myšlenku, že právě ona mu stále uniká. Každé odmítnutí z ní dělalo obtížnější cíl a čím obtížnější byla, tím víc potřeboval dokázat, že ji nakonec získá.
„Mrzí mě to, ale moje ne není začátek vyjednávání. “ Karel sevřel stonky květin, pak ruku uvolnil. „Dobře. “ Tentokrát to slovo neznělo jako slib, že počká.
Spíš jako něco, co ještě neumí přijmout, ale poprvé se o to musí pokusit. Romana mu nevěřila, že je to jejich poslední rozhovor. S takovou myšlenkou se vracela domů. Před domem někdo seděl.
Muž. Romana si unaveně pomyslela na Karla. Postava se zvedla. V prvním okamžiku viděla jen tmavší vlasy a známý způsob, jakým muž přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
Ten nepatrný pohyb znala z vlastního bytu. Tadeáš takhle stával u dveří, když si rozvazoval boty a zároveň ji poslouchal. Taška jí sklouzla z ramene. Nesebrala ji.
Před domem stál Tadeáš. Nejdřív se objali. Tadeáš ji sevřel a Romana se do něj opřela celou vahou. Stáli tak dlouho, až se z obětí vytratilo první překvapení.
Je tady, dýchá, nezmizí, když zavřu oči. V bytě zamířili do kuchyně. Romana dala vařit vodu, vyndala dva hrnky a zalila čaj. Teprve když si sedla, uvědomila si, jak důvěrně známý ten obraz je.
Dva hrnky, Tadeáš naproti ní. Jen mezi jedním takovým večerem a druhým ležely tři roky ticha. „Romano, neodešel jsem proto, že jsem chtěl,“ začal Tadeáš. Romana tiše přikývla.
„Jedna dívka na nádraží mi řekla něco podobného. “ „Jaká dívka? “ „To ti vysvětlím potom. Nejdřív chci slyšet tebe.
“ Tadeáš hledal místo, odkud začít. „Pamatuješ, jak jsem předtím skoro nespal? Myslela jsi, že je ta zakázka jen těžší než ostatní. Zpočátku byla.
Pracoval jsem pro velkou společnost zabývající se těžbou surovin. Honorář byl vyšší, než jaký běžně dostávám. Říkal jsem si, že za takové peníze jim nemůžu odevzdat něco odfláknutého. Tak jsem začal ověřovat věci, které po mně ani nikdo nechtěl.
A něco nesedělo. Ta společnost dělala věci, které mohly vážně poškodit životní prostředí v celé oblasti. Kdyby to pokračovalo, následky by dopadly na desítky tisíc lidí. “
„Tak jsi šel na policii?
“ „Ano. Obrátil jsem se na policii České republiky. Vyšetřovatelé potřebovali ověřit dokumenty. Jeden z nich mi řekl, že nesmím nic napravovat po svém.
Chtěl jsem některé lidi konfrontovat, ale varování mohlo zničit důkaz. “ Romaně se vybavil jeho tehdejší vztek a náhlá opatrnost. Teď poprvé věděla, odkud se to bralo. Část pravidel neurčoval on a jí o nich nesměl říct.
„Nejdřív jsem si myslel, že nejtěžší bude vydržet vyšetřování. Pak se ukázalo, že někdo na druhé straně ví, odkud informace přišly. Začaly výhrůžky. Nejdřív takové, které se daly vykládat různě.
Pak už ne. Začali mluvit o rodičích a o tobě. “
Romana se přestala dotýkat hrnku. Teď se jí nevracely jednotlivé vzpomínky, ale celý obraz.
Zavřené dveře pracovny, telefon uprostřed noci, Tadeášův pohled přes kuchyňský stůl a věta, že z projektu už nemůže prostě odejít. Tehdy ji slyšela jako výmluvu. Teď zněla jako varování, které nedokázal vyslovit celé. „Proto ten rozvod,“ vyslovila nahlas.
Tadeáš přikývl. „A proto připravil převod majetku na mě. Chtěl jsem, abys nemusela řešit byt a peníze, kdyby se mi něco stalo. A potřeboval jsem omezit všechno, co by ukazovalo na náš pokračující společný život.
Rozvedl jsem se s tebou, rozloučil jsem se s rodiči a zmizel jsem. “
Řekl to bez ozdob. Romaně stačily ty tři věty, aby se jí vrátily celé roky čekání. „Potom mi byla poskytnuta zvláštní ochrana a pomoc.
Přestěhovali mě na druhý konec Česka. Vystupoval jsem pod krycí totožností, dostal krycí doklady a musel jsem změnit i některé věci na vzhledu. Řekli mi, že běžný kontakt se starým životem může prozradit místo, kde se pohybuju, nebo znovu otevřít cestu k lidem, které jsem chtěl chránit. “ Tadeáš sklopil oči.
„Nejdřív jsem se ptal na tebe a na rodiče. Dostal jsem jasnou podmínku. Nesmím si sám vytvářet kontakt, který by jejich opatření znehodnotil. Kdybych je vědomě porušoval, mohl bych ohrozit účinnost ochrany a nakonec o ni i přijít.
“
Romana několik vteřin mlčela. „Tohle celé zní šíleně. “ „Taky mi tak připadalo. “ Tadeáš se krátce zasmál, ale v tom zvuku nebylo nic veselého.
„Nečekal jsem, že na mě budeš čekat. Spíš jsem počítal s tím, že mě budeš nenávidět. “ Romana se na něj podívala. „Několikrát jsem se o to opravdu snažila.
“ „Měla jsi na to právo. “ „Myslela jsem, že máš někoho jiného. “ Tadeáš na několik vteřin úplně znehybněl. „Že mám jinou ženu?
“ Romana skoro nevěřícně rozhodila rukou. „Co jiného jsem si měla složit? Přestal jsi se mnou mluvit, jezdil jsi pryč. Pak jsem našla dopis, dozvěděla se o rozvodu a ty ses vypařil.
“ Tadeáš sklopil pohled. „Jo, když to řekneš takhle…“ „Nenapadlo tě, co to se mnou udělá? “ „Napadlo,“ odpověděl okamžitě. Pak ztišil hlas.
„Tohle bylo možná nejhorší. “ Romana čekala. „Potřeboval jsem vypadat jako chlap, který tě prostě nechal být. Jako nikdo, za kým nepůjdeš a koho nebudeš chtít najít.
Čím uvěřitelnější to bude pro tebe i pro okolí, tím menší bude šance, že si někdo řekne, že přes tebe může dostat mě. “
Romana natáhla ruku přes stůl a položila ji na jeho dlaň. „Takže jsi odešel kvůli mně, kvůli rodičům, kvůli každému, koho by mohli použít. “ Tadeáš přikývl.
Romana sevřela jeho prsty. V kuchyni bylo slyšet jen tiché bzučení lednice. Ani jeden nespěchal, aby to ticho zaplnil. Byly v něm ztracené roky, vztek i věci, které si ještě budou muset říct.
Čaj v obou hrncích mezitím vychladl. „Měla jsem za ty roky spoustu teorií,“ řekla Romana. „Některé byly opravdu hrozné, ale stejně jsem čekala. “ Tadeáš zavřel oči.
„Celou dobu jsem doufal, že jednou přijde den, kdy ti to budu moct vysvětlit. “ Romaně se v koutcích úst objevil slabý úsměv. „Tak ten den přišel. “ Když Tadeáš znovu otevřel oči, viděla v nich něco, co dlouho neviděla ani ve svých představách.
Úlevu. „Teď už se situace změnila,“ řekl. „Podařilo se zajistit potřebné důkazy. Hlavní lidé z té skupiny už nejsou na svobodě.
Riziko se vyhodnotilo znovu a důvody pro dosavadní zvláštní ochranu pominuly. “ „Kdy ses dozvěděl, že se můžeš vrátit? “ „Před několika dny. Dřív bych sem nepřišel.
Nechtěl jsem udělat poslední chybu právě ve chvíli, kdy už nebyla nutná. “ Odmlčel se. „Můžu se vrátit? “ Romana sevřela jeho prsty o něco pevněji.
„Do stejného života. “ Tadeáš zavrtěl hlavou. „Ne, ten už neexistuje. Přišel jsem o část práce, o klienty a o tři roky s vámi.
Ale můžu zase žít pod svým jménem a být s vámi. “
Tři roky si představovala velké vysvětlení. Okamžik, kdy pochopí každou souvislost a všechny otázky zmizí najednou. Teď věděla, že vysvětlení samo nic nevrací.
Nevrátí noci, kdy čekala na zvuk klíče, ani vztek, s nímž se učila žít bez odpovědi. Přesto poprvé měla vedle bolesti i něco, co nebylo domněnkou. Tadeáš seděl naproti ní. „To je dobře,“ řekla.
Stiskl jí ruku. „Přišli jsme o tolik času. “ Romana přikývla a nechala slzy stéct bez snahy je setřít. „Ten čas jednou větou nevrátíme.
“ „Já vím. A nechci dělat, že se nic nestalo. “ „Ani já. “ Chvíli se na sebe dívali.
Žádný z nich nesliboval, že tři roky ticha zmizí jen proto, že tajemství dostalo vysvětlení. „Ale můžeme začít tím, že už přede mnou nebudeš mizet beze slova. “ Tadeášovi se v obličeji objevil ten známý, trochu unavený úsměv. „To dokážu slíbit.
A zbytek? Ten budeme muset udělat, ne slíbit. “ Romana se přes slzy usmála. „To dobře.
“ Tadeáš její ruku nepustil. „Uvidíš,“ řekl tiše. „Slibuju.
“
